Ani nevím
proč, náhle se mi před očima vybavil malý úsek minula. Šla jsem spěšně
uplakaným dnem, drobné kapky deště nepříjemně chladily na tváři. Zamyšleně jsem
míjela kolemjdoucí, když v tom se můj zrak zastavil na něčem, co mě toho
dne překvapilo. Venku před jedním z domů byl vystěhovaný starý nábytek.
Křesla i gauč byly nasáté dešťovou vodou. Kdosi nový vystěhoval po někom
bývalém byt, pomyslela jsem si. Z čeho mi ale přešel mráz po zádech byl
smutný obraz. A to myslím doslovně. Před jedním z ušáků byl opřený starý
svatební obraz s velkou černobílou fotografií. Novomanželé se zasněně
usmívali za sklem, po kterém stékaly slzy padající z nebe. Oválný pozlacený
rám lemoval tváře šťastného páru. A teď, najednou byli ti dva odloženi na
dlažbu chodníku, čekajíc až je vůz odveze kamsi na skládku s ostatními
nepotřebnými věcmi. Dlouho tento zážitek ve mně zůstal a musela jsem přemýšlet o
tom, co se stalo, že už nikomu neschází, byť třeba jen v podobě vzpomínky
na své rodinné předchůdce. Vím, variant se nabízí mnoho, přesto mi to připadalo
smutné.
Když už se
zmiňuji o vzpomínkách, je pravdou že si asi většina z nás v nitru
uchovává živěji ty smutné. Veselých je sice víc, ale tím spíš nám splývají
dohromady. Naopak ty silnější tragické se často
snažíme z mysli vytěsnit…
|