„Arteme! Arteme, k noze!“ Adam si mohl vykřičet plíce,
ale jindy poslušný pes se řítil jako neovladatelná černá koule směrem do
houstnoucího šera, které pomalu pohlcovalo park.
A štěkal, div to i jemu neroztrhalo jeho malý psí hrudní
koš.
„Bláznivej pes!“ zavrtěl Adam rezignovaně hlavou a vydal se
za svým zlobivým čtyřnohým přítelem. Zabočil za roh a zdálo se mu, že zaslechl
zvuk utíkajících nohou a nějaké vzdálené šelestění v křoví. Příliš ho to
ale nezajímalo, osud vlastního zvířete byl pro něj v tu chvíli důležitější.
Vzápětí uviděl svého psa halasně vyvádět nad mužem, který
nehybně ležel u kraje cestičky. Ježkovy zraky, nějaký opilec! Ještě mu budu
muset pomáhat, aby se náhodou nezadusil zvratky, jak se prý stává, a aby to
ještě nebylo na mně, že jsem neposkytl první pomoc. To mi tak scházelo! No,
nedá se nic dělat.
Adam poklekl k muži, odehnal dotírajícího Artema, vyhrnul
pánovi rukáv a ohmatal vyhublé zápěstí s masivními obstarožními hodinkami.
Žádný tep. Přiložil hlavu k hrudi. Ticho. Adam ještě doposud žádnou
mrtvolu neviděl, ale tohle se nápadně podobalo tomu, co si pod tímhle pojmem
představoval. Pohlédl pánovi do tváře. Vráskami orámované oči se dívaly do
prázdna. Vzápětí si všiml i proužku krve, který mu stékal po obličeji. Nebylo
těžké najít jeho původ – ve veliké ráně na temeni. Že by jen upadl? To těžko,
když ležel na břiše, že…
Adam zasakroval. Nezbyde mu tedy než volat policii. Pána
někdo přepadl a zabil, nejspíše také okradl.
„Ticho, Arteme, do háje! Tomuhle člověku už asi těžko
pomůžeme!“ S obrácením očí k nebi se Adam zvedl a vyťukal příslušné
číslo do mobilu.
„… a nikam nechoďte, jasné? Jsme tam za pár minut.“ Adam si
povzychl. Co jiného mu zbývá, než čekat. Večerní zprávy už rozhodně nestihne, a
nejspíš ani toho nového Hřebejka, kterého si chtěl v klidu užít. Ach jo.
Vzápětí uslyšel Artema poňafávat o kousek dál. „Co to tam
máš?“ Adama napadlo, že jeho černý huňatý kříženec by se možná dobře uplatnil
jako policejní pes. Vida, peněženka!
Otevřená, všechny peníze samozřejmě pryč, jen kreditka
zůstala, s tou si zřejmě nechtěl dotyčný komplikovat život. Lístky na
obědy. A ještě něco. Utržený růžek od malé fotografie, jak se říká „pasového
formátu“, po které zůstal jen prázdný černý čtvereček.
Nebylo co dělat. Adam chvíli zamyšleně zíral na utržený
růžek. Až potom si uvědomil, že asi neměl na peněženku sahat, protože na ní teď
budou jeho otisky, a zároveň ho napadlo, že by ho policie třeba mohla podezírat
z toho, že starému pánovi sám pomohl na onen svět. Ježkovy oči, do čeho se
to zamíchal! Zalitoval, že to nebyl jenom nějaký opilec, kterému by býval mohl
poskytnout první pomoc. No jo, to má za to své rouhání…
Slibovaných pár minut se poněkud protáhlo. Adam obcházel po
cestě sem a tam, za chvíli by už obě zdejší lavičky uměl zpaměti, kdo
s kým rovná se velká láska, stejně jako nápisy na odpadkových koších,
které nabádaly k udržování čistoty. Světlo lampy je v nastálé večerní tmě dobře
ozařovalo.
Pes zavrtal čenich do jednoho z košů. „Fuj je to, fuj!“
okřikl ho páníček. Ještě tam najde něco zkaženého a bude mu z toho špatně.
Mankote, takových problémů mu dnešní původně poklidný večer přináší! „Neboj,
doma dostaneš pořádný, dobrý granule! Jen musíš ještě chvíli počkat!“ konejšil
psa.
A pak se to stalo. Adam si později nikdy přesně nevybavil
jak a proč, ale když odstrčil psa od jakéhosi vonícího papíru v koši, naklonil
se a podíval dovnitř. A tam byla. Maličká fotografie, jaké se dávají na pas,
černobílá, jen trošičku pokroucená, s utrženým levým růžkem. A na ní… na
ní kluk asi tak desetiletý, s čupřinou vlasů, jaká už se dávno nenosí, a
s trochu vzpurným výrazem v obličeji. Adam se vrátil
k peněžence, kterou se trochu naivně, jak si uvědomil, pokusil odhodit
přibližně na tomtéž místě, kde ji původně našel. Přiložil růžek k růžku.
Pasovalo to dokonale.
V Adamovi se nečekaně probudila detektivní krev,
povzbuzená sledováním desítek televizních inscenací a četbou mnoha románů a
povídek, které si nejraději užíval coby zpestření jinak nudných chvil na
toaletě. Už měl svůj plán. A to se ještě před chvílí nechtěl do ničeho míchat…
„Tak tedy, ničeho zvláštního jste si nevšiml,“ shrnul
poručík Pápěra, když vyslechl na služebně Adamův popis objevení mrtvoly.
Tehdy už měl mladý muž za sebou noční rozhovor
s policisty v parku, kde mu samozřejmě vynadali za to, že se dotýkal
peněženky, a po kterém se dostal do postele až o půlnoci, sběr otisků prstů a
podrobné opakování toho, jak pán vypadal, když ho našel. Policisté dokonce
sebrali i chlupy Artemovi, aby se jim nepletly s dalšími vzorky
z oděvu oběti.
„Bohužel,“ pokrčil rameny Adam. „Jen nejdřív ten praskot
větví a dupot nohou.“
„A z jakého směru pocházely, to asi nevíte?“ tázal se
poručík hlasem, ve kterém nebylo mnoho naděje.
„Bohužel,“ zalitoval Adam. „Řeknete mi prosím, jak se ten
pán jmenoval?“
Poručík se na něj pochybovačně zadíval. „Byl to pan Karel
Štěpánek, důchodce, co bydlel nedaleko parku. Ale nevím, proč by vás to mělo
zajímat. Vy jste šel přece jen náhodou se psem kolem, ne?“
„Smím se zeptat, jak pokračuje vyšetřování?“ tázal se Adam o
dva dny později, když ho nikdo nekontaktoval, v telefonu. „Jsem člověk,
který toho pána našel, tak by mě to zajímalo.“
„Informace třetím osobám nepodáváme,“ zaznělo komisně
v telefonu. „Jedině kdybyste si na něco vzpomněl nebo tak, to samozřejmě
přivítáme. A kdybychom od vás něco potřebovali, budeme vás samozřejmě
kontaktovat. Nashledanou.“
Adam chvíli koukal na mobil. Nic jiného ani nečekal. Co
kdyby se jim přece jen vytasil tou nalezenou fotkou? „Nestavte vaše teorie na
něčem takovém, jako je růžek fotografie, mladý muži. To je tak leda
v detektivkách,“ řekl by mu nejspíš shovívavě vyšetřující. „Vykašlete se
na to, takhle to přece v životě nefunguje!“
Jenže Adam to nevzdával… Na maloměstě, jako je to jejich,
zná kdekdo kdekoho, stačí jen zaklepat na ty správné dveře. A on těch dveří
znal dost.
S Pavlem Slavíčkem se Adam neviděl od gymnaziálních
let, ale tentokrát se tvářil jako jeho dobrý kamarád. Ne nejlepší, to už by
bylo podezřelé, ale pár piv na jeho účtě ve prospěch spolužáka v hospůdce
U Koloucha přibylo. Pozeptal se na manželku a malé dítě, jak se slušelo a
patřilo, vyslechl kritiku nízkých platů a společně zanadávali na politickou
situaci, a pak se konečně zeptal na to, co ho zajímalo. Spolužák, kterému
s jeho urostlou postavou policejní uniforma nadmíru slušela, mu vesele a
ochotně odpověděl, ostatně zpráva o tom, že právě Adam byl oním „šťastným“
nálezcem mrtvoly starého pana Štěpánka, už se po městě dávno roznesla.
„Ale prosím tě, nic, prostě ho někdo chtěl okrást. Sedíme
nad tím se starým Sojkou, ale nic zvláštního na tom není. Těžko toho chlapa
najdeme, ale vypadá to na takové tradiční neúmyslné ublížení na zdraví, vzal ho
nějakým klackem po hlavě a nejpíš to trochu přehnal. Možná nějaký bezdomovec
nebo násoska z hospody.“ Pavel se zhlubka napil svého čtvrtého piva. „A
jestli se bojíš, že podezírají tebe,“ rozesmál se dobrácky, „tak se nemusíš
bát, oťukali si tě sice, ale ty zrovna nemáš hluboko do kapsy, abys přepadal
nějakýho cizího osamělýho důchodce, navíc se ukázalo, že ten člověk měl na rukou
rukavice, jak se kontrolovala ta peněženka, a to by u tebe bylo zbytečný, když
sis na ni jako nálezce mohl stejně sáhnout, ne? Takže fakt, v pohodě,
tohle na tebe nespadne, a haha, já bych stejně svědčil pro tebe, že jsi úplně
bezúhonnej, známe se léta, že jo…“
„A co byl ten pán zač?“ zeptal se Adam nad svým pivem.
„Co by, řadovej důchodce, měl teda dost peněz v bance,
nevím, na co je škudlil, ale to je u těchhle lidí běžný, člověče, na takovejch
už jsem narazil, co umřeli sami, majetek propadl státu a co z toho měli? A
měl i celkem pěknej bejvák, i ten určitě něco vynese…“
„A kdo po něm dědí?“ vznesl Adam další otázku, a dal si
tentokrát hodně záležet, aby zněla dostatečně nedbale.
„Prosím tě, jeho synovec, nějakej Arnošt… Arnošt… jo,
Kadloubek, už to mám!“ zasmál se. „Jako jestli strejdu nesejmul, jo? Prošetřili
jsme to, to víš, že jo. Žádné dluhy nemá, peníze nepotřebuje, na osudný večer
má alibi. Seděl v práci, jsou tam píchačky, přísný vrátný. Jasně, že ho
mohl podmáznout, ale to by si zbytečně dělal komplice, ne? Navíc pracuje
v druhém patře, schody a výtah jsou tam jedny, oknem vylézt nemohl. Ještě
je možnost, že by tím někoho pověřil, jasně, i tahle teorie tam je, ale není se
tam moc čeho chytnout, vypadá to moc ujetě, je to úplně normální chlap,
manželka, velký děti, takoví nevražděj…“
„Fakt ne? Nezabije nikdy právě ten člověk, do kterýho bys to
nejmíň řekl? V detektivkách to tak často bývá,“ shodil raději svou otázku
Adam.
„Ale tak to víš, že jo, ale zatím to tímhle směrem moc
neženeme, proč taky…“
„A jiní podezřelí?“
„Těžko, byl to vdovec, bezdětný, žil sám, s domácností
mu pomáhala o trochu mladší sousedka, ale také už starší paní, ta by ho
přetáhnout přes hlavu nedokázala… navíc, on tolik peněz u sebe neměl, jen na tý
knížce a ty by nikdo nedostal. Fakt, je zbytečné kolem toho moc něco
rozviřovat, asi se to odloží, vypadá to tak,“ napil se opět z půllitru
Pavel.
„A kde ten Kadloubek bydlí?“ položil Adam opatrnou otázku.
„Člověče, ty jsi nějak zvědavej,“ popíchl ho dobromyslně
spolužák. „Služební tajemství ti nic neříká, co? To bys už mohl trochu
z detektivek znát, ne? Ale ono je to v životě obvykle úplně jinak.
Žádné rafinované úkladné vraždy, většinou někde praští dědu pro pár stovek nebo
zapíchne manželka v hádce manžela. Pak najdeš pachatele v nejbližší
hospodě, jak všechny peníze rozhazuje na pití, to v tom prvním případě,
nebo brečícího nad krvavým nožem, co to jen proboha udělal, v tom druhém
případě…“
„No, ale nějaké neodhalené záhadné vraždy určitě jsou, ne?“
naléhal Adam.
Pavel na něj zašvidral lehce se přivírajícíma očima.„Hele, co
ty to máš vlastně za školu?“
„Jsem ajťák, dělám do počítačů, to víš…“
„Já jenom, že by ti to na kriminálce docela slušelo. No nic,
tak abych ukojil tvou zvědavost, tak ten Arnošt je tuším o deset let starší než
my a bydlí nedaleko, v Ptáčkově ulici.“
Večer už vyťukával Adam na internetu do příslušné kolonky na
stránkách Spolužáci jméno Arnošt Kadloubek… Tušení ho nezklamalo. Kohoutkova,
jediná základní škola v okolí, jejíž lavice měl také delší dobu čest zahřívat.
Paní učitelka Křepelková byla ztělesněním půvabu a elegance
dávných časů. Před několika lety překročenou osmdesátku by jí asi podle vzhledu
lidé tipovali, chováním a intelektem byla ale nejméně o dvacet let mladší. A
hlavně, měla fenomenální paměť. Vybavovala si snad všechny žáčky, kteří za ta
léta prošli jejím ústavem, a ještě o nich dokázala vyprávět zábavné historky.
Uvítala Adama, který přinesl jako pozornost flašku vaječného
koňaku, s velikou radostí, tradičně zahalena do plédu, s šedivým
drdolem a jemným make-upem, prozrazujícím, stejně jako pěstěné ruce, že se o
sebe i v tomto věku neopomíná dobře starat.
V předsíni Adam přehlédl dobře známou fotografii
vážného mladého muže v černém rámečku, památku na staršího bratra, který
zahynul za války při bombardování Drážďan, kam byl totálně nasazen, a nakráčel
do pokoje se staromódními mohutnými pohovkami. Paní učitelka vypnula televizi,
kde probíhal předvolební duel prezidentských kandidátů, a s úsměvem se
obrátila na příchozího. „Dáte si trochu pravého anglického čaje, milý Adame?“
Po hodině příjemného rozhovoru vytáhl Adam z peněženky
pečlivě skrývanou ohmatanou fotografii. „Paní učitelko, nevzpomněla byste si
náhodou na tohohle žáčka? Já vám nějak nevím, kdo to byl…“ Vzhledem
k bezelstnosti staré paní učitelky se tentokrát nenamáhal vymýšlet si
nějaké složité důvody.
Dáma si nasadila brýle a chvíli švidrala na snímek. Pak se
jí ovšem obličej okamžitě rozjasnil. „Ale jistě že si vzpomínám! To je přece
malý Míla!“ Adamovi se zastavil dech. Takže jeho teorie byla bohužel mylná…
„Víte, to byl takový hošík – s nikým si moc nehrál a nebavil se, i když
učil se dobře, to ano… Ale když na to přišlo, uměl se pěkně poprat, i když byl
malý, sílu měl, v rukou vždycky!“
Adam se chápavě usmál.
„Víte,“ pokračovala paní učitelka a sundala si brýle, aby se
mohla s úsměvem propadnout do nostalgických časů, „on byl jedno
z těch dětí, které nesnášely, když se jim někdo vysmíval, a z něj si
dělaly legraci kvůli jménu… Kadloubek Kedluben, Arnošt, dostaneš na nos, ha ha…
však víte, jaké děti jsou… A tak trval na tom, aby mu všichni říkali Míla, kdo
ví, kde k tomu přišel… a kupodivu se to ujalo, přece jen se ho asi děti
bály, i my učitelé jsme mu tak říkali, ale to proto, abychom mu udělali radost…“
Pak ale pohled staré paní opět zostřel. „Ale co že vy se s ním znáte,
vždyť vyšel školu dobrých dvanáct let před vámi!“
A tak se Adam přece jen musel uchýlit ke lži. „Ale moje
sestřenice se s ním zná z dětství, jezdívali společně na chalupu,“ a
raději se modlil, aby paní Křepelková náhodou nevěděla, že u Kadloubků žádnou
chalupu nikdy neměli…
Opět se šeřilo, Adam šel domů a pohvizdoval si. Odemkl,
podrbal dotírajícího Artema a pak mu předložil kuřecí prsíčka místo obvyklých
granulí, aby se jeho spoluvyšetřovatel také jednou dobře poměl. A sám si dal
také pořádnou večeři. Čekala ho dlouhá noc u počítače a věci, které ještě nikdy
v životě nedělal…
Arnošt Kadloubek bohužel příliš nesplňoval představy, které
Adam choval o úkladných vrazích. No, co se dá dělat, i s takovými musíme
jednat, říkal si pro sebe. Malý mužík, spíše drobný, ale se silnýma rukama,
v tom měla paní Křepelková pravdu. Dávné fotografii se příliš nepodobal,
čupřina už dávno zmizela v závanu času, snad jen ten drzý pohled mu
zůstal.
„Co si přejete?“ uvítal ho muž ve dveřích nevlídně.
„Pár minut vašeho času. Vím nějaké důležité informace o
vraždě vašeho strýce, které by vám mohly být užitečné,“ řekl Adam.
Pro jistotu sevřel v ruce nůž, schovaný v kapse. Nevěřil
tomu, že by ten zbabělec byl schopen něčeho jiného, než je podlá vražda
vlastního strýčka, a že by se na něj asi těžko jen tak vrhl a zabil ho na
místě, ale kdo ví. I když věděl, že jeho důkazní materiál stojí na vodě,
přestože on si byl osobně úplně jist, a že vlastně na pana Kadloubka nic moc nemá. Neuškodí se ale -trochu pojistit.
„No tak pojďte dál,“ řekl muž ještě nevlídněji. „Asi jste
tajnej, co? Policie už tu byla několikrát. Nevím, co byste mi ještě mohl říct!“
Adam se pohodlně rozvalil v lenošce. Když zahlédl, že
z vedlejší místnosti, patrně kuchyně, vystrčila hlavu nevzhledná žena
s trvalou na hlavě, a z jiných dospívající dívka, a obě neochotně
zavrčely pozdrav, zbavil se strachu úplně.
„Tak co?“ pobídl ho pan Kadloubek. „Tak co nového tedy víte?
Už víte, kdo to udělal? Kterej lump to byl, co ho vodkrágloval? Ještě teď mám
tolik práce s tím dědickým řízením…!“ ofrknul si pohrdavě.
Adam do poslední chvíle zvažoval, jakou taktiku zvolí, pak
se rozhodl pro tu, která mu prostě v danou chvíli sedla nejlépe.
„Ano, pane Kadloubek, už to víme. Zabil ho člověk, který
dobře znal jeho zvyky. Vyčíhnul si ho v parku a vědomě ho zavraždil. Pro
peníze, jenomže ne jenom pro pár stovek, ale pro pěkných pár stovek tisíc dědictví
a dvoumilionový byt k tomu…,“ Adam pozoroval se zadostiučiněním, jak pan
Kadloubek rudne, „Věděl, že touhle dobou vždycky chodí z hospody! Možná
tam na něj čekal několik dní, vždyť to bylo tak snadné. Kdyby šel někdo náhodou
kolem nebo kdyby si ho všiml, vždycky se mohl tvářit, že je kolemjdoucí, že tam
strýčka jenom tak náhodou potkal! Věru dobře vymyšlený plán!“ uznale pokýval
Adam hlavou.
„No to si děláte legraci!“ začal soptit pan Kadloubek. „Jak mě
můžete obviňovat! Bez důkazů! Já měl strejdu rád!“
„Možná když jste byl malý. Určitě vás míval rád on, chodil
jste si k němu nejspíš hrát, bral vás na procházky do parku nebo kdovíco
ještě, a proto z vás také udělal svého jediného dědice! Měl vás dokonce
tak rád, že nosil vaši fotku z dětství v peněžence, toho malého,
vysmívaného Mílu!“
Zásah byl tak prudký, že pan Kadloubek tentokrát ani
nepopadl dech k odpovědi.
„Ale to vám nezabránilo, abyste ho o mnoho let později, když
vám teklo do bot, nezavraždil! Navlékl jste to jako loupežné přepadení. Přetáhnul
jste vašeho strýce po hlavě kusem železa, to jsem si všiml, po zemi se válely
kousky rezu, všechno vím! Pak jste ho jakoby okradl.“
Pan Kadloubek už už popadal dech, ale nestihl to…
„Chtěl jste být opatrný, tak jste vzal peníze a peněženku
zahodil, jak to asi zloději dělají. Ale tu fotku jste nemohl vidět, udělalo se
vám nejspíš přece jen nanic, když jste si uvědomil, že jste zabil někoho, kdo
vám tak důvěřoval! Vyhodil jste ji do koše, protože jste si myslel, že
v něm se nikdo hrabat nebude. Kdybyste ji pohodil na zem, třeba by ji
mohli najít. Proč jste ji radši neroztrhal na kousky?“ rozumoval Adam. „Nevím,
ale nejspíš jste v tu chvíli uvažoval jenom o tom, jak se jí rychle
zbavit, možná vás taky už vyrušil můj Artem, který se v té chvíli začal
přibližovat.“
Zmínka o Artemovi na chvíli vzala panu Kadloubkovi vítr
z plachet, nevěděl hned, ke komu to jméno přiřadit.
„Já jenom, že to vím. Dal jsem si tu práci a zjistil, že na
té fotce jste skutečně vy. Paní učitelka Křepelková vás i po letech bezpečně poznala,
Mílo,“ řekl potměšile Adam.
Teď už pan Kadloubek dech opravdu popadl. „Nikdo vám to
nezbaští! Jděte do háje! Hrajete si na detektiva a houby umíte! Moje fotka
z dětství! Houby důkaz! Na tomhle v životě nic nepostavíte! Nějaká Pěnkavová
že mě poznala! Houby s octem! Tohle vám rozmetám! Peníze na advokáta mám!
Budu vás žalovat! Ano, žalovat!“ vřískal mužíček, kterému se viditelně líbilo
používat mykologické příměry.
„Pomalu s tím, pomalu. Ty peníze ještě nejsou vaše, a
pochybuju, že vůbec kdy budou! Tady nejde jen o tu fotku, i když ta mě
k vám přivedla jako první. Proč by někdo vyhazoval fotku dítěte
z peněženky, proč by dělal takovou hloupost, že? Ale já jsem si o vás
zjistil i další věci.
Třeba to vaše alibi. Byl jste prý v práci. Jasně, máte
tam píchačky. Pracujete ve druhém patře, zadní vchod tam není, zepředu to vypadá,
že se odtamtud nedá nijak utéct. Jenže nikdo se neobtěžoval zjišťovat si, jak
vysoko je vaše okno nad zemí. Vaše budova je jedna z těch, které stojí na úpatí
kopce, takže první patro se tam krásně změní v přízemí a druhé
v první. Jste malý a asi mrštný, dozadu nikdo nekouká, zvládnete to bez
potíží, navíc jsem viděl, že se tam válí nějaké krabice, po těch se jednoduše
dostanete zase zpátky!“
„Jasně, lezu oknem jako Tarzan, vy detektýve!“ šklebil se
Kadloubek, kterému trochu otrnulo, i když jeho výraz zároveň svědčil i o tom,
že má strach. Asi jsem mu to opravdu věrně popsal, mnul si v duchu ruce spokojený Adam.
„A proč bych to jako dělal? Nežiju si tak špatně, abych
musel strejdu zabíjet, a stejně by za pár roků zaklepal bačkorama tak jako
tak!“ snažil se opět získat převahu pan Kadloubek.
„To je poslední věc. Policie tvrdila, že dluhy nemáte a
peníze jste nepotřeboval. No, zjistil jsem si něco jiného. Policie má svoje
metody, ale v používání nástrojů jako internet je ještě trochu pozadu.
Stačilo trošku se vám nabourat do pošty… tedy obvykle to nedělám, ale
v zájmu spravedlnosti… myslím, že slečna Karolína Jurkovská je opravdu moc
pěkná, ve srovnání s vaší manželkou by ostatně byla každá, ale také
finančně náročná… Píše vám sice pod pseudonymem Jirka Karlík, ale dneska je to
tak snadné najít něčí identitu… A samozřejmě ty výhrůžky, jak půjde za
manželkou, jasně, klasika… A vy jste věděl, že váš strýc těch peněz nemá tak
málo, takže proč si k nim nepomoct hned teď! Žena určitě neví, kolik jich
pořádně měl, kdežto vám se tím jako milovanému synovci určitě pochlubil. A vy
byste je pěkně milence předhodil. Mám pravdu, co?“
Arnošt Kadloubek zbrunátněl. „Vy hajzle! Co je vám do mých
věcí! Nic nemáte a vůbec nic nevíte! Na co bych se bál svý ženy, na co bych trhal
fotku, na co bych s sebou asi tahal železo, když stačilo vzít na dědka
jeho vlastní hůl! Jednou přetáhnout, a hotovo, ani nemrknul! A ještě abych
složitě lezl oknem z toho vašeho falešnýho přízemí! Říkáte jenom
pitomosti! Vypadněte odtud, hned!“
Adam předložil vyšetřovateli Karlu Sojkovi své nahrávací
zařízení. „Tak co, co tomu říkáte?“
A pošilhával po svém kamarádovi Pavlu Slavíčkovi vedle,
který se dmul pýchou, že k odhalení přispěl jeho spolužák, jemuž také on
sám nemálo pomohl.
Sojka si povzdychl. „Ano, prozradil se jako v těch
hloupých detektivkách, kde vrah prohlásí, že oběť neuškrtil, i když mu
detektivové úmyslně neřekli, jakým způsobem byla zavražděna… Ještě vyzradil, že
to bylo holí, my mysleli, že vzal klacek. Ale že ho pomůže usvědčit jeho vlastní
fotografie z dětství, to tu opravdu ještě nebylo! Děkuji vám, ukázal jste
se velice schopným! Sice bychom ho určitě brzy odhalili sami, zvláště kdybyste
nám byl nezatajil ten důkaz, ale udělal jste dobrou práci!“ podával mladému
muži uznale ruku.
A novopečený detektiv Adam spokojeně vyrazil na další kolo
procházky s Artemem. Už na něj před vchodem netrpělivě čekal…
|