Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí Galkrog a tajemná mapa z kolekce Černý a Bílá
Autor: Leora (Občasný) - publikováno 28.2.2003 (19:51:21)
další>
 

Galkrog a tajemná mapa

 

„Tak ty se mnou teda mluvit nebudeš ???“ Falkhir stál před svým Golimbem a vztekle mával rukama. Abych objasnila tuto u Falkhira nezvyklou situaci : bylo známo, že Golimbové mluví. Díky jejich stáří se dá říct, že jsou nejmoudřejší tvorové vůbec.

„Aliur!“ Falkhir stál s rukama v bok přímo nade mnou a podrážděně se na mě koukal.

„Jdi k tomu zvířeti a řekni mu, ať se mnou mluví.“ Razantně pak ukázala na Golimby, kteří na mou duši vypadali, jakoby se mu posmívali za zády.

„Nemůžeš mít všechno!“ namítla jsem a rozešla se ke Golimbům. Chvíli jsem je jen tak hladila a přívětivě se na ně usmívala.

„Nemáte rádi vzteklé lidi?“ zeptala jsem se do na pohled němé tváře, snad jsem ani nečekala odpověď.

„Ne.“ Řekl větší Golimb a zamával hlavou směrem k Falkhirovi.

„Já osobně nemám rád Huparla, který má černé vlasy. Nadmíru podivná věc.“ Doplnil ho můj, menší Golimb.

„Jak se jmenujete ?“ Zeptala jsem se co nejmileji.

„Já jsem Ouq a tohle je Jali-a-Balzq.“ Ujal se řeči zase starší Golimb.

„Stačí Jali.“ Dodal můj Golimb a začal se zajímat o výrostky trávy kolem nás.

Nebylo těžké se s Golimby spřátelit, za několik dní jsme si již skvěle rozuměli. Dodnes mi oba moc chybí, přece jenom, ač zvířata, jejich přátelství bylo doopravdy silné.

 

Cesta byla dlouhá. Znepokojovalo mě, že pořád nevím, kam jdeme. Falkhir byl poněkud zamračený, nevěděla jsem proč. Odmítal komunikovat. Skvěle ho však doplňoval Jali, který si za žádných okolků nenechal ujít příležitost, obdarovat Falkhira nějakou velmi vtipnou poznámkou.

Země, do které jsme došli, byla nejen v mezích mé představivosti, ale ani jsem o ní nikdy neslyšela. Huparlští čarodějové byli moc hrdí na to, aby se zajímali o další kraje. V údolí se objevilo mnoho malinkatých červených domečků. Tento rozkošný pohled mi překazilo stvoření, zřejmě žijící v tomto kraji.

„Jilk mo utrana?“ rozpovídalo se stvoření, aniž bychom však jevili zájem o jeho pozornost.

„Huparlsky?“ odpověděl Falkhir.

„Jistě. Ptám se co tady chcete čarodějové?“ reagovalo stvoření. Bylo opravdu malinké. Mělo šedo-růžovou kůži, hnědou bederní roušku, boty po kolena, dlouhý plášť a červené vlasy, ale tak jiskrně, že při vzpomínce na něj mi ještě dnes bledne zrak. Stvoření zpozorovalo, že si jej úpěnlivě prohlížím: „Jmenuju se Galkrog.“

„Falkhir a Aliur.“ Odpověděla jsem ukazuje přitom na Falkhira, který byl plně zabrán do krajiny kolem něj.

„Černý a Bílá, kdo by vás neznal,“ zasmál se tvor.

„Jak to?"divila jsem se. Stvoření bylo na pohled hloupé, ale v jeho velkých zelených očích se zračila moudrost, která nám snad mohla mnoho pomoci.

„Došli jste do země Zrouw, zde žijí Podobové, ale já mezi ně nepatřím. Jsou to trpaslíci, s dlouhými vousy.“ Galkrog se otočil na kraj a olemoval jej jemným pohybem ruky.

„Tak kdo jsi?“ obořil se Falkhir zuřivě.

„Pojedu s vámi…“ Galkrog se zarazil.

„Kdo tě poslal. Zmiz!“ ohnal se po něm podrážděně Falkhir.

„Popíráš Černý princi, že se chceš vrátit do Bílých skal? Volá tě vyšší moc!“ Galkrog se vžil do situace do takové míry, že zaťal pěsti a zrůžověl v obličeji.

„Pěkně si obrátil, dobrý a ochotný průvodče. Jak ti mám věřit?“ Falkhir se nevrle odvrátil, situace ho rozčílila a já neměla nejmenší chuť se mu do toho vkládat.

„Poslala tě Agnes, pamatuju si tě Galkrogu." Ouq se postavil přímo před stvoření, oproti kterému působil ještě masivněji , a tvrdě se na něj díval.

„Och, samotný Ouq…“ Galkrog si klekl.

„Neměj strach Falkhire, toho znám. Může jít s námi.“ Ouq přátelský zakýval hlavou, Galkrog, který se cítil osvobozen, písknul a na jeho povel přiklusal docela směšný osel. Vydali jsme se tedy na cestu ve třech, nebo snad v šesti. Galkrog byl zamlklý. Falkhir zahleděný do kraje. Malebné městečko jsme přejeli, aniž bychom shlédli trpaslíky. To mi bylo  trochu líto, ale čas ubíhal. Sotva vysvitlo slunce, zavěsila se do něj luna a nebe se poselo hvězdami. Falkhir spěchal, hnal nás pořád kupředu.  Golimbí hřbety byly naštěstí dost široké na to, aby se na nich dalo spát, což bylo jediné štěstí.

Ouq a Jali si mnohdy povídali. Těšilo mě je poslouchat, také proto, že jsem se mnoho nového dozvěděla. Jednu noc, když Falkhir usnul a Galkrog na svém oslu také podřimoval, nemohla jsem usnout.

„Nemůžeš spát Aliur.“ Jali vycítil, že jsem neklidná.

„Ne.“

„Bojíš se do Bílých skal?“

„Nevím, snad, Falkhir se opřádá stále větším tajemstvím, chtěla bych znát odpovědi na mnoho otázek.“

„Chceš vědět, co se stalo tu noc, kdy vzplanula hranice?“ ozval se najednou Ouq.

„Nikdy mi to nechtěl říct.“

„Vaše královská rodina se lekla občanské války, nebyla na to připravena. Svého syna tak krutě svázali a postavili tváří v tvář smrti, opravdu. Hranice ten večer vzplanula. Černý princ uhořel, uhořel proto, aby druhý den z jeho trosek vyšel Černý čaroděj, našel tebe a vydali jste se na tuto pouť.“

„A Ulyaris?“ sama nevím, proč jsem si na něj vzpomněla.

„Nevěděl o tom. Královská rodina se za Ulyarise zaručila kletbou, kterou jedete rozluštit. Nemůžu ti říct všechno. To zjistíš. Teď už spi Aliur, spi.“ Ouq se ode mě odklonil.

„Kdo je Agnes?“

„Spi Aliur.“ Dodal Jali a den skončil.

 

Když jsem se vzbudila, zpoza mraků se už usmívalo slunce. Vypadalo to na jasný a teplý den. Opravdu se pak oteplilo.

„Země Fegruarda Hupartského kněží!“ křičel radostně Galkrog, stojící kousek přede mnou. Z lesa vyšel Falkhir, nesl několik plodů svěžího ovoce a Uolky. Nasnídali jsme se. Jali a Ouq šli k řece, aby se umyli a napili. Pamatuju si, že sebou vzali a Galkrogova oslíka, vypadalo to roztomile, když se řinuli dva obrovští Golimbové a za nimi cupital malinkatý oslík.

„Co budeme dělat v zemi Fegruarda Hupartského kněží?“ otočila jsem se s otázkou na Falkhira.

„Chci získat mapu do Bílých skal.“ Odpověděl suše.

„Mohl ses zeptat rodičů.“ Hned po dořčení jsem své věty hořce litovala. Falkhir se zarazil a zesmutněl.

„Nikdy tam nebyli.“

„Ne?“

„Nebyli, setkali se s tajemnou mocí právě tady,“ Falkhir prudce vstal , „už se vracejí.“ Dodal a rozešel se ke Golimbům a oslovi.

 

Město Hupart bylo ponuré a zašedlé. Lidé tam chodili v dlouhých kápích a neukazovali tvář. Někteří se zastavovali a prohlíželi si nás. Stráže u vchodu rozčílilo, když jsme požádali o audienci u Fegruarda, ale nakonec nás propustili do špinavých hradeb. Chodníky byly rozmoklé a bahnaté. Všude rostl plevel. Šlo vidět, že se o dvůr, již několik let nikdo nestaral.

Audienční místnost byla dlouhá a prázdná, žádní lidé, jen starý pán a po jeho boku několik rádců a rytířů, které jsem poznala podle brnění a Hupartských znaků. Vypadali podobně jako Huparlové,ale nebyli bílí, ale hnědovlasí a šedovlasí.

 

„Jsem Černý čaroděj z Caru a má společnice, Bílá čarodějka z Caru.“ Poklonil se Falkhir.

„Znal jsem tvé rodiče a slyšel, že tě upálili.“ Řekl Fegruard horečně.

„Přišel jsem pro mapu cesty k Bílým skalám.“

„Dovol, abych se zasmál, čarodějové z Caru, jediné co mě ochraňuje a co je v mém království cenné mám vydat dvoum mladým neználkům? Ne.“ Zachechtal se zlořečeně Fegruard.

„Slyším volání vyšší moci, potřebuju tam dojít!“

„Slyšet můžeš, cestu hledej sám, táhněte, lidé se mi kvůli vám vzbouří.“

„Donesu tu mapu zpět!“ bojoval dále Falkhir.

„A čímpak se mi zaručíš, hlavo!“ chechtal se Fegruard.

„Srandu si ze mě dělat nebudete.“ Rozkřikl se Falkhir. Stráže zpozorněli a Fegruard nejvíc.

„Snažím se, aby mou zemi nepohltila vyšší moc! A nedovolím to ani tobě. Zajměte je a uvězněte! Ať nás již déle neohrožují!“ rozkřičel se pro změnu Fegruard. Bylo to s námi zlé. Odtáhli nás do podivných kobek, kde se ozývala spousta skřeků. Přikovali nás pouty ke zdi a nechali nás tam. Falkhir se cítil poražený a nemluvil, já jsem byla nervózní, ale moc dobře jsem věděla, že Galkrog utekl.

Opravdu se pak po půlnoci ozval v okně přímo nade mnou.

„Stačí, aby Golimbové rozkopli stěnu, půjde to snadno!“ rozhorloval se nahoře.

„Chytráku a ta pouta nám oddělá kdo? Jdi, získej tu mapu Galkrogu. Nahoře, v úplně horní věži, Ouq tě tam donese, vezmi mapu a klíče od naší cely. Hodíš nám je dovnitř a o víc se nestarej, zítra se setkáme u řeky. Dojdeme tam, ráno, rozumíš Galkrogu?“ šeptal Falkhir.

„Spolehněte se !“ Galkrog zmizel. Do cely nám prosvítala luna.

Celý den jsme pak ještě trpěli ve vězení, ale pak šlo všechno lehce. Asi v deset hodin večer jsme uslyšeli poplach, celý hrad se rozechvěl dusotem stráží a koňů. Za půl hodiny přiletěly do cely klíče. S tímto jsme bojovali několik hodin. Nejdřív jsme na ně nemohli dosáhnout, pak se konečně podařilo, Falkhir je vyhodil do vzduchu a chytl je do zubů. Já jsem je pak složitě přebírala a vlastními ústy odemkla jeho pouta. Zdá se vám to nemožné? Opravdu jsem to dokázala. Byla jsem na sebe ještě několik dní hrdá.

Vyběhli jsme do podzemních chodeb, kde jsme bloudili. Když jsme se konečně dostali zpět do hradu, zpozorovali nás stráže a honili nás. Tenkrát jsem poprvé ucítila, že jsem zručnější a to, co chci – vznášet se, přeskočit něco výš, se mi obvykle povedlo. Falkhir na tom byl obdobně.

Vyběhli jsme na nějaké molo a našli loďku. Vyjeli jsme na jezero, kolem nás prosvištělo několik šípu, ale podařilo se nám uniknout. Pádlovali jsme střídavě celou noc, ráno jsme pak dorazili k řece. Ouq, Jali, Galkrog a osel na nás už s nadšením čekali.

„Mám ji!“ křičel Galkrog a mával mapou v ruce.

„Dobře ji opatruj.“ Zakřičel jen Falkhir a naskočil na Ouqa. Pak jsme se rozjeli pryč od rozrušeného hradu.

 

Když jsme dojeli dostatečně daleko od rozbouřeného Hupartského národa, rozhodli jsme se několik dní spočinout na krásném místě v lese, u lesního jezera. Není nic krásnějšího než lesní jezero, obklopené spoustou květů a nízkých stromů. Golimbové se chystali několik dnů spát, ale nejdřív se mi podařilo zjistit, že jezero se jmenuje Wail-opa-Tzu.

Falkhir večer někam zmizel. Luna nastupovala pomalu a tak jsem se rozhodla pro romantickou procházku k jezeru. Galkrog slíbil, že mezi tím upeče uloveného zajíce. Když jsem došla k jezeru, viděla jsem snad to, co jsem nechtěla vidět, ale pohled jsem už odtrhnout nemohla. Falkhirův černý plášť ležel na břehu. Jemně jsem ho zvedla a hledala Falkhira pohledem. Kousek přede mnou se pak voda zvířila a Falkhir prudce vyrazil z vody. Byl to úžasný pohled. Dlouhé černé vlasy mu spadly přes záda. V prvé chvíli mě snad ani neviděl a já byla ráda, že v té vodě stojí do půl těla, jinak bych se propadla studem. Otočil se ke mně a usmál se. Tak dlouho už jsem to u něj neviděla.

„Zvědavé děvče,“ řekl tajemně a já se za sebe opět trochu zastyděla.

„Hledala jsem tě.“ Nic jiného mě snad ani nenapadlo říct.

„Tak pojď, pojď tady za mnou.“ Už podruhé mě vybízel abych šla a já jako očarovaná jeho slovy jsem opět šla. Můj bílý plášť pak vedle toho jeho ležel velmi dlouho. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, opravdu jedna z nejkrásnějších.

 

Za několik dní pak cesta k Bílým skalám pokračovala …

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Felipe (Občasný) - 28.2.2003 > "Manghire, zda se Theoliaquove se jiz blizi do Prd-Graalu..," pravila Krk-Brkesa.
"Coze?!" vykrikl Manghir. "Do Prd-Graalu?"
"Ano," vpadla jim do reci mladicka Drauwaiananada a jeji zlate vlasy se zatrpytily v odpolednim slunci, "a jsou s nimi i Hurbyharioquove a taktez kouzelnik Gandalf..."
"A co tu dela Gandalf?" zvolal Manghir prekvapen. "Ten je preci z jine knihy."

Za styl 1, coz se prumeruje basou z puvodnosti, vysledna 3.
Body: 1
<reagovat 
 Čtenář - 28.2.2003 > Filip Sklenar> Je to na díly...
<reagovat 
 Leora (Občasný) - 1.3.2003 > Filip Sklenar> Myslím, že ses zbytečně namáhal, jelikož původnost je v předchozích dvou dílech poměrně jasná. Nechci znehodnocovat tvůj názor, ale než sám zázračně vymyslíš krásnou historku o ... Drauwainanadě, Gandalfovi, Manghirovi apod., zkus se lépe koukat kolem sebe...on už je to totiž opravdu třetí díl :-) PA
<reagovat 
Felipe (Občasný) - 1.3.2003 > Ad bezejmenny Ctenar - to ma byt jako vyhruzka?
Ad krasna Leora - Ja prece netvrdim, ze bys s tim po jistych opravach nemohla zabodovat treba v nakladatelstvi Iva Zelezneho, pokud se tedy specializuje na totez co driv. Nicmene: Uh-barhiendaru, Baal-Hrkacu a Ubriankubrianu je pomerne znacna zaplava a ten zatraceny film od Jacksona to jeste zhorsil.
(Na te fotce vypadas opravdu DOST dobre.)
<reagovat 
 Leora (Občasný) - 4.3.2003 > Filip Sklenar> Děkuji, ale za obdivem mé krásy tady nepublikuju !!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 (3) 4 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter