Někteří z nás nevnímají ani vnímat nechtějí, zakrývají si oči před skutečností, že se mezi námi vyskytují lidé odlišní, a to jak duševně, tak i fyzicky. Tito lidé jsou umísťováni do ústavů sociální péče, skryti před zraky společnosti. Minulý režim neumožňoval lidem s menší mentální retardací zařadit se do běžného života, někteří byli bez řádného psychologického vyšetření posláni tam, odkud vede jen stěží cesta zpět. V současné době existují již různé organizace, kde žijí lidé, kteří by byli za minulého režimu nelítostně zařazeni s určitým puncem – znakem stupně většího či menšího mentálního postižení – do ústavů. Tito lidé trpí třeba pouze debilitou – vzdělatelní, vychovatelní… Mají zvláštní školy. Pod odborným dozorem jsou schopni prožít svůj život plnohodnotněji než lidé tam za těmi okny, odkud není úniku. Ale ti lidé, co tuto možnost nedostali a svou odlišnost si plně uvědomují – tito lidé nemohou být podle mého mínění šťastni... Zkouším přemýšlet jako jeden z těch méně postižených:

A zde se pohybuji mezi lidmi s kterými si nemám v podstatě co říct. Měl jsem jen tu smůlu, že jsem byl pro nějakou lumpárnu v dětství umístěn v diagnostickém ústavě a následně pro můj špatný prospěch a také proto, že mě rodiče nechtěli, jsem skončil v ÚSP. Jelikož má věková hranice překročila 30 let, kdo mi dá možnost zařadit se do života jako těm, co jsou mladší a co mohou žít v různých charitativních organizacích, byť zbaveni částečně způsobilosti k právním úkonům, ale mohou kdykoli ven, třeba na pivo, za holkama.

Proč jsem nedostal tu šanci taky? Kdo mi ji dá??

Odpovím všem těmto lidem. NIKDO. Překročili jste, vážení, určitou věkovou hranici, koneckonců jste si na ústav zvykli, tak co. A co tam venku… Vždyť jste byli vychováváni jako v kleci, jste důvěřiví, hodní, naivní, svět by vás zničil, každý podvedl. A rodina? Ta kdyby Vás chtěla, tak se o Vás postarala dávno. Vždyť si vás nevezmou ani na Vánoce, nevíte, co je to jet na prázdniny. Někteří jste nebyli doma již 13 let. Přesto věříte… Kdo nemá domov, ten ani ten ani sebelepší ÚSP nenahradí, nemůže být šťastný. Bezstarostný? Možná, ale bolest – tu cítí, to mi věřte, tu bolest z beznaděje, opuštěnosti, cítí dvakrát.

Vím, o čem píši, neboť jsem měla možnost v jednom takovém ÚSP pracovat. Viděla jsem, jak v neděli čekali chlapci (budu jim říkat chlapci, i když byli podstatně starší než já) marně na své rodiče. Jednomu hochovi co druhou neděli na ošetřovně zašívali pořezané ruce, neboť rukama rozbíjel skleněné výplně ze zoufalství a zklamání, že za ním vlastní rodiče nepřijeli. Stále dokola, 10 let, co druhá neděle, jde se šít... Chlapec nakonec zemřel (měl epilepsii) a rodiče si přijeli vyzvednou jeho vkladní knížku, na kterou si ukládal důchod.

To je skupinka těch, kteří jsou na tom relativně lépe. Ti druzí, v patře, kde běžný člověk nemá přístup, zvaní „ležáci“, jsou na tom mentálně i fyzicky hůř, ale tyto pocity jdou mimo ně.

Neuvědomují si svou odlišnost, přežívají jako zvířátka v klecích. Pohled otřesný. Tito lidé do ústavů patří a patří jim péče. Práce v takovém ústavu není prací, ale posláním. Nelze přece krmit takového člověka jako věc, vyměnit pleny jednou za daný časový interval, pracovat rutinně.

V době, kdy mě osud odvál jinam a já v tomto zařízení nepracovala, jsem se ocitla v nemocnici. A přišel mi balíček – s banány. Chlapci se dozvěděli od mých bývalých kolegyň, že jsem nemocná, a sami od sebe posbírali banány, co měli na svačinu, a poslali mi je poštou, aby mi udělali radost. Byla jsem dojatá, že ani rok po odchodu z ÚSP ti méně šťastní, co si své zařazení ve společnosti uvědomují, na mě nezapomněli. Jediné, čeho tito lidé mají více než my, svéprávní lidé, je vděk za každé vlídné slovo a pohlazení. Nezapomínají.