Miluju
ten pocit, když stromy šeptají,
hluboké ticho mi tají dech,
sněhové krusty pod nohama křupají,
z toho všeho mi mráz běhá po zádech.
Po hvězdách posílám bláznivá přání,
západ slunce mi rozjasní tvář,
tajemství ostatních bezpečně chráním,
jak moc dobře se vlastně znáš?
Mám ráda oheň, když praská v krbu,
čas je můj přítel i odpůrce,
hudba mi pomůže v každičkou dobu,
city mám stálé, ne jako na hůrce.
Ráda si přemýšlím o samotě,
přitom se bojím osamění,
smyslem jsou úvahy o čistotě,
vnímám, že se má duše mění.
Záhada světa mi tají dech,
z toho všeho mi mráz běhá po zádech.
Mám
ráda blízkost a zároveň se jí bojím,
dotyky patří jen někomu z vás,
snad
obava, že v davu neobstojím,
co zbourá tu pomyslnou hráz.
Říkat nahlas co si jen myslím,
je to ta cesta, je to ten cíl?
Obrousit špičaté hrany všem krychlím,
otevřít dvířka do světa víl.
Zázrak života mi tají dech,
z toho všeho mi mráz běhá po zádech.
|