Taje loňské
listí a hlína této zimy
modrý Měsíc září
jako bělmo tažného psa
oči
litinového Krista pláčou tichou rez
tak ležím
únorové nebe
je daleko
ještě za mé tmy
a přesto
hvězdy jsou na dotek
stejně jako
myšlenky na přítomnost
které jsme
ještě nezačali
a tak
s krví
stroje v žilách se nutím k vědomí
abych položil
stéblo druhé trávy
na vlastní hrob
nebo se pokusil
nevzbudit se
ze své
nezimy
to venku
se zdá být jak
první noc které jsme dosáhli
a poté se
pokusili uhasit plameny objetími
tak dlouze
že s popálenými
dlaněmi
jsme vyvedli
své děti k letu
a ani
nezakřičeli
tak mlčím
abych se
ptal jak dál
v této
vteřině
|