Lenka
Šel jsem asi po měsíci do klubu. Zas mezi přátele, poslední dobou se cítím nějak sám.
Dáme si pivo dvanáctku, je tam raut v ceně. Pokecáme. Už bylo pozdě, a tak jsem zavolal
Davidovi, prý je tam Vendula, Učitelskej a další; zeptal jsem se ho, jestli mě rádi uvidí – na
to mi moc neodpověděl nebo jsem to nějak nepochopil – ale všichni mě prý pozdravují.
Proč ne, žít chci, půjdu tam. Klub stejně za dva týdny zavírá. A všechny věci, co jsme tam
zažili. Bude jiný klub, za čtvrt roku. Jakoby to místo mizelo i s našimi vzpomínkami.
Cesta do klubu byla o deset minut kratší, než bych čekal. Pokec, pivo, raut, fajn. Nová
holka. Poznal jsem to podle toho, že hledala šatnu. Oslovil jsem ji.
„Ahoj, ty jsi tu nová?“
„Ne, byla jsem tu před dvěma a půl lety. Jednou,“ odpověděla trochu nesměle, ale se zájmem.
„No, to sem chodíš dýl než já.“
„Asi jo,“ usmála se.
Moc hezká, jinak bych si jí nevšiml a šel bych dál. Lenka. Pozval jsem ji k nám ke stolu.
Bavili jsme se o zážitcích tady z klubu. O holkách. Ona mlčela, jenom.
„To asi není moc tvoje téma, viď?“ řekl jsem jí spíš tak mimochodem, chtěl jsem s ní
navázat trochu konverzaci. Mlčela. Neplakala, jen se na mě upřeně dívala. Ne moc slz, jenom
trochu. Skoro to nebylo vidět.
Už mě nebolí, že klub za pár dní zavřou. To byla hodně malá bolest. Pochopil jsem, že Lenka
tu hledá něco jiného. Něco, co jsem tady kdysi hledal i já. V té chvilce, když jsme se na sebe dívali,
mi něco darovala. Nevěděl jsem, už jsem nevěřil, že by někdo mohl – Jako z jiného světa. Možná.
Možná jednou. Nechal jsem na stole zbytek piva, zaplatil a odešel. Dalas mi číslo, ale nechci ti nikdy
zavolat. Nechci, aby ses stala věcí. To, jak ses na mě podívala, je víc, než všechno, co tady kdy bylo.
Už sem, prosím, nechoď. Ztrácejíc sama naději ji dáváš druhým. Kdysi jsem byl jako Ty.