Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky V Zatáčce z kolekce střídavá expozice svahů
Autor: Jonáš (Stálý) - publikováno 30.8.2013 (15:56:39)

V Zatáčce

 

Vyšli jsme z jídelny a zamířili k lesu. Bylo po snídani, ostatní také vycházeli, buď ale zůstávali na louce u vchodu mezi pěšinami vedoucími k ostatním barákům, nebo šli ještě krátce na pokoj, například donést trochu jídla těm, kdo ještě spali.

U volejbalového hřiště jsme se krátce zastavili, já a Otakárek, a z malé šikmé věže bílých plastových židlí každý vzal jednu, s níž pak pokračoval v započaté cestě. Naštěstí byly vlhké jen málo.

Usadili jsme se na okraji lesní křižovatky hned za střediskem a zapálili si. Na okresní silnici se objevovalo auto jen zřídka a na silničce, která se tu k ní připojovala a vedla k malému parkovišti, už skoro vůbec ne. Okreska se za křižovatkou stáčela ke klesání do údolí, a tak se místu říkalo Zatáčka. Chodilo se sem často: byl tu klid, kouření nikoho neobtěžovalo a přitom jsme se nikam nevzdálili od prázdninového dění. Otakárek si brzy nasadil sluchátka a začal něco poslouchat.

Po chvíli přece jen narušil ticho a svým sedmnáctiletým hlasem zaskřehotal: „Hele, kdo to sem de; copak tak brzo?“

Po silničce se blížil Karlach a pod každou paží svíral jednu plastovou židli – nesl ty dvě jak nemotorně sklopená křídla.

„Brzo?“ prohodil Karlach, položil židle naproti sobě, na jednu si sednul a na druhou dal nohy, takže obě spojovala kláda elegantních nohavic. Pak si zapálil. Otakárek poslouchal svou hudbu a neznatelně se kýval do rytmu.

 

„Tak co, Karlachu, jak to včera dopadlo? Bylo něco?“ zeptal jsem se.

„Šli jsme z Vočí už někdy po půlnoci, vona totálně nalitá… To víš, šáhnul sem si, ale nakonec seš rád, že se ti jí podaří dotáhnout domů.“

„A co ty její kamarádky?“

„Grácie šly kus před náma. Ale nemělo to cenu, jednou mi dokonce spadla do rigólu.“

„To máš z toho, že si jí napřed pro jistotu…“

„Vona to do sebe klopila sama jako pominutá, jedno za druhým, ani sem jí nestačil varovat.“

Koukal jsem na lopuchy a netýkavky u silnice – jako děti jsme těšívali z jejich vystřelování – a na les, kam se chodilo na houby. Jen nad silnicí se místo něj táhl pás nebe, který nám určoval směr, když se šlo v noci z hospody. Z blízkého města to byly dobré dva kilometry.

Projelo auto, zahučelo jak jehla na staré desce. Otakárek se ledabyle ohlédl a dál poslouchal svou hudbu. Před čím bys jí, milej Karlachu, chtěl varovat?

„A co dneska, podíváme se do Vočí?“

Tam se tenhle rok chodilo takřka výlučně. V nově otevřeném baru měli nejen příjemné prostředí, ale i levnou tulamorku, kterou Karlach rád.

„No jasně. Hodláme vyrazit už někdy vodpoledne… Pudeš taky?“

„Šel bych. Ale co takhle se ještě stavit v Modrý hvězdě? Potřeboval bych se mrknout na poštu.“

„Tak jo, mužem.“

Když se jde do Vočí, Karlach se vždycky vystrojí jak do Rudolfina. Osprchuje se, umyje si vlasy, navoní se a učeše, z haldy pestrobarevných palačinek ve skříni vytáhne zas jinou značkovou košili, a jak zavětří večer, jde na koncert.

Teď jsem se díval pro změnu za silnici, kde začínalo špatně prostupné ostružiní. Někde tam dál, prý dole u potoka, Karlachovi rodiče každý rok sbírali houbu jménem trsnatec oříš. A na opačné straně, směrem k parkovišti, tam se poprvé trhaly maliny ve dvou, mluvilo se s holkama, toulalo se prostornou smrčinou…

 

Doba toulání kolem tábora pomalu spěla ke konci, teď však ještě přicházel Karlachův mladší bratr Kardaš, který nějak rychle vyrostl a ještě si na to nezvykl, a tak se všelijak klátil a kymácel a do toho mu padaly ty hrozné kadeře.

„Uctivé pozdravení, pánové, neměl by někdo z vás cigárko?“ spustil.

„Kardaši di někam,“ odbyl jej znuděně Karlach.

„Bratře, neměl bys pro mne jednu svou úžasnou davidofku?“

„Zapal,“ řekl Karlach.

„Zapálím si rád, když mi jednu dáš.“

„Slyšíš, nevotravuj,“ zvedl hlas naposled.

„Zkus to naproti,“ připojil jsem se a ukázal směrem k parkovišti, „tam najdeš určitě ještě nějaký lidi.“ O metr pokleslé pruhy lesa, připomínající spíš koryta než příkopy, se staly dalším oblíbeným místem mladých kuřáků. Nebýt propadlých šachet, ani nepoznáš, že se tu kdysi něco těžilo.

Kardaš ještě chvíli stál a koukal; pak vyndal krabičku zdánlivě nepřítomný Otakárek.

„Tady máš… Ale běž pryč, tady se řeší interní věci,“ řekl zbytečně nahlas. Kardaš si připálil, a už si to vykračoval po silničce zpátky.

 

„Dneska si ňák nemoh dospat, Karlachu, co to?“ navázal jsem na Otakárka.

„Však já si pudu zase lehnout. Tuhle ranní seanci si přece nemůžu nechat ujít…“

„Ale na snídani si nebyl.“

„Tohle je má snídaně,“ usmál se pateticky Karlach a vyfoukl dým do středu křižovatky.

Jak se mnou mohli mít tolik trpělivosti? Kdoví, proč jsem vlastně tolik vyzvídal a ověřoval.

Znenadání se rozezvučel malý zvon, připevněný na rohu jídelny, a jak někdo co nejrychleji kmital řemenem ve své ruce, zněl ten zvon pořádně i tady na křižovatce a všechny svolával k ranní pobožnosti. Chytil jsem se rukama opěradel a chvíli váhal, jako vzpěrač, který snad vzpomíná na tíhu toho, co má zvednout a unést.

Karlach vzal krabičku, povytáhnul z ní jednu cigaretu a přisunul ji vzduchem ke mně.

Dáš si ještě?

 

„Dík,“ řekl jsem a klesnul zpátky do židle. Z lopuchů stékaly dešťové kapky.

„Vona asi ještě spí, co? V jídelně sem viděl jenom ty dvě.“

„To bych řek.“

„A myslíš, že dneska večer zase něco zkusíš?“

„Já nevim… Když vona je stejně taková moc počestná, takže spíš ne.“

Seděli jsme na asfaltu, Otakárek poslouchal svou hudbu a z jídelny se sem tlumeně nesla první píseň.

 

2006/2009



Poznámky k tomuto příspěvku
lada34 (Stálý) - 31.8.2013 > Jo dobré. Hezky napsané.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
zpátky   
43 45 (46)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter