O zvědavém chlapci a Měsíčním skřítkovi

Budu vám vyprávět příběh o malém chlapci, o tom jak dospíval a jak naplňoval svůj životní sen.

Kdysi dávno v nevelkém malebném městečku v údolí pod vysokými horami žil malý chlapec. Byl stejný jako ostatní chlapci jeho věku. Stejně jako oni se rád chodil koupat při letní bouřce do chladných vln průzračné horské řeky, osvěžoval se v drobné tříšti pod mohutným vodopádem, hrál si na krále a rytíře, vedl spolu s nimi v temných lesích války s chlapci z okolních vesnic, jezdil na koni po rozkvetlých loukách, podnikal výpravy do tajemných neprozkoumaných jeskyní. Někdy rád, jindy zase nerad pomáhal rodičům, občas rozbíjel skleničky nebo talíře, vybíral si v jídle, měl rád sladkosti a k večeru se vracel domů pozdě, pomlácený a otrhaný z častých pouličních  rvaček.

Ale jednou věcí se od ostatních dětí odlišoval. Za jasných úplňkových nocí se mu zjevoval průhledně namodralý mužík. Vyprávěl mu o svém domově na vzdáleném Měsíci, o svých toulkách po okolních blízkých i vzdálených hvězdách a planetách. Lákal ho na společné výpravy do čarovného neznáma. Ale chlapec byl ještě příliš malý a na tak dalekou cestu neměl dost odvahy. Dal Měsíčnímu skřítkovi slib, že až vyroste, tak se za ním na Měsíc podívá.

Když o svém příteli z dálek vesmíru vyprávěl rodičům, přesvědčovali ho, že je to jen sen způsobený silou úplňku. Ani přátelé mu nevěřili. Posmívali se mu, že je lhář a snílek. Právě to byla příčina jeho častých rvaček a proto si pravidelné návštěvy skřítka nechával pro sebe.

Jak chlapec dospíval, návštěvy skřítka byly stále méně častější, až jednoho dne se viděl bez rozloučení se svým dlouholetým přítelem naposledy.

Přišla léta, kdy se z chlapce pomalu stává muž. Na dně vzpomínek z dětství stále občas nacházel měsíčním svitem zalitý pokoj a u své postele viděl sedět malého průsvitného mužíka. Sám nevěděl, zda to byla skutečnost nebo pouhý sen dítěte. Ale nikdy nezapomněl na slib, který skřítkovi dal. Ať to byl sen anebo skřítek opravdu existoval, stále více toužil se na Měsíc podívat.

Ve svém dalším životě nasbíral spoustu vědomostí a dovedností z různých oborů. Byl tova-ryšem u sklářů, pomáhal vhánět vzduch do výhní v kovářských dílnách, učil se zvládat práci se dřevem u mistrů truhlářských i řezbářských, jemné práci ho vyučili zlatníci a zkušení hodináři. Spoustu času trávil po večerech nad spisy učenců, dějepisců i kněžích.

Jak získával vědomosti a zkušenosti, začal víc a víc přemýšlet o způsobu, jak se skutečně na Měsíc podívat. Z nejčistšího skla vybrousil lupy a z tvárné mědi vytepal zúžený válec. Zasadil na oba jeho konce lupy, které dlouho předtím různě kombinoval, aby dávaly co nejostřejší obraz. Celý přístroj připevnil pomocí kovových obručí na podstavec z dubového dřeva.

A konečně jednoho jasného večera zamířil svůj dalekohled ke hvězdám. Pohlédl do tváře Luny a vše co viděl, zachycoval do svých poznámek. „… skutečně mnohé svítící jakoby výstupky procházejí za hranici světla a stínu do temné části a naopak temné části vcházejí do světlé oblasti. Navíc veliké množství tmavých skvrn zcela oddělených od temné části všude obsypává téměř celou oblast již zalitou světlem Slunce. V tmavé části tváře Luny se objevují mnohačetná svítící ostří, naprosto samostatná a odtržená od osvícené části…“ *

Po důkladném prozkoumání Luny začal dalekohled vylepšovat a podnikal cesty svým zrakem i k vzdáleným planetám. Objevil a popsal dosud neznámé měsíce obíhající okolo Jupitera.

Mužíčka však ani poprvé, ani při příštích pozorováních nespatřil. Hřál ho ale pocit, že splnil slib, který kdysi Měsíčnímu skřítkovi dal. V duchu mu děkoval, že ho jako malého chlapce navštěvoval a vzbudil tak v něm touhu poznávat vesmír. Tak sen (byl-li to opravdu jen pouhý sen?) malého chlapce zrodil kdysi světu jednoho z nejvýznamnějších  hvězdářů.

Měsíční skřítek navštívil za dlouhá léta svého života i jiné chlapce. I dnes stále hledá děti, které ho nezaženou od své postýlky a kterým se pak usadí natrvalo v mysli.

*) ze spisu Hvězdný posel, Galileo Galilei-1610