Potkávali jsme se na
pláži, kam celé město chodilo venčit psy. Moře mělo stejnou
barvu jako písek, jen se jinak lesklo a za horizontem splývalo s oblohou.
Psi divoce běhali. Chvílemi jsme je sledovali, ale většinou jsme
stáli obrácení k moři. Jednou za čas na mě upřel pohled,
kterým mi rozerval vnitřnosti na způsob sekundového
zemětřesení a zalil je lávou. Pak se něco nepatrně
posunulo, pohled se obrátil dovnitř a zčernal. Psi štěkali a my jsme
jim házeli kusy naplaveného dřeva.
Toužím po klidu, má
známá, po stotřicátéprvní explodující sopko. Moře samo o sobě je
chladné a nebyl by důvod tu stát, kdybychom nepotřebovali pohyb.
Uznávám, že poodstoupit není kam a všechno se neustále vlní. Hledám frekvenční
knoflík, abych si tě mohla zpomaleně přehrát.