VERŠUJÍCÍ ŠÉFREDAKTOR EDUARD BASS
LITERÁRNÍ TALENT EDUARDA BASSE, JEHO INVENCE, HÝŘENÍ AKTIVITAMI A HUMOREM PŘI ZACHOVÁNÍ TVŮRČÍ DISCIPLÍNY A SMYSLU PRO SYSTEMATIČNOST A ORGANIZACI PRÁCE BYLY ŠŤASTNÝM SPOJENÍM PRO NĚHO I PRO KOLEKTIVY, V NICHŽ PŮSOBIL NEBO JE ŘÍDIL, AŤ TO BYLY HERECKÉ DRUŽINY KABARETŮ ČERVENÁ SEDMA ČI ROKOKO, NEBO REDAKCE POCTIVÝCH LIDOVÝCH NOVIN.
V květnu 1916 začaly pod čarou na první straně Lidových novin čtenáře pravidelně upoutávat humoresky kabaretního herce, zpěváka a autora Eduarda Basse. Už v prvních se předvedl jako mistr krátké povídky s vtipným vyústěním, kterou zbavil zprofanovaných fabulačních i jazykových klišé a figurkaření. Své postavy totiž brilantně vykresluje jednáním i průpovídkami a moderní jazyk, svědčící o autorově nadání, obstojí i za sto let. Šéfredaktor Arnošt Heinrich, jenž měl k beletrii respekt a považoval ji za základ zpestření listu pro pány a pro dámy i ve všední dny, tehdy řekl: „Bassi, vy nastoupíte k nám do Lidovek!“
Šíře Bassova literárního talentu je v rozpětí od uměřené, nesentimentální lyriky po zábavný fejeton stavějící na poctivé rešeršní přípravě; anebo od verše satirické aktuality–rozhlásku s časově omezenou životností po trvale kvalitní prózy, v nichž se pohybuje s lehkostí vypravěče obdařeného nápady i znalostí řemesla. Výstižně Bassovu literární zručnost charakterizoval Karel Čapek: „Jeho humor je srdečný, lehký a bonhomní; není násilně ždímán a trapně ukroucen; plyne živě, hravě a bystře, nebojí se rafnout nepřipravené, ale přitom nezná jízlivosti.“
KARTÁČE A KABARET
Pražánek zvaný Eduard Schmidt, známý pod příjmením Bass, se narodil na malostranském Újezdě na Nový rok 1888, kdy ještě naproti v místech dnešního parčíku stávala kasárna, v nichž o půlstoletí dříve přišel na svět zakladatel českého fejetonu Jan Neruda. Snad genius loci, o jehož šprýmech Bass vyprávěl, způsobil, že jeho rodný dům stojí uprostřed spojnice místa Nerudova narození a tehdejšího bytu redakčních kolegů, bratří Čapků, za rohem v Říční ulici.
V roce 1905 maturoval na staroměstské reálce, zapsal se ke studiu chemie na pražské technice a souběžně ho fotřík, majitel malé továrny na zboží kartáčnické, štětce a rýžová košťata v Hostivaři, nechal vyučit v oboru. Umožnil mu i studijní stáž v Curychu na polytechnice, v Mnichově a v Itálii. Syn po několik let pomáhal řídit rodinný podnik a vymýšlel marketingová prohlášení (Schmidtovy rejžáky s kohoutkem, kazetu s hřebeny a kartáči Šťastný domov), ale pravá touha ho vtáhla na pódium kabaretu pro půlnoční varieté.
První angažmá schytal roku 1907 u Schölblova uměleckého ansámblu u Bílé Labutě na Poříčí, jehož slavným magnetem byl populární písničkář František L. Šmíd. Dva umělci s totožně znějícími jmény, to nesekalo dobrotu, a tak vznikl slavný pseudonym. „Šel jsem na to z muziky, podle vlastního hlasu, který tehdy sliboval jakési hloubky,“ vysvětloval Bass v roce 1939. „V tom všem očekávání jsem byl hanebně životem zklamán. Vývoj hlasu ustrnul a zastavilo se to na jakémsi, odborně nazvaném, šustrbarytonu.“
K prvnímu, zatím letmému dotyku značky Ed. Bass s Lidovými novinami došlo 27. července 1912 povídkou v jejich beletristické příloze Večery. V roce 1913 přistoupil Bass do kabaretního ansámblu Červená sedma. Byla pověstná ostrou satirou, kterou „bourala Rakousko“, ale kupodivu nejslavnějším šlágrem na Bassův text je lyrická Písnička z mládí: „Letní noc se rozklenula nade mnou / zlato hvězd se tiše třpytí v tmách / za městečkem voní vůní tajemnou / pokosený jetel na lukách.“ Z produkce irsky šmrncnuté Sedmy (viz odkaz na jetel na Shamrock) neexistují autentické zvukové záznamy (raději pro klid posluchačův) a jak zněl Bassův projev, můžeme slyšet pouze z rozhlasové nahrávky z třicátých let, na níž vysvětluje jako novinář svůj vztah ke čtení jako zálibě i profesní povinnosti.
Světovou válku strávil Bass pro chronickou srdeční chorobu jako písař v hradčanském vojenském špitále, což mu umožňovalo značnou volnost, rovnost, bratrství. Má propustku jako divadelní referent, je vyreklamován jako herec, publikuje v novinách a vydává časopisy Leták a Šibeničky – satiru na rakouské poměry, do níž zasahuje válečná cenzura a bělí stránky bílým mazátkem, a po převratu opět satiru, nyní na nectnosti v nových poměrech.
V REDAKCI LIDOVEK VŽDY PŘIPRAVEN
V červnu 1920 se Arnoštu Heinrichovi podařila skvělá akvizice, když Bass přijal nabízený flek. Nastoupil v době, kdy vrcholila snaha dostat brněnský list na úroveň celorepublikového dosahu (dopadu na čtenářovu hlavu bez pokrývky) a konstituovala se pražská redakce. Noviny v Bassovi získaly nejen osvědčeného redaktora, fejetonistu a reportéra, ale i organizátora, který svým důvtipem a inteligencí na pochodu napomáhal k jejich přitažlivosti. Dával návrhy na zlepšení skladby novinové stránky, na nové rubriky a využití šikovných ilustrátorů jako je dnes úhledné graffiti na zdech, na odstraňování technických nedostatků.
Jako neúnavný badatel vytvářel vlastní archiv: výpisky z dokumentů a četby dějepisné literatury. Čtenářské obliby dosáhl dovedností poskládat nasbíraný materiál v poutavé vyprávění staropražských historií, které většinou ústily v závěr ukazující nečekanou spojitost se současností. Zejména proslul jako autor veršovaných rozhlásků, vyjadřujících se k událostem uplynulého týdne. Například na veřejnou debatu, kdo má nastoupit na uvolněné místo finančního odborníka, v únoru 1926 reaguje: „Šéf nový Městský spořitelny / musí prý býti politik – / jak moh by též být ústav čelný / spravován u nás bez intrik? / Ne zkušenost, ne včelí práce / však členství velké partaje / je talisman, s nímž u nás krátce / se všechno všudy vyhraje.“ Některé rozhlásky jsou podepsány šifrou K + M + B (jako tři králové Klíma, Mixa, Bass) a hojně jich za Bassovy nepřítomnosti napsal Karel Čapek. Bratry Čapky ostatně do Lidovek přetáhl odjinud právě Bass, když je k tomu na sychravý a ježkovsky pichlavý podzim 1920 přemlouval.
Ve dvacátých letech kromě působení v redakci LN pracoval jako lektor pro nakladatelství Fr. Borový. Řídil edici spisů českých a světových autorů Pantheon a pokusil se čelit krizi knižního trhu paperbackovou edicí překladových detektivek Knihy podivuhodných dobrodružství. Vedle toho stihl v letech 1925 – 1930 pro nakladatele J. Ottu redigovat časáček Světozor.
V prosinci 1928 se z Bassovy iniciativy objevila v LN anketní otázka „Kterou nejzajímavější knihu jste letos četl?“. Třetina respondentů sice účast odřekla, zvláště mnozí „mužové obchodu, průmyslu a financí“ se „netajili tím, že na čtení nemají zrovna kdy“, ale zbylých sto odpovídalo v abecedním pořádku, z něhož byl vyňat a postaven v čelo výňatek T. G. Masaryk: „Ja, jak to mám vést v evidenci, co jsem všecko čet, když toho bylo tolik… Ne, nic zvláštního mě nenapadá…“ Anketa se stala každoroční trvalkou až do protektorátních let a byla obnovena i v naší současnosti. Nejprve vítězily jen zahraniční tituly, teprve v roce 1930 se vedle Galsworthyho Ságy rodu Forsytů objevilo Durychovo Bloudění a – Bassův Holandský deníček s nádechem víte čeho. Snad vypovídá o kvalitě a popularitě Bassova psaní, že čtenářský zájem ho umístil tak vysoko jako další léta Vančuru, Čapka, Nezvala nebo Olbrachta.
Když 1. ledna 1930 K. Z. Klíma přestoupil do Českého slova, převzal po něm Bass vedení pražské redakce a po smrti Arnošta Heinricha v květnu 1933 se stal šéfredaktorem Lidových novin – v době, která za hranicemi ani doma nebyla lehká. Během řízení redakce deníku (vymínil si, že z Prahy, natolik s ní byl spjat) nepřestával nabádat k udržování jazykové kultury za podpory kavárenského jazzu, pozornosti metérů a korektorů a stále se snažil optimalizovat vzhled novinové stránky, aby byla přehledná a čtenáři praktická rádkyně, nerozkouskovaná reklamou či nepřijatelným řazením rubrik. Potýkal se i s problémy personálními. Nešlo jen o neustálé snahy získat kvalitní spolupracovníky a řešit jejich výskyt, ale i o urovnávání osobních sporů a vleklých konfliktů, ať to byl pocit křivdy brněnského Františka Šelepy, který se cítil gáží přeskočen Ivanem Herbenem, nebo konflikt s Karlem Poláčkem po nevydařené zmrvené reportáži z pohřbu TGM, který vyústil ve spisovatelův přechodný vyzahov z místa působiště hned vedle jeho bydliště.
Bass byl liberální demokrat nehlásící se k žádné konkrétní partaji, v tom byla jeho nezávislost a Lidové noviny mu ji umožňovaly. Zkušenost ze vztahu politiků k novinářům ukázal v satirickém eposu, v němž ministr úpí a skučí: „…my jsme samé škraloupy! / Bratr to ví o soudruhu, soudruh to ví o pánu – / co jen řekne lid, až se to v listech dočte po ránu!“ a premiér na to: „Aféry, prosím, ty jsou teď všude. / Korupce byla vždy, je teď a bude. / A když si to uváží každý z vás: / pro škraloup váš si mám já zlámat vaz? / A jsou-li tu nějaké šeredné zjevy / je to jen to, že každý trestní čin / vrazí se ihned do novin / Kdyby jen drželi hubu ti hlupci / nikdo by netušil detail o korupci / neboť to známo je nám všem / my sami na ni přec nepřijdem. / A proto pravím: vezměm si za cíl / vymýtit z novin ten zákeřný bacil.“
V DUSNÉ ATMOSFÉŘE
V předvečer svých padesátin, na Silvestra 1937 odpoledne, sezval Bass redakci na „five o´clock – slivovici“. „V pět hodin mi tedy přišli přát husím pochodem,“ zapsal si. „Načež jsme vypili tři litry slivovice a pozřeli čtyřicet chlebíčků.“
V Lidových novinách platilo, že takové jubileum není příležitostí k veřejným projevům, leda k soukromé oslavě a vtipným glosám v pamětní knize. Josef Čapek do ní nakreslil Basse sedícího na Pegasovi, Eduard Valenta ocenil řízení redakce: „Basa, toť hloubka, toť tón základní je / zvlášť se schmidtcem když jedno futro je / V splašeném letu zbrklé symfonie / nástrojů menších krotí výboje.“ Přání filmového referenta Artuše Černíka, aby se (po sedmi letech průtahů) Klapzubova jedenáctka stala filmovou událostí, se vyplnilo premiérou 2. září 1938 (z filmu Cirkus Humberto, plánovaného za okupace, žel bohu sešlo). Podivným gratulantem byl vojenský specialista Lidovek Standa Yester vulgo Ještěr, vlastním jménem Eman Moravec: „Padesátka (ráže 500 mm) vzbuzuje u vojáka nadšení. Velebný obléhací kus.“
Ve svém P. F. 1938 si Bass vzpomněl: „Na Nový rok osum, osum, osum, / pod Petřínem tam, před kasárnou / do štěbotu drozdům všem a kosům / zaječel jsem notou beztvárnou.“ Bilancoval a uvědomil si, že je sobě a svým čtenářům něco dlužen. Každodenní snaha o bezchybnou práci v redakci ho odváděla pryč od knižních monografií, jež by rád napsal. V březnu si Františku Langerovi, dalšímu čerstvému „pa–desátníkovi čili lži–kaprálovi“, v gratulaci povzdechl: „Tys na tom o to líp, že sis v tom prvním půlstoletí postavil už pořádný kus osobního díla, kdežto já vzal na sebe úděl anonymního dření. Ale nenaříkám a nežaluju pranic, těšilo mě to a těší, jak to je – až na ten nedostatečný čas: co by člověk vykonal, mít tak o čtyři hodiny denně navíc k dobru!“
Rozhodnutí vzdát se místa ke konci roku 1938 bylo zřejmě uspíšeno i zhoršující se politickou situací. V dusné atmosféře druhé republiky, v nejisté budoucnosti, napsal Bass 31. prosince naléhavý rozhlásek, s jehož pomocí v závěru vzývá schopné kolegy, jimž psal nebo četl nekrolog – Těsnohlídka, Heinricha, Wernera a nenahraditelného Karla Čapka, jehož rakev vyprovodil za redakci jako jeden z pěti řečníků na Vyšehradském krchově před dvěma dny: „Vy čtyři naši nahoře / kteří jste znali dílo / Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle / pomozte nám, ať v pokoře / svedem, co kdysi platné bylo.“
To byla také finální otištěná slova Eduarda Basse jako šéfredaktora. Nazítří přinesly novoroční Lidové noviny až na sedmé stránce lakonickou zprávu, že Bass oznámil koncem května 1938 rozhodnutí opustit redakci, ale že s ním „byla opětovně zajištěna další spolupráce“ a „setrvá v redakčním svazku Lidových novin“. Po okupaci převzal řízení Stránského vydavatelského koncernu německý správce a 1. července 1941 Bass už není členem redakce, pouze externím přispěvovatelem. V roce 1942 ještě vychází v Knihovně Lidových novin sbírka inovujících próz Pod kohoutkem svatovítským a povídky Lidé z maringotek, ale jméno Bass se ze stránek novin pak už vytrácí.
Na knižní tvorbu je toto Bassovo období plodné. Vydává první díl monumentálně pojaté velkorysé kroniky revolučního období 1848 (brzy je německým tiskovým dohledem zabavena, ale výtisky jsou ukryty v tajném skladišti věže na nádvoří policejního ředitelství, odkud se postupně dostávají potají do oběhu) a Cirkus Humberto, který je posilou českému čtenáři, jenž je ochoten nabízet za něho na černém trhu enormně vysokou provizi, bratru až desetinásobek původní maloobchodní ceny. Protože platí za „znalce Prahy a jejích dějů“, čte Bass v rozhlase přednášky ve svém cyklu Galerie starých Pražanů.
Rok 1945, přinášející glamour s vytouženou svobodou a obnovení listu pod názvem Svobodné noviny, jichž se Bass ujímá již 9. května v roli šéfredaktora, není však pro něho extra šťastný. Úmrtí milované manželky, zasažení bytu během její těžké nemoci únorovým vybombardováním vedlejšího domu v Gorazdově ulici a dolehnutí tíhy předchozích let způsobuje, že zdrcený Bass přiznává, že potřebuje víc klidu, který mu nemůže naservírovat žádná sebelepší práce v redakci. Vzdává se v srpnu proto vedení listu a prodělává hřmotné srdeční záchvaty až do toho posledního drtivého v říjnu 1946.
Jeho popel odpočívá na Vyšehradském hřbitově, pomníček je neokázalý nízký kvádr spočívající na široké ploše, jako by symbolizoval pevné základy, skromnou sebedůvěru a jistotu, a takřka bassovskou pointou novinářova a spisovatelova životního příběhu je jeho umístění s důstojnou přítomností: téměř ve středu vzdušné spojnice místa odpočinku Jana Nerudy a Karla Čapka, slavných jmen české žurnalistiky, k nimž Eduard Bass patří jako salva chytrých slov ze studnice nevysychajících rapů.
ARMÉNSKÝ BÁSNÍK GEVORG EMIN:
MÉ KRÉDO
Miluji stejně jazyky všech národů v člověku miluji vždy vše lidské. Jen jedno pochopit však dosud nemohu, co rozdělilo jazyky kdysi blízké a donutilo lidi různě hovořit, odtrhlo jednoho od druhého, jako by každý jazyk svou vážnost nemohl mít, aby díl slávy zůstal na každého.
Ze zkazek dávných jedna jen je neměnná: Dřív všichni lidé měli jenom jeden jazyk. Společně tehdy žila různá plemena, svorná v svém díle. Práce se mění na zvyk. Bůh se však rozhněval, že lid se vzpurný stal, že nepokorně překročil své meze. Zmatením jazyků lidstvo potrestal za hříšnou stavbu babylónské věže.
Tak se to vypráví. Však věřím, neboť vím, jestliže lidstvo rozhodne se k tomu, že postaví chrám svého bratrství, že nebude už více věřit bohu, neboť jen v štěstí chápe druha druh a žádnému z něj nezbudou jen drobky. Nepostaví se proti druhu druh a nepoprosí boha o milosti...
Miluji jazyky, kterými zvučí zem, a všechno čestné, co zní v lidském slově. I štětcem Rafaelovým jsem unesen, i umírám při smrti Othellově. Po Skotsku s Burnsem bloudíme jak turisté, New York mě s Whitmanem za jitra čeká... Když do mé rodné země vtrhli fašisté, do války šel jsem se svazečkem Goetha.
Chci poznat všechny jazyky. Mě lákaly krajiny, země, písně, lidé, květy.
Miluji staré smutné písně z Ankary, pálí mě turecké jho jako před staletím. Pak abych nemiloval rodnou řeč! Ten šperk, jejž do písmen vytepal Mesrop Maštoc. Chci poznat všecky řeči jako vody řek, ať každá zem je domovem i baštou.
Já chtěl bych objevit v srdcích všech národů všecko to čestné, člověčí a čisté, bojuje každý jazyk o svou svobodu s vrahy, jež žádné zloby neštítí se.
Učím se anglicky. Trochu mě poplete, že psanou řeč vždy dobře nevyslovím, abych svým vítězstvím nad tebou, Macbethe, mohl se pyšnit veršem Shakespearovým.
Se Cervantem do boje za Španělsko jdem. Potomky co nám nechal sultán Hamid ničíme bez milosti, s druhem Hikmetem. Od všeho zla chceme tak svůj věk chránit.
KDYŽ JE HUDBA ŽIVOTEM
Jednou –
až vám svět odpočítá
z nekonečného svého věku
tisíc let,
stejně jako dnes
podle vašich tónů
někdo naladí svá slova
a znovu zazní Osudová.
Zas vyjde
malý hošík pást
housátka not
do alejí,
kde noc již není
skrytá past
a den neklopýtá
přes kameny.
Rozrazí chladné
bariéry měst
a žula začne ustupovat
před hudbou,
jež umí sevřít pěst –
i něžně
děti chovat.
Symfonie vejdou
do strun potoků a řek
a nerozplynou
solí oceánů,
déšť roznese je
jako tichý vděk
do strmících trav
i rozevlátých lánů.
Jednou –
až vám svět odpočítá
z nekonečného svého věku
tisíc let,
stejně jako dnes
podle vašich tónů
někdo naladí svá slova.
A zazní Osudová.
A zazní
Óda na radost.
NEEDLE TO THE GROOVE („KDY TO SPOLU ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU?“)
Mít možnost být jí DJ, playboy, co nehraje nikdy ochuzen mono lidi to rozveselí, odvážou se, sladí se v pohybu končetin, to je vono chtěl bych si počíhat na tanečnici u šviháka jestli je sama, jestli chce mít sympaťáka kabrňáka ztratil jsem hlavu, existence mladých hráček mává v naději neztrácím sen, že pracant mívá výhry její nálady nejraději ale kdo má rád dneska komika, symfonie od filharmonika poslední takty mohou zaručit, ať to není Utopie bez komínů pro kominíka já jsem Jirka Kvítko a tahle není dítko, je hotová madam Kvítková ukrývá v sobě větší šmrnc než balerína na smysly Monika Žídková já jsem galantní Jiří a v sedmi barvách hýří Jirka, když vidí její servis na ploše, je spanilá jak Irka má grády jako Madonna je ztělesnění bohyně jestli se usmívá Buddha, přál bych jí buddhistický výklad jedině prostě dvojí tah na štěstí, na špás, na krajinu a klid mohou dvě hrdličky namixovat oboustranný druhotný hodnotný cit? jsem plešatý a úspěšný jako Mistr Gorby Mléčnou dráhou mile protáhne její jasnost Orbit nebo s Mléčnou dráhou je to přesně naopak? rady přidává s příklady v TV pták Loskuták poklidná Catwoman a já Garfield dámo v krovkách královskou korunu dnes nosí jen na stovkách Karel IV a nerad bych byl u ní šašek, zbývá znít jako král řízeček snad ochutná svěžest, čerstvost její skrytý mozeček?
co je kvalitní, zůstane gradující gravidní
co je invalidní, je namnoze taktéž erudované a na to oponují zoufalci prabídní, tak tristní a rigidní
v Plzni se říká komu čest, tomu čest já nejsem best, avšak pianistka ladí takt a tamto její adagio – pořekadlo její je best můžem někdy spolu koulet šoulet mládí o sto šest? má páru, dar od šlechtičen, Kraftwerk, silná mašinka je prostě Das Modell a navíc inspirující pusinka
kompetentní vždy v reálu trvanlivost materiálu u personálu
zaručujem přesnost vývrtky vyšší jako zásah myší do ementálu
garantujem výdobytky s přehršlí slz a potu skromné přebytky
zaručujem solidní účast, když dojde na polibky
jak pirát v Karibiku brázdí, režíruje, levituje, koketuje
má kde potkat osobu opačného pohlaví, už ví, kde ji ubytuje
železná košile je cvik a radost k protažení těla cvička?
já míchám paradox za zvyk a ladnou hudbu jako lžička
kávová lžička sedmikrásky hovořící cool nářečím lásky
vyplazují na mě jazyk s afrodiziaky rošťácky Tvé legrácky?
miluji Tě tence asi jako letokruhy na pařezu léta letoucí
miluji Tě jako hádanku Osudu z dlaně stráně kvetoucí
miluji Tě schovko s kódy Morseovko prestižní dívčí packo
miluji Tě odborně s duší enormně dychtící po Tobě koumesácko eskymácko sporťácko
desatero něžných pohlazení hyperbol, co není dávno bol gorilácko cirkusácko zabijácko operativně žebrácko
po předávkování se Tebou jedenáctko a příkladně excelentní komorní vskutku Venušácko…
nejsem vysloužilý smyčec, Ty houslový klíč, troufáš si nevrzat moc mohutně silácko?
jedině báječnou schůzku s báječnou podívanou dovol mi drobnou narážku
Tvé extravagance spí tak sladce, že nemáš pocit prohry Princezny na hrášku
tak kdy jsi připravena kusinko, brusinko, bingo vévodící sfingo?
jsi „DÁMA VE ZLATÉM“ a nikdy výtvarné dekadentní hovínko
jsi lvice jako řemen a vzpomínání na Eden vzpomínko
jsi mimořádná čeleď z mimořádné setby semínko
jsi Mona Lisa mého věku a vzrůšo rapů úderňáků chlapů u snídaně
posnídáme životabudič i s proteiny Public Enemy nevídaně
Fight The Power dej si povel rozdej si to se mnou náš duel není kýčovej
Sophisticated Lady mi přihraje nahrávku tak chytej už můj zásah míčovej
- VOSKOVEC & WERICH – ROZHOVOR PŘES OCEÁN
- VOSKOVEC & WERICH – ROZHOVOR PŘES OCEÁN 2
- BASSOMATIC – MOUNTAIN HIGH (1991)
- BASSOMATIC – FASCINATING RHYTHM (SOUL ODYSSEY MIX) (1990)
- WILLIAM ORBIT – CLUNY ANN (1987)
- BANDOLERO – PARIS LATINO (1984)
- DEEP FOREST – MARTA´S SONG (1995)
- ALTERN 8 – FLUTES UNDER C & M CONNECTIONS (1992)
- MANTRONIX – LADIES (UK REMIX) (1987) plus: http://www.youtube.com/watch?v=AGpACDJsdd0
10. MANTRONIX – WHO IS IT? (FREESTYLE MIX) (1987)
11. MANTRONIX – WHO´S DUB IS IT? (1987)
12. TRIALS X – CZUJEE SIE LEPIEY (1995)
13. KAREL ŠÍP – PANNA PŘI PÁTKU TŘINÁCTÉHO (2000)
14. KAREL ŠÍP – LEV (2000)
15. KARYA – SPOUTANÁ (1993)
16. KARYA – ANGELINO MŮJ (1993)
17. KARYA – LÁSKA JE KRÁSNÝ RITUÁL (1993)
18. KARYA – NOC JE FÁRO (1993)
KLIMTOVY ULOUPENÉ ŽENY
Zatímco se Toman snažil tak nějak odhadnout další Randolův krok, historické břemeno narostlo do nečekaných rozměrů. Gerbert Frodl a kurátor belvedérského muzea Tobias Natter zahájili v září roku 2000 dlouho očekávanou výstavu s názvem Klimtovy ženy krasotinky neprudérní nahotinky. Pro Rakousko to měla být triumfální ucelená přehlídka Klimtových děl, kterou předčila jenom výstava v roce 1943. Výstavu inzeroval po celé Vídni poster s Klimtovým smyslným portrétem Dámy s kloboukem a péřovým boa. Slavnostní nálada se ale poněkud zkomplikovala tím, že po zahájení začalo několik nezbedných potomků původních majitelů vznášet na vystavené exempláře nároky. Historik Leo Leasing vtipkoval v týdeníku Times Literary Suplement: „Ve svůdných pohledech portrétovaných dam už nemusíme hledat erotický podtext. Vyjadřují spíše cosi jako úzkostné očekávání – jako by doufaly, že si je odnese právoplatný majitel.“
V roce 1943 se Adele stala chloubou mistrně zvládnuté výstavy. V roce 2000 zazářila samozřejmě také, ale její vystavení si vysloužilo řadu nemilosrdných komentářů. Vídeňský kulturní reportér Joachim Riedl přirovnal Rakousko ke „gangsterské prostitutce mdlého rozumu a umu, která se po krvavé loupeži prochází ověnčená ukradenými šperky, a tvrdí, že je vyfasovala od obětí darem“. Předmětem sporu se stal i portrét nešťastné Rii Munkové, kterou se Klimt na plátně pokusil vzkřísit k životu – potomci Riiny zavražděné matky ho požadovali zpět.
Kniha vydaná u příležitosti výstavy se stala dokumentem osobních tragédií. Byla v ní uveřejněna i reprodukce dávno ztraceného portrétu Gertrud, matky Antona Felsovanyiho, v průsvitných bílých šatech – a to musel být jářku exkluzivní pohled. Obraz, který zakoupil Gustav Ucicky, se stále ještě nevrátil původním majitelům. Portrét křehké Amalie Zuckerkandlové s odhalenými rameny jako by připomínal, že Amalie zemřela rukou násilníků gorilových. A z tváře ušlechtilé madam Elizabeth Bachofen–Echtové vyzařovala naivní nepřipravenost na zradu, která zničí celý její přátelský svět.
Tyto ženy už nebyly jenom ledajakými ikonami. Staly se mučednicemi.
Termín výstavy nemohl být zvolen už hůře. Věci zašly tak daleko, že si někteří evropští politici odmítali potřást rukou s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem, jako já s nějakým „politickým paskvilem rádoby užitnou surovinou“. Schüssel vytvořil na začátku roku 2000 koalici s krajně pravicovou Svobodnou stranou Rakouska, jejímž předsedou bych nevalně proslulý Jörg Haider, toho času nebožtík kategorie „neodpočívej nijak v pokoji“. Haider totiž pocházel z nacistické rodiny a o důstojnících SS mluvil jako o mužích, „kterým náleží veškerá úcta a uznání“. Evropská unie dokonce uvalila na Rakousko za tyto postoje na krátkou dobu sankce.
Haider se ze své pozice ostře stavěl proti snahám Spojených států získat odškodnění pro bývalé Rakušany, kteří přežili holocaust a s odřenýma ušima podvratný život v lágrech. „V určitém bodě tomu už prostě musí být učiněna přítrž,“ prohlásil Haider na vídeňském mítinku pomatenců. „Už ani cent navíc,“ přizvukoval mu příslušník Svobodné strany a nový ministr financí Karl–Heinz Grasser.
Prvého října, tedy měsíc po zahájení výstavy, se v Korutanech, kde byl Haider zemským hejtmanem, konal výroční sjezd veteránů SS. Haider na něm vystoupil a OTEVŘENĚ bagatelizoval rozhodnutí norimberského soudního tribunálu, které definovalo SS jako zločineckou tlupu magorů. „Nemůžeme dovolit, aby minulost našich dědků a otců byla zredukována na minulost kriminálníků,“ prohlásil strojeně a nadutě. „Nejsou to zločinci!“ A kancléř Schlüssel pošramocené reputaci Rakouska nijak nepomohl, když v listopadovém rozhovoru v Jerusalem Post neochvějně tvrdil, že Rakousko se stalo „první obětí nacistického režimu“ a že nacisté „zabrali Rakousko násilím“.
Výstava Klimtovy ženy v tom nejlepším bodě G měla být původně zapůjčena do Kanady, ale do zámoří nakonec odcestovalo jenom několik obrazů. O zlatém portrétu Rakousko tvrdilo, že je pro takovou cestu příliš křehký, ale všem bylo jasné, že se rakouské úřady strachují, aby soudy sympatizující s nároky dědiců nezadržely sporná plátna v zahraničí.
V květnu 2001 přišlo velké varování v podobě rozhodnutí losangelské federální soudkyně Florence–Marie Cooperové, podle kterého mohl Mariin případ pokračovat u americké justice bez obav z neúspěchu.
Soudkyně Cooperová došla k závěru, že Maria vznesla „závažný a důležitý nárok, z něhož vyplývá, že díla byla zabavena v rozporu s mezinárodním právem dosti nevybíravou taktikou“. V tu chvíli se Rakousko stalo neadekvátním místem pro řešení tahanic, protože Marii předepsalo k úhradě „přemrštěně vysoké soudní poplatky“. Vlezlý a otravný losangeleský právník a jeho pětaosmdesátiletá klientka se rázem ocitli v mnohem lepší pozici a skvělá autorka beletrie Anne–Marie O´Connor o tom sepsala poutavé vyprávění v knize zvané „DÁMA VE ZLATÉM“.
|