KALEIDOSKOK NEZNÁ ŠRAŇKY
I.
večer před cestou
nedočkavý prahnu
po bouřce
hřmí a setmělo se
už několikrát
rejnočí ocasy lijáků
nedorazily však ještě
na své nástupiště
ten večer před cestou
přemýšlím proč jen
hrobníci vyměnili lopaty
za bagry
a zda se tedy
nyní mohou prokopat
do klidu jarní louky
do vagin sladších než ropa
do vousatých duší vandráků
do jádra poezie
do ráje
do Putinova ega
do pekla
do věty tatínku já tě mám ráda
do života bez dialýzy
a nateklých nohou
rozbodaných rukou
s hlavou padesátníka
na prahu třicítky
ó dialytická společnosti
statků
v televizních šouparádách
krmená transplantovanými
orgány vyšší inštance
mohu se dnes v noci
prokutat s mistry rovů
do dechu nicoty
protože mé múzy už
jsou jen platonické
večer před cestou
modlitba jako kostka
ledu hojí rány snům
II.
sedím pod Hackerbrücke
vedle za plotem
dostihy vlaků startují
na cestu kolem světa
za osmdesát vteřin
koukám skrz PET lahev
slunci pod ruce
jak to dělá
že se neusmaží
Frauenkirche v okamžitém
oparu
mlžných asociací
pije preso a kouří
cigarillos
mohl jsem jet do Berlína
do Bayreuthu
do Londýna
do Polska
do Jižních
Tyrol
do Essenu
do Düsseldorfu
do Dachau
jenže já
jedu v deset
do Prahy
III.
a potom dál
napříč
siluetami kilometrů
na dotek od
opuštěného
olympijského
nádraží
výlohy
pouličních Rembrandtů
to stáčet
pořád na sever
pometlo
Deutsche Bahn
s toaletkou
s prima
chlápky za volantem
s palubním
rozhlasem
kde se
pouští zvukové stopy
pornofilmů
leť
ať cítím se
jak
baba Jaga
Jazzist
leť rovnou
do střetu
středů
do kolizí
koláží
do sesuvů
sexofonu
do pístů
poslední řady BMW
kdo ví
jestli nevyrobených v Číně
do zastávky
Zas Stávky nad Meditují
do hola
hej
do Liberce
IV.
Ještěd ještě
ani neposnídal
a už by si
otvíral další
sekt
málo
bublinek v podvazcích
málo krve
rozcintané na hnojišti nářků
a Jakatěrina
z konce duhy
přišla jen s
dvorním dámou
konečně
blažená
a stoletý
brécy na baru
recitujou
Diviše
V.
stará
trafačka
na adrese
Pod Bruskou 2 Praha 1
plná artu a
drinků
naškrábala
trochu omítky
na pod nos
aby byla v
regálech pamětí
lehce k
nalezení
Via Carolina
zatím
k dobru
dávala šanson
o kokpitu
bez kniplu
a místo
kapely měla stín
hrající na
květiny
a bezdomovci
byli ráno o hladu
a lidé kteří
poznají sluchem
na dálku
srdeční
arytmii
jedli
nejlepší lék na kocovinu
a halucinace
proměnila se
ve svatou
Lucii
která
zpívala jako Janis Joplin
hned vedle
náplavky
plné
naplavených závratí
Kristus
oblečený celý
do Adidas
cachtal si
ve Vltavě nohy
z koryta
Botiče bez bo(a)t
vyběhl
utopený starý
Mažňák
sháněl
sedativa
a přitom by
se div nerozdal
za paravánem
pavích rán
chutná
milování jako křišťál
říkala ústa
hromů
a v neděli
pod Vyšehradem
skáčou
šviháci přes švihadlo
v lokální
anestezii ducha
uměl jsem
nahlížet sám
sebe v
kosmickém nasvícení
na památku
zůstal mi
stržený
nehet
jak snažil
jsem se noci
sundat
podprsenku
VI.
Via Carolina
vykašlala se
na kumšt
ve stoje
usíná
zbídačelá
před
vlastním pomníkem
hladím jí po
pšeničných vlasech
a krmím
gulášem se šesti
tajem
v dlaních
nejdelšího dnu
choulíme se
v chomáčku přeletů
nad
vlastními malostmi
nazí štěstím
a pášem
pokračování života
/11.6.-21.6.2014/
|