Kapka vřící krve spadla z oblohy.
Proděravěla pružnou slupku ledu v jednom bodě. Nad
jednou řekou v nitru tebe.
Ledová voda ji vpila. To osvěžení, cožpak jsem hnila?!
Nahlédni skrz díru. Sen všech žen venku nad ledem.
Při jasné zimě jde bouřka.
Erythros posílá nádech do tvé celly zadušené.
A hraje na cyt, kýty odkysličené. Na červeňoučkých
talířích.
Nabídni si! To kyslík.
Jsem přežvýkavec v tančírně.
Když odcházel, všechna ta hřejivá slova sršela ze chřtánů.
Do černé díry vybíleného hrobu, kdesi v dálce, kam
nikoho nevpustil.
Vyber si tu nejčervenější! Na přehlídce veselých masek… Hleď!
Pod ní do stran ostnaté klece holubice nalétává.
Krev tryská, vžírá se ti do kůže.
Zatímco se laskáš s
ní …
Ale ty to necítíš, nemůžeš, když křídla sis dávno otrhal.
Nevadí ti, že už tě nebolí?
______
Káva studená.
Oslad si, dej si cukru!
Přidej si důležitosti.
Rohlíky sázíme v půdu, plevel nevnímaje.
S nadějí že vyklíčí uvnitř.
Obilný klas.
Život,
v žito.
Vítězství vyhoď a ty dva otoč.
Jak bláhová jsi v tento čas.
Dehtem prolezlé uličky v naducaném lihu.
Projdeme se? Vždyť se nikdo nedívá.
Sázej! Slova i čas, už moc nezbývá.
Taktéž o šunce je zajímavé hovořit.
Sněz bratra. Má lehký mozek.
On už to nějak spolkne, přežvýkej si dravce.
Někteří spolu vážně mluví jen u snídaně.
Ne nečervenám se.
To síla mysli, když hrajeme si v kůži z bizona
a pleteme si hlavy v peřinách z orlích per.
Nepolykej dravce.
Sám si řekne, až bude chtít dolů.
Tak pověz něco nebo pověsí tě.
Namísto lapače do svých snů!
Oslaďme si cukr svých důležitostí.
Místo naproti je volné.
To v tobě už taky. Cítíš tu lehkost?
Hlubiny očí, v nichž padáš z nebe do jádra
Ničeho, kde je Všechno,
máš v kapse. Hřeje tě.
Doutnáš. Vytrácíš se z kamene.
Padáš do dlaní.
Mezi chyběním, Vesmír, vším.
Tu netřeba slov, pohledem prozradíš, co slova skrývají.
Znáš adresu?
Rozpustíš se zas.
Jsi mlhou kol něho.
Všechny části civí píchavě.
Tupě periost bolí.
Fantom válí se v lebce.
Cožpak ti ještě chybí?
Dokonalost,
když nejsi nic a současně vše.
Nemusíš si vybírat. Cítíš to?
Celý svět v jedné dlani.
Plný jsi po okraj.
V tobě vzduch tančí s životem valčík.
Nenalévej vína, neutop ten tanec.
Dej si víc prostoru. Každý pohyb je větou.
Vidíš to? Všechno ti rozumí, až když mlčíš.
Ticho tě obejme.
Stačí jen nádech z jeho výdechu.
Vzít si vše zpět.
Stále přilévat chtějí.
Myslí, že jsi prázdný.
A přitom nikdo nevidí, že jsi naplněný.
Sáhni dovnitř.
Vezmi si, co ukryl včera čas.
Cítíš to? Nemusí to být vidět.
Čteš v zrcadle.
Zvrácený to vhled,
jak padáš.
Převrácený odraz.
MUSÍŠ CHÁPAT.
Chceš se přiblížit?
Co takhle shodit dojem při prvním blíž?
A co když o něm nevíš?
Bacha ať nezmizí ten pod ním!!
Brzy poznáš, že vždycky je pozdě.
Umíš to hezky zastřít.
Blížím se.
Schovaná.
V týlu má
skrýš.
Zebe tě ulna, roztříštěná v urně,
tak jako mě?
Blíží se po tisící.
Cítíš, TO SEBE, jako kdysi předtím?
Ne jako by !!!
Jen podruhé.
Něco tě vtahuje.
Nalžeš si zas, že umíš zapomenout, když užírá tě nevědění co
to je?
Bije tě zvon, na srdce.
Nastav ruku.
Začal hon.
Střílíš.
Utíkám.......
Ale kam?
Viděl jsi zajíce, co nechal se ochočit?
Kdybys jej chytil a šeptal mu: „ Jsi králík, jsi králík“,
třeba by poslechl.
Jde to ale vůbec, nechytit jej mrtvého?
Chvěje se strachem.
Uvěznění sebe.
V tebe.
Tady nejde si vybírat.
Když shlédneš dolů, máš jistotu, že nesletíš?
I když tam už nikdo není?
Všeznalci kolem klepou k nám.
Dělej dál, že nejsme doma.
Tak mluv, ať zmlknout můžu zas.
A moc se nesměj nebo budu taky.
Zkroucený.
Ze spodiny lební vzpřimuje se klíč.
Tak pojď, Teď už můžem pryč.
|