Bloumám ulicemi města. Nemám žádný cíl, jdu prostě tam, kam mě nohy zanesou. Zem pokrývá několikacentimetrová vrstva sněhu, ve které se podrážky mých bot utápí jako já v myšlenkách. Zrovna, když míjím jednu z pouličních lamp, světlo v ní zabliká a zhasne. Jaká to metafora k životu! Až teď si uvědomuji, jak často zhasínají lidské životy. Až teď když jsem si tím prošla. Když jsem si prožila svou vlastní smrt.

Ale já nezemřela. Já nebyla ten, kdo skončil s kulkou v hrudi. Mám však pocit, jako by část mého srdce v tom okamžiku přestala tlouct spolu s tím jeho. A teď se snaží i ten zbytek, co se ještě udržuje při životě, svést ke skonání. Je tu ale jedna část volající po životě, která křičí, abych to nevzdávala.

Já stojím mezi nimi a snažím se nějak udržet pohromadě, na nohou a silná. Nesmím to vzdát, i když ten nejdůležitější důvod pro život mi odešel, mám ještě další. Na ty se teď musím soustředit.

Od krvavého neštěstí uplynuly už měsíce, ale já mám stále pocit, jako by se to událo před několika minutami. Pořád to tak moc bolí. Občas se musím držet, abych se nevrhla dolů do propasti za ním. Abych neuhasila jednou provždy veškerou bolest.

Nakonec se mi však pokaždé podaří vytrvat a nenechat se zlomit tou částí srdce, která mi radí, ať se zabiju. A tak se dál brodím sněhem a jakoby vzdáleně poslouchám dialog svého zlomeného srdce. Ano, vzdáleně...

…protože já už se rozhodla!