Poškrábal
ji na holém zadku, připravil jí k snídani míchaná vejce, která servíroval s
čajem z čerstvé máty a potom za ní zavřel dveře na jejichž jmenovce, možná
schválně-možná už, nešlo přečíst jméno Emanuel Bonduelle. Jen co zamknul, pomyslel
si, že je mu s ní vlastně hrozně příjemně. Že je inteligentní, má styl a že
každý pixel jejího těla s jeho tělem nepopsatelně rezonuje. Zkrátka holka, co neutáhneš na vařenou
nudli. Právě proto by se s ní měl přestat dál stýkat. Kvůli oné nezničitelné
přitažlivosti pramenící někde hluboko v jeho vnitřním vesmíru a dělající z něj
těžkého cukrovkáře neustále bažícího po sladkém.
Konec mudrování, jde se něco dělat. Utnul proud myšlenek, který ho bůhví proč přepadal vždy u dveří. Ještě
jednou se podíval kukátkem, jestli se náhodou pro něco nevrátila a potom si šel
do kuchyně pro sklenici vody. Cestou si všiml na zemi ležící krabičky cigaret
značky Chesterfield, kterou tu patrně zapomněla. Téměř automaticky ji zvedl a
strčil do kapsy. V kuchyni si ještě kromě vody připravil kávu. Pěkně bez
zbytečných pozlátek, tedy bez mléka a bez cukru. S kávou si šel stoupnout na
balkón, jak tomu říkal. On to sice byl ve skutečnosti jen nepochopitelný
výklenek ve fasádě v posledním patře jejich činžovního domu. Takové malé
stavební faux pas na úrovni okolních střech do kterého zedníci udělali otvor
pro dveře. Ale on to postávání tam měl rád. Obzvlášť s kávou (bez zbytečných
pozlátek) a ráno jaké bylo tenkrát. Město dole pod ním vypadalo jako žhavé
uhlíky, které pomalu uhasínají, jak přestávalo svítit pouliční osvětlení, okna
domácností a neony firem a obchodů. Vpíjelo se do něj jako inkoustová modř.
Pulzovalo jeho srdcem. Exploze zvuků plnila notovou osnovu éteru. Stál tam se
zavřenýma očima. Uvědomoval si své tělo. Prsty držící hrnek s kávou. Pantofle
na nohou. Šaty dotýkající se kůže. Dech.
Cítil, jak se
zastavil ranní vánek v rozletu. Jako by zamrznul ve vlnách obrovské jezerní
hladiny nebe. Má se vlastně celkem fajn.
Dalo by se říci, že je šťastný. Teď. Právě teď... a po teď bude následovat
další teď, do kterého se promítne štěstí z teď předešlého. Neustálá nikdy
nekončící evoluce štěstí. Jak prosté. Jen si to uvědomit. Prožít to. Otevřel
oči a nahmatal v kapse krabičku cigaret. Kafe
a cigára. Napadl ho ihned Jarmuschův film. A tak, i když nekouřil, jednu
cigaretu si zapálil. Vychutnával kofein, nikotin a tep města pod sebou.
Vychutnával si blažený pocit štěstí o kterém věděl, že to je jen slupka
pomeranče. Uvnitř tušil dusící dým, navenek se tvářící jako vonné tyčinky.
Nároží, ulice, parky, zastávky a bary jeho města ho svými kostnatými prsty
mačkaly, aby zjistily, co se skrývá pod slupkou. I ona byla jedním z těch
prstů. Nemohl být bez ní, ale ani s ní. Pouťové
klišé v reálných kulisách nezřetelné perspektivy. Naposledy potáhl z
cigarety a nedopalek hodil na parapet sousedky, bydlící pod ním. Aby měla bába zas trochu hnutou žluč.
Dopil kávu. Dal si rychlou sprchu a odjel tramvají č.23 podepsat výpověď pro
nadbytečnost, kterou včera dostal.
Když se vrátil zpět
domů, byla už tma a město bylo zas jako uhlíky, jen víc a víc pálilo. V krvi
měl půl láhve panáků Glenfiddich. Cestou z nyní už bývalého zaměstnání se totiž
stavil na oběd u své kamarádky, která provozuje restauraci v centru hned vedle
muzea. Mimo jiné dělá výtečné chilli con carne. To sice nedojedl, zato to
kaloricky dohnal s whisky. Tak jak byl, praštil sebou do postele a pustil si
Bitches Brew. Teď... tón... akord...
kytara... hajtka... teď... trubka... teď... musí se to uchopit z jiné strany.
Před polednem
druhého dne ho probudil nesmlouvavý zvonek. Došoural se ke dveřím a cestou se
jen tak tak nerozsypal na prvočísla. Byl to pošťák a přinesl mu velkou obálku.
Nechápal, co to má znamenat. Nic nečekal, nic si neobjednával. Podepsal
převzetí a s vrčivým díky zabouchl dveře. Tentokrát měl cestou od dveří plnou
hlavu jen kocoviny a podivné zásilky. Zkoumaje obálku, lehl si zpět do postele.
Byla sice na jeho jméno, ale adresa se neshodovala. To znamená, že ve vedlejším
činžáku bydlí někdo se stejným jménem. Emanuel
Bonduelle. A to si myslel, že jen jeho rodiče byli tak praštění. Věděl, že
to není správné, ale obálku rozlepil. Vypadla na něj jakási nevyplněná
přihláška a letenka do Dillí na nadcházející den. Jednalo se o dobrovolnickou
sociální výpomoc a zajišťování základní výuky v odlehlých horských oblastech
Indie. Přihláška byla závazná na rok a půl s možností prodloužení. Odevzdat se
měla po příletu.
Přesně za dvacet
čtyři hodin hodil klíče od bytu do poštovní schránky na chodbě v přízemí a jen
tak s batohem na zádech odjel taxíkem rovnou na letiště. Nikomu nic neřekl.
|