CHAMMURABI

☼   1792  před Kristem       ۞      1750  před Kristem

Více než třicet sedm století je tomu od doby, kdy vystavil vladař v srdci své říše – v Babylónu – stélu se zákony, aby zemi poskytl spravedlivý řád, aby silný pacholek neutlačoval slabého poddaného a nekřivdilo se vdovám ani sirotkům…

(Josef Klíma: „Nejstarší zákony lidstva)

*

Na sklonku třetího tisíciletí před Kristem nenávratně zanikl sumerský stát třetí dynastie, spravující Mezopotámii z města Uru. Krajina mezi Eufratem a Tigridem ležící v dnešním Iráku se rozprskla na menší drobná nevýznamná království, z nichž ovládly většinu kanaanejské a amorejské rody. Mezopotamský jih drželo město Larsa, střed město Isin a na severu vznikla nevelká říše Ešnunna. Nemnozí z lidí, kteří byli gramotní – hlavně písaři a úředníci – brali do rukou hliněné tabulky se zápisy slavných činů sumerských hrdinů. I prostí řemeslníci, rolníci, pacholci a děvečky si za večerů po celodenní lopotě na polích a v dílnách s náhradními díly vyprávěli příběhy o Gilgamešovi, hledajícím věčný život. Vzpomněli si ještě i na Lugalbandu a jeho ztracené vojenské oddíly v elamských horách. Ohlíželi se zpět s hrůzou ke Gutejcům, co „řeč lidskou neznali, štěkali jako haf haf trdlo, a jako dobytčata pojídali trávu.“ A co Sutejci? Ti přece nebyli jiní, odvlekli nám posledního sumerského vládce Ibbisína v poutech, a to vlastně nedávno. Co bude dál? Podá někdo „rozptýleným lidem Sumeru a Akkadu“ pomocnou ruku?

MALÝ BABYLÓN

Poněkud v ústraní, při řece Eufratu, asi 75 kilometrů jižně od dnešního Bagdádu, v těsném sousedství současné úzkokolejné železnice vedoucí až do Basry, rostlo město s honosným názvem Báb–ilí. To jméno znamená akkadsky „Brána boží“. Hrazené sídliště bylo založeno kolem roku 1894 před Kristem v politickém vakuu, když rodový vůdce nomádů Sumuabum obratně využil příliš nevydařeného vojenského tažení Asyřanů proti původně sumerskému území. „Brána boží“ měla nesporně výhodnou polohu na úrodných naplaveninách, kde šlo nejenom dobře pást skot i bravčové tlustoprdy, ale i zakládat zahrady a datlové háje. Vody Eufratu plynuly pomalu plochým řečištěm, a tak nebylo obtížné započít se stavbou kanálů. Okolo nich vznikala potom pole osévaná ječmenem, pšenicí a zlatavou špaldou.

Sumuabum si nemohl dost vynachválit vymoženosti usedlého způsobu života. Proti písečným bouřím ho chránily cihlové zídky, proti sluneční výhni pevné střechy bez sebemenší neplechy z hlíny a z rákosu. Nomád, který byl zvyklý na útrapy života v suché stepi poznal, že existují i lepší příbytky, než strany z pletené vlny. Po třinácti letech panování předal moc svému synovi, a potom se celé století v rychle rostoucím městě Babylónu střídali jeho další a další potomci, jak to bylo v Mezopotámii a vůbec v celém starém Orientu zvykem.

Babylónské království nebylo příliš bohaté. K městu patřilo nejprve jenom několik desítek vesnic a usedlosti. Karavany potřebovaly necelé tři „dvouhodiny“ cesty (asi 36 km za nosem pustinou) a už byly v nepřátelské cizině. Kde jsou ty časy, kdy sumerští vladaři z Uru a z Lagaše mohli putovat po Mezopotámii celé dny a stále ve své zemi!

Malé státy se potýkaly s hospodářskými obtížemi. V Mezopotamské kotlině chyběly důležité suroviny – stavební dříví, kámen a kovové rudy. Něco šlo dovézt výměnou za látky a obilniny, ale kšeftaři putovali i z velké dálky a cestou většinu svého zboží obyčejně prodali.

ÚSVIT VELKÉ ŘÍŠE

Chammurabi vděčí za svou slávu svému otci, který mu prošlapal cestu. Dopisy na hliněných tabulkách (byly objeveny hlavně v Mari na středním Eufratu) uvádějí, že babylónský král Sínmuballit vstoupil do koalice s městem Larsou a se státem Elamem (dnes v Íránu) proti městu Isinu. V bitvě roku 1817 před Kristem Isin padl a Babylónu připadla větší část jeho území. V tom okamžiku se „Brána boží“ stala významným královstvím, které bylo aspoň částečně hospodářsky soběstačné.

Zatím nevíme, kolik bylo Chammurabimu vlastně let, když se ujal vlády. Od počátku však velel vojsku a byl zřejmě velmi obratným stratégem. Vyřizoval jednoho odpůrce po druhém a šířil mečem a ohněm „slávu boha Marduka“. Na severu úspěšně napadl spojence svého otce a nakonec i Asyřany. Pronikl podél Eufratu Ešnunna, pobřeží Perského zálivu i arménská jezera. Tehdy si také začal říkat „král Sumeru a Akkadu, král čtyř světových stran“.

Dlouhá vojenská tažení vyčerpávala vlastní zemi. Na polích a v dílnách chyběly pracovní síly, výběrčí daní byli stále neúprosnější. Válečná kořist sice naplnila skladiště a sýpky, ale jenom na krátký čas. Už nebylo kam se obrátit, nebylo déle možné brát jenom Z CIZÍHO. Co bylo platné chytat a zabíjet nepřátele? Lidem už nestačilo tvrzení, že se tím „rozradostní srdce bohů“. V zemi vládl nepořádek, zdobné fakt nebylo bezpráví a Chammurabi věděl, že už dávno není oslavovanou „ozdobou žezla a koruny“. A vůbec není rozvážným a dokonalým panovníkem. Situace se vyostřila kolem roku 1768 před Kristem, kdy babylónský král musel pomoci sobě i své zemi nikoliv silou zbraní, ale rozsáhlými vnitřními metodami reforem. Co se neosvědčilo a patří do šrotu, tak nebabrat se s tím dál…

BABYLÓNSKÝ ZÁKONODÁRCE

Když Marduk mne pověřil, abych lidem správně vládl a dal zemi vedení, tehdy jsem vložil do úst země řád a právo…

Chammurabi nebyl první, kdo v mezopotámských dějinách zavedl deklarativně „spravedlivý řád“. Půl století před ním se o to marně pokoušel sumerský vládce Lagaše Uruinimgina (dříve jsme četli jeho jméno Urukagina). I vládci z Uru čas od času vydávali edikty a deklarace, v nichž rušili platnost dlužních úpisů a jednorázově zbavovali mnoho obyvatel hrozby dlužního otroctví. Tehdy se poprvé objevilo v písmu nádherné slovo „svoboda“. V textech starších sumerských zákonů se dokonce píše o trestech pro nepoctivé lichváře a licoměrníky obchodníky, nově se formulují zásady odvěkého zvykového práva. Patřila k nim zvláště ochrana sociálně slabších vrstev společnosti – vdov, sirotků a dětí vůbec. V čem tedy byl Chammurabi původní? Proč jsou právě jeho reformy označovány za nejstarší zákoník v lidských dějinách?

Právní historici oceňují zejména rozsah textu,  který má kromě literárního úvodu a závěru 282 klauzulí, logicky seřazených v jediný celek, podle vymezených právních caus. Úsilí o vytvoření jednotného celku podtrhuje i honosná dioritová stéla, kam písař text preambule, „paragrafů“ i epilogu vytesal. Tuto uměleckou památku (dnes v pařížském muzeu Louvre) zdobí na vrcholu reliéf, kde babylónský král přijímá z rukou boha Slunce odznaky moci.

Aby se rozhodovalo podle rozhodnutí země, aby se dostalo postiženému práva, vryl jsem svá vzácná slova na stélu. Postižený, jenž se dostal do sporu, nechť si dá přečíst slova vyrytá na mé stéle, nechť moje stéla mu osvětlí jeho případ, nechť nalezne rozhodnutí…

Nemůžeme očekávat, že by Chammurabiho stéla dosáhla ve formulacích dokonalosti pozdějších římských kodexů. Její ustanovení však postihují téměř všechna spektra tehdejšího života. Ve staré Mezopotámii nebyly ještě známy pojmy občanského a trestního zákoníku, takže vladař a jeho pomocníci rozlišují jednotlivé případy především podle sociálního postavení pachatelů a postižených. Tato prachatá šišatá zásada je charakteristická pro ostře třídní společnost všech despotických států starého Orientu. Trest se zvyšuje, jestliže dopad činu poškozuje výše postavené jedince a instituce.

Tak například lékař provedl bronzovým nožem „těžkou operaci“. Zákrok se nezdařil. Jestliže pod kudlou zemře pacient plnoprávný (svobodný) občan, uříznou lékaři ruku. Když však zemře otrok, musí lékař obstarat na svoje náklady jiného otroka (§ 219–220). Podle sociálního postavení byly také odstupňovány poplatky za léčbu. Svobodný občan zatáhl za odstranění očního zákalu 10 šekelů stříbra, nevolník 5 šekelů a otrok pouze 2 šekely (§ 216–218). Sociální ohledy při stanovení poplatků jsou jistě pokrokovým znakem.

V Chammurabího zákonech používají zvláštní ochrany chrámy a paláce jako instituce státní moci. Zloděj nebo horší varianta zloducha: chudej frajer, který kradl „bohům a pánům“, musel škodu nahradit třicetinásobně. Okradený nevolník se ale musel spokojit s desetinásobnou náhradou, čili ziskem na úkor bestie (§ 9). V případě nedobytnosti zloděje popravili jednou pro vždy jako odstrašující případ.

Trest smrti je častou sankcí, snad z důvodů obtížného prokazování viny nebo ze strachu. Soudci ho měli uplatňovat dokonce i v případech křivého nařčení a rozbití manželství. Krutost trestů nás sice překvapuje (upálení, utopení, nabodnutí na kůl), ale musíme si uvědomit, že byla ve starém Orientu zcela obvyklou odplatou. Do věznic se v Mezopotámii dostávali především váleční zajatci a dlužníci. Pachatelé kriminálních deliktů čekala buď jistá smrt, nebo v lepším případě zmrzačení (oslepení, useknutí všech končetin), bití a citelné majetkové tresty (finanční pokuty a propadnutí jmění včetně nemovitostí).

V mnoha případech jsou Chammurabího zákony přísnější, než sankce uplatňované za stejné činy dříve. Platí to především o známé zásadě „oko za oko, zub za zub“ v případech násilných útoků na svobodné jedince, které Chammurabiho předchůdci trestali většinou peněžitou újmou na zdraví. Z hlediska historie práva je vůbec důležitý požadavek důkazního řízení, které prováděli soudci. Pokud se obviněný nepřiznal sám, nařizovali soudci takzvaný „boží soud“ – vodou nebo ohněm. Takový „důkaz“ ovšem téměř nikdo nepřežil.

Dvě oblasti zákonů si zaslouží zvláštní pozornost. V ustanoveních o rodině sice Chammurabi připouštěl, aby měl muž více žen, ale pouze jedna z nich byla zákonnou manželkou se všemi dědickými a jinými právy přecházejícími i na její děti. Muž musel o manželku pečovat i při nemoci a případné nemohoucnosti a nemohl ji vyhnat či zdrtit bez vážných důvodů (nevěra).

Řada vyjmenovaných případů se týká hospodářského života. Zákony upravují povinnosti vlastníků půdy obdělávat pozemky a dodržovat předpisy o úhorech. Král tak přinutil vlastníky parcel k pronájmu ploch, které sami nestačili ve vlastní režii osít a osázet. Příjmy z pronájmu potom stát zdaňoval a tím i bohatl. Stejně důležitá byla i zákonná povinnost stavět a čistit zařízení k umělému zavlažování (nádrže, stavidla, hráze a kanály). Bez umělých závlah by Babylónie nepřežila hladomory. Velký význam mělo i závazné stanovení úrokové míry různých druhů půjček (většinou 33%), které odzvonilo lichvářům.

PRÁVNÍ ŘÁD A PRAXE

Z 18. století před Kristem známe tisíce klínopisných tabulek. Jsou mezi nimi i právní rozhodnutí, hospodářské záznamy a politické situační plány místodržících z různých částí babylónské říše. V žádném textu se nikdo na zákony Chammurabiho neodvolává, nikdo z nich necituje. A tak si vědci už dlouho kladou otázku: Co vůbec byl zákoník Chammurabiho? Holandský historik F. R. Kraus dokonce prohlásil, že dioritová stéla se zákony je pouze literárním ostatkem něčeho bez uplatnění v soudní praxi. Tak jak to doopravdy bylo? Patřil Chammurabi jen ke snílkům, jejichž představy se nikdy neuskutečnily?

Po druhé světové válce vydali asyriologové (vědci studující klínové písmo) stovky starobabylónských dopisů, které líčí život Mezopotámie v Chammurabiho době. Tyto ojedinělé a lidsky zajímavé texty ukazují, že se Chammurabimu podařilo reformami ochránit Babylónii vyčerpanou válkou. Co na tom, že jeho zákony podle jednotlivých „paragrafů“ nikdo neznal? Což se někdo normální u nás kromě specializovaných právníků vyzná přesně v ohromné záplavě nařízení, vyhlášek a prováděcích předpisů? Stejně jako dnes znali tehdy lidé zásady nového právního řádu a řídili se jimi. Vůbec jim nevadil jistý archaismus a konservatismus. Velká část předpisů stejně vycházela z všeobecně platného zvykového práva, užívaného od nepaměti v každém lidském společenství.

Chammurabimu nešlo totiž o zákoník jako takový. Předpisy a případy na stéle měly posílit a obnovit říši, postavit na nohy hospodářství a omezit asociální jednání. To všechno se vládci díky novým ustanovením podařilo. Proto jeho reformy pokládáme za úspěšné. Chammurabi poprvé v historii nejúplněji zapsal a rozšířil právní vědomí, které upravil v souladu s novými potřebami života a současně převzal všechny osvědčené zásady. I když vladař jistě neformuloval text na dioritové stéle sám, dokázal okolo sebe shromáždit anonymní spolupracovníky, kteří pro své současníky i pro potomky sepsali předpisy pro soužití lidí ve starověkém státě.

Babylónský král Chammurabi je tedy zakladatelem psaného a podle měnících se potřeb upraveného právního řádu. V tom smyslu je i předchůdcem prætorů, kteří o téměř dvě tisíciletí později uváděli v život zákony klasického Říma. Všeobecně uznáváme, že staré římské právo dalo potom trvalý základ i dnešnímu zákonodárství.

*

Cenové a mzdové klauzule Chammurabiho, stejně jako úroková sazba neudržely krok s dobou. Zákon nabídky a poptávky byl zřejmě silnějším stimulem než psaná literatura… Chammurabiho stéla je i literární památkou, jako jí byl třeba kodex Theodosiánův nebo Justiniánův. Význam kodexu Chammurabiho nezmenšuje skutečnost, že jako pramen práva nedosáhl šíře ani uplatnění jako díla římského zákonodárství. Chammurabi a babylonští právoznalci zamýšleli prosadit právo a pořádek, samozřejmě podle svých třídních představ, aby zdůraznili životnou a stále se rozvíjející tradici těchto základních činitelů života lidské společnosti. (Josef Klíma, Nejstarší zákony lidstva)