Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bohoušek Němec, přední Čech a botanik par excellence
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 30.5.2014 (20:07:19)

BOHOUŠEK NĚMEC (ČECH JAKO POLENO)

    12.3.1873   PRASKO (NE.. –LESY)  U NOVÉHO BYDŽOVA    ۞    7.4.1966   PRAHA  

 

V knihovně rektorátu visí v těžkém a váženém rámu jeho nezapomenutelný potutelný pohled v řadě těch V.I.P., kdož byli kdysi zvoleni, aby stáli v čele staroslavné Univerzity Karlovy. Je starý třicet, možná pětatřicet let, je však na něm tatáž tvář, bílý knír a do špičky střižená bradka. Starý pán naproti se takřka nezměnil – jenom ten upřený a skoro přísný kukuč povolil a oči se mu trochu přimhouřily. A místo, aby se majestátně důchodově halil do rudého rektorského pláště s límcem z hermelínu, hověl si lážo plážo v křesle v krátkém županu z béžového flauše a požitkářsky vychutnával doutník, frajer jeden.

„Chutná, pane profesore?“

„Jakpak by ne. Vždyť je to jediné, čím se člověk liší od zvířete.“

Jeden se kodrcá teprve kolem čtyřicítky a je už celý pomačkaný – a tady sedí furiant, který pamatuje burskou válku a zažil ještě Dostojevského, Wagnera a zjev Marxe Karlíka a továrny na čokoládové konfety; dívá se na svět už 33 850 dní a oči mu z toho furt ještě nepohasly. Ruka se mu ani nezachvěje, do mikroskopu se dívá bez okulárýííý a paměť má jako samočinný počítač s jablečnou Apple morousáckou značkou, rychlou a přesnou a obsáhlou, jak chodící encyklopedie. Jak je tohle vůbec možné ve sklerotických dobách infarktů? Seznamte se s Bohouškem, který se ve světě vyzná.

„Nepříjemných věcí je v každém živobytí dost, na tom se asi nedá pranic změnit,“ řekl a opřel si hlavu o lenošku tak, že hleděl někam vysoko skrz cihly stropu. „Vyhýbat se a uhýbat těm svízelným věcem ani trochu nepomůže. Člověk se jim nesmí poddávat. Dickens kdesi napsal, že slzami se nenatáhnou ani švýcarské hodinky, natož nefalšovaný lidský život. Když se ho naučíte brát z té lepší varianty, ostatní se už vždycky vydrží a snese. Člověk musí chtít. Vůle zmůže mnoho, kde je vůle, tam je cesta.“

Těmito větami začíná popisovat Miroslav Smetana svou návštěvu u legendárního akademika BOHOUŠKA NĚMCE, když ještě Bolek Polívka neupřednostňoval značku Hamé jako bohatství českého venkovana na kamerách TV, v jeho cimře obytné na Santošce. Bylo to v roce 1963 a věhlasnému českému botanikovi bylo tehdy bez několika dní devadesát let. Měl před sebou ještě tři roky života a za sebou devět dekád naplněných sebevzděláváním, bádáním, pedagogickou rozcvičkou, lidskými radostmi i starostmi, těch je vždycky víc. Dnes se v souvislosti s osobností akademika Bohouška Němce většinou píše o jeho objevech z oblasti fyziologie a experimentální cytologie rostlin. Rostlinka sedmikráska zvaná Lucka, oh jak je k utrhnutí citologie a cytu v bytu Jirky na úpatí máje a červnové sonáty pro harfu a dvě srdce. Život vzpomínaného Němce však byl mnohem bohatší a pestřejší paleta nálad než naznačují údaje o výsledcích jeho bádání.

Rodištěm Bohumila Němce byla nevelká prdel Prasko u Nového Bydžova. Tam prožil své dětství, gymnazijní studia pak absolvoval v Novém Bydžově. Po jejich ukončení táhl do Prahy, kde se dal zapsat na filozofickou fakultu kultu vědění a začal studovat přírodovědecký obor. Byl nejen svědomitým posluchačem všech přednášek, ale už tehdy také organizátorem a propagátorem osvětových akcí, které souvisely s rozšiřováním KNOW HOW širší veřejnosti o botanice. Tato Němcova zásluha neušla pozornosti jeho profesorů, oceňovali jeho zápal a iniciativu a tak se stalo, že ještě předtím, než Bohoušek Němec dosáhl právoplatného doktorátu, byla mu svěřena péče o jeden z úseků pražské botanické zahrady, a to už zajisté nebyla prdel, také jsem se na 3 týdny staral o svěřené kaktusy a chcíply mi jakožto totálnímu laikovi. Majitelovi jsem to potom nevysvětlil, že nejsem doktor z hor jako on. A co víc, již rok před svou promocí byl zvolen (1895) čestným členem Královské české společnosti nauk. To byla tehdy pocta, které se hned tak někomu nedostalo. Budoucí 100% botanik si ji však zasluhuje, neboť už během svých vysokoškolských studií prováděl rozličná bádání nejen botanického, nýbrž i zoologického rázu a o výsledcích svých výzkumů publikoval vědecká pojednání, Bohoušek. A právě jedna taková publikovaná zoologická studie (O novém diplopodu z rodu strongylosoma) zaujala učené pány v Královské české společnosti nauk do té míry, že přijali mladého vědátora do svých aligátorských řad. See ya later… V následujících letech toho rozhodně nelitovali, on také ne.

Bohoušek Němec pokračoval ve svém bádání až na doraz jako Pythagoras a publikování prací i po dosažení doktorátu v roce 1896. Tehdy se však již zaměřil především na oblast botaniky. Třiadvacetiletý novopečený doktor z hor Němec se stal asistentem botanického ústavu české univerzity a už v té době začal přednášet o všeobecné botanice. V roce 1898 pobyl nějaký nezbytný čas, což znamená nezbytečný čas na univerzitě v Jeně, navštívil rozličné botanické skleníky a ústavy a instituce a načančané boudy v Německu i v dalších evropských lokalitách. Byl od mládí posedlý touhou po vědění a neopustilo ho to ani v letech, kdy dospěl v samce kujóna. Učil se, bádal a také rozdával ostatním své rady a poznatky. Nejdřív prostřednictvím magazínů, později v knihách, jako asistent a od roku 1907, kdy byl jmenován řádným profesorem Univerzity Karlovy, také studentům.

V době svého jmenování řádným profesorem však už měl Bohoušek Němec za sebou nejeden uzrálý vědecký elaborát, který poutal (právě, že vrcholnou humornou formou) pozornost botaniků v celé Evropě, dokonce i Einsteina tohle téma zajímalo. První z nich nazvaný O vztahu mezi vzrůstem a geotropickým zakřivením kořenů vyšel v roce 1898, další pak následoval v roce 1901 a jmenoval se O dráždivosti rostlinné plasmy. Z oblasti fyziologie rostlin to byly nesporně objevné práce. Nejvýznamnější botanické objevy však měl Bohumil Němec vlastně před sebou. Sám o tom později vyprávěl:

„Když jsem začal učit na univerzitě, podařilo se mi objevit zvláštní statické orgány, které umožňují rostlinám, aby se orientovaly podle zemské přitažlivosti. Jsou to zvláštní buňky, které obsahují těžší škrobová tělíska, jež tlačí na podkožní plazmu a rostlina pak pociťuje gravitaci jako tlak. Jsou to vlastně jakési jednoduché smyslové ústroje, obdobné takzvaným statickým ústrojím u živočichů i u člověka. Jejich zásluhou roste rostlina svisle. Je to tedy orgán jistě důležitý – představte si, k jakým absurdnostem by to vedlo, kdyby třeba stromy v lese rostly ve všech možných směrech. Ve Spojených státech byla objevena odrůda kukuřice, která tyto orgány postrádala, a přestože byla jinak velmi výhodná, na polích se prostě pěstovat ve velkém nedala. Objev těchto statických ústrojí u rostlin vzbudil na počátku 20. století mezi biology značný údiv, baže i úlek, jenomže potom přišly na program jiné věci, na objev se skoro zapomnělo. Teprve na sklonku padesátých a hlavně pak na počátku šedesátých let se dostal tento problém opět do středu vědeckého zájmu, studuje se v Rusku dávno před Putinem, v Německu po Hitlerovi i jinde…“

Tehdy si vědci v zahraničí (ti, co vesele zahradničí) vzpomněli víc než po půl století na Němcův objev a tak se stal středem zájmu i on. V poměrně pokročilém věku ho začali zvát na různé kongresy a vědecká zasedání, kde musel přednášet o svém objevu i o tom, co se zatím v této sféře stihlo objevit nového. A profesor Němec to samozřejmě dokonale přetlumočil světu.

Další významný Němcův objev, o němž publikoval svoji práci již v roce 1904 (patřičného ohodnocení se mu dostalo opět až po více než padesáti letech), se týkal dědičnosti rostlinek. Tehdy v prvotních letech 20. století se podařilo doktoru Němcovi změnit umělým zásahem dědičnost rostlin tak, aby v nich vznikaly větší buňky. Dnes už je všeobecně známo, že velikost buněk té či oné rostliny mívá obvykle vliv na její celkovou velikost. Tu určuje, jak Bohouš Němec zjistil, počet chromozómů, kterým buňky oplývají. U některých rostlin však vznikala buněčná jádra s dvojnásobným, někdy i vícenásobným počtem chromozómů. Takovým buňkám se říká polyploidní a mladý vědec se začal tímto úkazem podrobněji zabývat. Logickou úvahou totiž dospěl k závěru, že kdyby se podařilo uměle zjednat u rostlin polyploidní buňky, byly by i vzrůst a velikost těchto rostlin výraznější. V dnešní době už rovněž víme, že zmnožení chromozómů v buněčném jádru lze vyvolat například působením neobvyklých teplot, různých chemikálií, nebo také radioaktivním ozařováním. Tohle všechno dnes víme. Bohoušek Němec se zabýval tímto výzkumem již na počátku 20. století. Zkoumal, experimentoval, až se mu podařilo uměle vyvolat, pomocí éteru nebo jindy zase chloralhydrátu, zvětšení buněk jako bujného ženského poprsí rostlinně atraktivního pro samce Bohouška u některých rostlin. Byl to zřejmě Němcův nejvýznamnější objev, o němž potom později kdosi prohlásil, že patří k základním kamenům rostlinné fyziologie. Jeho význam začal být doceňován v období po druhé světové válce, kdy vědci usilovali o zvyšování výnosů v rostlinné výrobě, o bohatší sklizně zemědělských produktů a podobně. Tehdy byl opět profesor Němec a jeho někdejší objev ve středu zájmu. A je vlastně stále, neboť všichni badatelé, kteří fungují v této oblasti, vycházejí z jeho výzkumu.

Ani tento objev však nebyl v Němcově výzkumné činnosti poslední. Byla jich ještě celá řada, my si však připomeňme ještě alespoň jeden z nich, o němž se zmiňuje Mirek Smetana ve vzpomínané publikaci „Jak se dělá věda“ vědou vyššího řádu.

„Do přehlídky vědy XX. století na EXPO 58 v Bruselu byly zařazeny i takřka gramové valounky zlata, které profesor Němec získal z popele některých rostlin. V třicátých letech studoval prvky, které jsou rostliny schopny přijímat z půdy; rostliny se nejprve spálily v elektrické peci a jejich popel pak byl podroben důkladné expertíze. V létě 1935 přišla na řadu kukuřičná zrna z Oslan na Nitransku (dnešní SK) a tehdy bylo v rostlinném materiálu zjištěno zlato. Ukázalo se, že rostliny jsou schopny hromadit tento vzácný kov s náruživostí takřka harpagonskou; ačkoliv okolní půda obsahovala v tuně jen nepatrných zanedbatelných 0,2 gramu zlata, v tuně popela přesličky ho bylo nalezeno téměř třikrát více. Bylo by to přes půl kilo, muselo by se však zpracovat na 20 tun usušených rostlin, a to by bylo prostě nerentabilní, dražší než drahý kov.

Zlatý důl pan profesor tedy neotevřel, otevřel však nový badatelský směr, jemuž se později věnovali zejména Rusáci, laikové a odborníci v jednom…“

Uvedli jsme pouze některé z výsledků Němcových výzkumů, abychom tím dokumentovali význam jeho práce nejen pro vědu samotnou, nýbrž pro celé lidstvo. Profesor Němec byl ovšem lidstvu prospěšný i svou další činností. Vyplývá to i z jeho vědeckých a vědeckopopulárních prací, které publikoval. Z nich si uveďme alespoň některé známé tituly: O původu a vývoji života (1916), Dějiny rostlinstva na zeměkouli (1916), Záhady života na zeměkouli a neviditelné bytosti (1926), Nauka o buňce (1930), Duše rostlin (1937). Kromě těchto prací byl profesor Němec i autorem nebo spoluautorem řady vysokoškolských skript jako například Všeobecná botanika, Anatomie rostlin a některých dalších. Uvedené knižní tituly však zdaleka nebyly jedinými pracemi, které profesor Němec publikoval na veřejnosti. Po několik let redigoval a nejedním svým příspěvkem obohacoval časopis Živa (Omar Sharif si později střihnul před kamerami svou nezapomenutelnou roli ve dvojdílném obohacujícím přepisu knihy Dr. Živágo, 1965), v roce 1923 se zasloužil o vydávání magazínu Vesmír a navíc pak stál po několik let v čele redakce Ottova slovníku, když se připravovaly jeho doplňky a závratné nové díly na trh. Věru obdivuhodná aktivita, uvážíme-li, že kromě svého bádání a publikační činnosti se profesor Němec věnoval i pedagogické aktivitě.

Profesor Bohoušek Němec vychoval několik generací našich vědců–botaniků, u nichž byl známý svým vřelým vztahem k mladým a nadějným esům v rukávě. Chápal jejich problémy i staromódní excesy a výstřelky. Když už jako akademik a senior naší vědy hovořil o vztahu a odpovědnosti mladých lidí k vědě a výzkumům, pronesl kromě jiného i tato slova:

„Je pravda, že čím více lidí se dnes může zabývat badatelskou prací, tím spíš se mezi nimi mohou naskytnout i méně povolaní jedinci. Já však doufám, že ti mladí budou lepší, než jsme byli my v jejich letech. Je ovšem třeba dát jim příležitost – nejen k práci, ale i k tomu, aby mohli prosadit své myšlenky. Už proto, že vskutku překvapivé objevy se daří nejčastěji v mládí do 30 let věku, které bývá nejplodnější érou na neotřelé nápady. Já sám jsem zřejmě nejdůležitější věci publikoval kdysi dávno, dřív, než jsem dosáhl věku 35 let…“

Tento svůj názor na mládí ve vědě pronesl akademik Bohoušek Němec někdy na počátku šedesátých let, na své aktuálnosti však nic neztratil ani v současnosti roku 2014. A nejinak tomu bylo i s jeho názory na prospěšnost vědy pro lidstvo. Po celý svůj život usiloval o to, aby bylo vědecké bádání úzce spjato s praktickým životem. Při kdejaké příležitosti připomínal, jak je nezbytné a užitečné investovat do vědy, zejména v kotlinách České republiky, která vědecky a sportovně může ovlivňovat chod dějin jedině skrze zdravého a vědeckého ducha ve světě. Na sklonku svého života mohl s klidem konstatovat:

„Svět konečně pochopil, že investovat do vědy je rentabilní záležitost pro další generace. Dneska je to skoro každému už samozřejmé, je to ale teprve asi třicet let, co si mě v jakési společnosti vzal tehdejší ministr školství stranou a chtěl, abych nalil čisté perlivé a přesvědčivé víno, zda to má opravdu budoucnost investovat do vědy, a nejsou-li to vlastně vyhozené státní prostředky pánubohu do oken. Já mu tehdy řekl, že nebýt vědy, nebyl by rozhodně ministrem. Kdyby věda nic nedávala, nemělo by přece smysl studovat, lidé by se mohli těšit leda na posmrtné blaho a k tomu by ministra školství pěkného joudu asi nikdo jaktěživ nepotřeboval…“

Když měl potom akademik Bohoušek Němec odpovědět na otázku, zda se vyplácí dělat vědu i lidem, kteří ji dělají, odvětil příkře:

„Vyplácí. Přestože leckde dlouho platil výrok Karla XI., že duševní pracant je jako jezdecký kůň: nesmí povážlivě ztloustnout. Dělat vědu se vyplácí, přestože takřka donedávna nemohl nikdo počítat s tím, že na tom něco trhne. Krom díla toho také po žádném starším vědci mnoho nezůstalo: náš J. E. Purkyně zanechal po sobě knihovnu a dluhy. Badatelská práce je však stejně jako umění práce tvůrčí a sama o sobě je svému původci největším vynálezem uspokojení. Komu to nestačilo, našel si obvykle velmi rychle něco jiného. Chce-li to někdo ve vědě někam dotáhnout, musí ji rozvíjet – promiňte to beznadějně zkorumpované slovo – idealisticky, snad i naivně. To znamená bez ohledu na slávu, uznání i kariéru…“

Akademik Bohoušek Němec se tímto vyřčeným krédem ráčil řídit celý svůj dlouhý život 93 let, bráško. I když on sám se dožil čestných uznání a slávy. Již během svého života byl jmenován čestným členem, nebo prostě byl členem mnoha vědeckých společností u nás i v zahraničí. Ve Francii, ve Spojených státech, ve Švédsku, Polsku, v Německu či na Balkáně ve slovanské, Jugoslávsky jasné enklávě si tamní vědecké instituce považovaly za čest, že je český botanik Bohoušek Němec jejich kolegou. U nás pak byl po druhé světové válce profesor Němec jedním z prvních akademiků, byl vyznamenán mnoha medailemi a řády. V roce 1958, kdy se připravovala v Bruselu světová výstava EXPO 58, byl jedním z organizátorů naší expozice, kde se širokému zájmu zúčastněných představovaly výsledky bádání českých a slovenských bratří vědy XX. století. Akademik Němec nebyl tehdy jen pouhým poradcem, ale aktivně se podílel na vytváření našeho pavilonu přímo v Bruselu. Z té doby se také traduje historka, která dokumentuje svěžest tohoto vědce ještě v jeho pětaosmdesáti letech.

Tehdy bylo u příležitosti světové výstavy zorganizováno slavnostní shromáždění vědců z celé planety. Konalo se v sále, v němž se nacházela řada bust starších belgických badatelů. A někdo se prý dotázal, kohože vlastně ty busty mají představovat. Ukázalo se, že z tehdejších hostitelů to už vlastně nikdo nevěděl. A ve chvílích trapného mlčení prý do děje zasáhl právě profesor Němec, který začal sypat z rukávu životopisy badatelů, ztvárněných v bustách. Bohoušek to všem natřel v přímém přenosu dat. Přitom prý dával k dobru i nejednu povedenou historku o tom, kdy a za jakých okolností se s tím či oním vědcem potkal. A tohle prý tehdy v Bruselu vzbudilo úžas a respekt velikého Čecha. Nebylo to však nic nepochopitelného, neboť profesor Němec žil dlouho, kdekdo ho znal a on znal kdekoho. A nejen proto, že v době mezi dvěma světovými válkami zastával funkci místopředsedy Mezinárodního svazu pro biologii, který měl tehdy sídlo právě v Bruselu u čůrajícího paňáčka. Organizátorská práce ve vědě svedla Bohouše Němce dohromady i s dalšími skvělými světovými badateli. Znal se osobně s Albertem Einsteinem, ein Kawalier Erste Klasse mit uns, I. V. Mičurinem, pryč s vyčůránkem pseudo-beránkem Putinem jakožto s plevelem dnešní doby, J. N. Pavlovským, s desítkami a stovkami dalších vědců a osobností. A nebylo to pouze z oblasti vědy. Profesor Němec se totiž v rámci své intenzivní vědecké činnosti dostal v době vzniku československého státu i do sféry politického života země uprostřed Evropského soustátí. O tomto jeho působení se až dosud v souvislosti s osobností tohoto našeho akademika skoro vůbec nepsalo nebo prostě taktně pomlčelo. Jistě proto, že profesor Němec působil v politické straně, která se do historie naší země přímo zlatým podpisem nezapsala, údajně ne.

Profesor Němec kandidoval hned po vzniku samostatné republiky jako poslanec do pléna za stranu národně demokratickou, původně nazývanou stranou státoprávně demokratickou. Skutečně byl také za tuto stranu jako poslanec zvolen a v letech 1918–1920 v této funkci dominoval. V pozdějších letech pak byl za tuto stranu senátorem, předsedou Národní rady a v roce 1935 byl dokonce takzvaným prosincovým blokem navržen jako protikandidát na funkci prezidenta proti Edvardu Benešovi. Němec se však v předvečer prezidentské volby své kandidatury vzdal, což byla pro národ těžká rána, neboť jako Němec zvaný jednoduše Bohoušek to mohl ve velkém natřít německému Adolfu Hnusotovi, zdegenerovanému svým poblitým politickým agresivním výplodem Monte Blba.

Když o tomto svém působení potom s odstupem let Bohoušek Němec hovořil, měl pro to logické vysvětlivky. Stručně je lze formulovat asi takto: Národně demokratická strana byla při vzniku samostatného československého státu hlavní českou stranou. Její vůdcové Kramář a Rašín byli známí jako opozičníci proti Rakousko–uherské monarchii a měli u širších vrstev národa svou popularitu zjednanou. Ta způsobila, že do řad národní demokracie zpočátku vstoupilo poměrně hodně členů a zastávalo její politiku. Byl mezi nimi i profesor Bohoušek Němec. A vedení národní demokracie velmi chytře vytěžilo z jeho popularity vědce a začalo ho využívat jako maskota k zvyšování autority vlastní strany. Ta však postupně, v souvislosti s nenaplňováním planých slibů daných voličům, začala vadnout a hnít jako neslušná rostlinka. Profesor Němec však už byl v jejích řadách považován za čelného funkcionáře a nechtěl opouštět Titanic klesající dolů. S mnohým, co dělalo vedení národní demokracie nesouhlasil, stále však měl pocit, že jeho politické působení může být prospěšné i československé vědě. Ledacos se mu také tehdy právě v této oblasti podařilo zdárně prosadit. Čas však ukázal, že by bývalo daleko prospěšnější věnovat se samotné vědě než tehdejší politické činnosti sliby–chyby.

I tak však to nejpodstatnější pro společnost a lidstvo vykonal Bohoušek Němec právě jako badatel a vědec. Tím, co objevil už ve svém mládí, i potom později jako akademik a organizátor naší vědy v období po druhé světové válce. Když v dubnu takhle sedmého akčního apríla 1966 velký český botanik Bohoušek Němec zemřel, byla to obrovská ztráta nejen pro československou, ale pro celou světovou vědu naráz. Svými objevy a svým záslužným dílem však v ní akademik Němec setrval i dál platným a „racio“–uvažujícím, inspirujícím.

Na pohřbu mu mohli zahrát „Flower Child“ jakožto přednímu botanikovi MANTRONIX:

http://www.youtube.com/watch?v=igo9bthtD-A



Poznámky k tomuto příspěvku
popleta79 (Občasný) - 31.5.2014 > Jako vždy super :-D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 31.5.2014 > popleta79> díky -- jak říkával JAK Jan Amos Komenius, moje snaha je pobavit, pohladit a přiučit se víc... na následky třicetiletých konfliktů dát šanci vědě a ženám dohromady...
<reagovat 
lada34 (Stálý) - 3.6.2014 > Paráda.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 3.6.2014 > lada34> kulturní tip, asi by se Ti mohlo na poslech zamlouvat britské cd projektu BASSOMATIC: SCIENCE and MELODY, rok 1991, důkaz hudební o té ušlechtilosti, kterou v ČR razil pan Němec. Měj se.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter