Jdu jenom a tady jsem

městu vidím na domy

a v nich jak svíčky za oknem

se tváří svítit záclony.

Uvnitř jsou těl černé díry

dolů padá schodopád

světelný rok dlouží stíny

a dech prosí o návrat.

V stéblech hoří dávné ráno

jihne ženou černá zem

a je mi být ještě dáno

a zavonět ti popelem.    

Rty svými já obejmu tě

ňader v dlaních bílé břehy

hodin čtyři věčné čtvrtě

pěna vlasů moře něhy.

Do kořenů mojí řeky   

vtéci právě smíme zas 

a nebi z hvězd řezat šperky  

do kamejí vrýti čas.