WOLE SOYINKA

☼    13.7.1934    IJEB ISAR U ABEOKUTY   …dosud plně funkční veterán mighty multicultural…

„Ztratil hodně krve, sestro? Bude zase v pořádku?“

„To víte, rozbil si hlavu, ale důkladně jsem ho zafáčovala. A koukejte, už otvírá oči. Tak co, hochu, jak Ti říkají?“

„Wole… prostě Wole Soyinka,“ zavrčel mladistvý pacient a zablýskal očima.

„Narozen?“

„V Ijebu Isaru u Abeokuty 13. Července 1934. Ale teď mi něco prozraďte vy.“

„Tak se ptej, ale radši se moc nevrť!“

„Jestli je tahle krev, co se tu rozlila, z mé hlavy, nesmíte to nechat jen tak. Honem mi ji nalijte zase zpátky.“

„Nač Ty bys, kluku jeden, potřeboval tolik krve. I tak jí máš v té své hlavičce ažaž.“

„Jinak mi dobře nepůjde učivo a ve škole zameškám fůru hodin.“

Zdaleka ne všichni školáci – a zvláště pak v západonigerijské zemi Jorubů na sklonku druhé světové války – projevovali tak vřelý zájem o vzdělání. A ta rána na hlavě se chlapci zřejmě brzy zacelila. A tak s úspěchem absolvoval jak abeokutskou střední školu, tak nejstarší nigerijskou univerzitu v Ibadanu, hlavním městě Západní oblasti.

V ANGLII

Jako řada jiných mlaďochů černochů z kolonií pokračoval Wole Soyinka ve studiích na britské vysoké škole, konkrétně na univerzitě v Leedsu. V polovině padesátých let 20. století sice počet afrických posluchačů postupně narůstal, ale leckdo se na ně ještě díval spatra. Zážitek, který začínající literát vylíčil v básni Telefonický rozhovor, se mohl přihodit jemu právě tak, jako kterémukoli z jeho kolegů černé pleti.

V tisku si student, který nemá kde bydlet, najde inzerát a zvedne sluchátko. Ozve se mu paní, ochotná pronajmout jednu cimru. Jenže ten mládenec už dobře ví, jak to chodí, a tak hned na začátku na sebe práskne, že je Afričan. Bytná na konci drátu hned začne sondovat, jakou barvou se honosí jeho kůže: „Jste světlý nebo velmi tmavý příběh?“ Vzápětí se dovídá: „To já jsem příběh Západoafrické sépie. Tak to stojí v pasu.“

A protože bytná neví, co je sépie, ptá se neprozřetelně dál. Student jí pak vylíčí, že má dlaně a chodidla blond, ale že mu sedavým zaměstnáním zadek zčernal jako uhel. A končí otázkou: „Neráčíte se raději přesvědčit osobně?“ Způsobně s ním souhlasí.

Mladý spisovatel je skoro stále bez jisté libry příjmu, a tak hledá příležitostní brigády. Do baru chodí dělat barmana, ale i vyhazovače. Celé jedny letní prázdniny pracuje v Nizozemí jako zedník. V Anglii, kde získal aprobaci v angličtině, vyučuje na dobrých gymnáziích, ale z nouze zaskakuje i na méně atraktivní škole, kterou sám označuje jako „donucovací ústav pro provinilce“.

Ze všeho nejvíc ale obdivuje neotřelé a neokázalé divadlo. Ochotničí, touží se stát režisérem, píše své první nakažlivé humorem nešetřící komedie i dramata inspirovaná jorubskou tradicí. Čte a posuzuje hry pro Královské dvorní divadlo v Londýně, studuje evropské dramatiky od Sofocla a Euripida až po Brechta. Na výročním festivalu studentské dramatické tvorby vystupuje se svým souborem s vlastní, zčásti improvizační hrou o táboře Hola v Keni, kde Britové odrovnali zajatce z řad osvobozeneckého hnutí Mau Mau. Připomíná sobě i jiným, že Afrika je na pochodu k nezávislosti, a najednou cítí, že to rozhodující drama se odehrává doma.

V NIGÉRII

Pětadvacetiletý umělec s nemalými vědomostmi a několika rukopisy se vrací do vlasti nedlouho před vyhlášením politické samostatnosti. Kdo by nepodlehl víru vášnivých ohnivých debat, plných nádherných příslibů? Kdo by odolal příležitosti činně prožít onen opojný rok 1960, rok Afriky, v němž je odzvoněno kolonialismu? Mladý dramatik se ochotně ujímá výzvy napsat divadelní aktovku, jež bude inscenována na oslavu nigerijské nezávislosti. Kolik takových her tehdy probouzející se Afrika potřebovala a ve všech se to hemžilo bohatýrskými náčelníky, hrdými válečníky a ušlechtilými vnadami jejich domácích krásek.

Ale Soyinka usoudil, že právě teď – uprostřed všeobecného rozjaření – je ta pravá chvíle NA VYZDVIŽENÍ ZDRAVÉ MORÁLKY a společenské odpovědnosti. V dramatu Tanec pralesů uvádí na scénu současníky s veškerými povahovými slabostmi a naznačuje, že takové nedostatky jsou tu s nimi odpradávna, když stejným hercům dává obdobné charakteristiky v dalším dějovém pásmu, zasazeném do dvorského prostředí 12. století. To všechno pak důmyslně rámuje kouzelnou atmosférou tropického pralesa, kterou si jorubská víra a fantazie odedávna zalidňuje postavami bohů a duchů zemřelých předků.

Ale když se podíváme na Soyinkovy další hry, komedii Lev a klenot, tragikomedii Obyvatelé močálů a tragédii Silné plémě, všude pociťujeme jeho společensky angažovaný postoj. Dramatik přednáší na univerzitě, účastní se uměleckých debat a organizuje divadelní život. Jako náš Karel Čapek: Už jsi dnes pozřel trochu toho umění? Právě v době, kdy se négritude, patetická oslava černošství, stává páteří senegalské kulturní politiky, patří Soyinka k prvním oponentům proklamací, v nichž spatřuje kompenzaci pocitu frustrace z méněcennosti. „Vždyť tygr taky nechodí a neproklamuje své žíhané tygrovství alias tigritude, ale skáče vysoko.“ Jenže původní africké tvorbě není právě do skoku. Začátky bývají krušné a někdy je poznamenává epigonství. Spisovatelé se právem ptají, pro jakého čtenáře píší své páté přes deváté, pokud užívají evropský jazyk a většina jejich krajanů z buše dosud tone v negramotnosti.

Protože evropské redakce někdy africká díla svévolně upravují, aby lépe vystihla podstatu v pokryteckém schématu přibrzděné a přeci ukvapené společnosti, Soyinka hlásá nutnost hledat uplatnění nových tvůrčích počinů přímo v Africe, kde se nakladatelství budují opožděně. Upozorňuje, že od poezie očekáváme skutečnou básnickou kvalitu a ne pouhé slovní nálepky. Africkým spisovatelům vytýká, že se odvracejí od aktuální reality a vzhlížejí k „archaickému poli zapomenutých skvostů“. Ale Soyinka se neomezuje na kritiku těch druhých a sám pracuje s mimořádnou vervou.

Se svou divadelní crew cestuje i za vzdáleným publikem, i když ho to stojí nemálo energie, nemálo času. S úsměvem na rtech vzpomíná na to, jak se nekonečně dlouho kodrcali v landroveru po nekvalitních nigerijských takysilničkách a jak absolvovali četné vyčerpávající víkendy. Kolikrát se svými kolegy nacvičoval novou aktovku celou sobotu a po večeru stráveném v baru pokračovali v práci v neděli od rána až do večerních hodin.

DOBA KONFLIKTNÍCH NÁLAD

Jak známo, v první polovině šedesátých let v Nigérii postupně narůstala vážná krize a divadlo se stávalo příhodnou tribunou společenské kritiky a satiry. Soyinka píše a inscenuje ostré politické skeče a angažuje se také v rozhlase. Krize vyvrcholila na podzim 1965 v Západní oblasti rozhořčením obyvatel nad tím, že konzervativní přívrženci premiéra Akintoly zfalšovali volební výsledky, aby se udrželi u moci. Všeobecně se vědělo o vraždách, únosech a jiném zvěrstvu proti volebním komisařům i o machinacích s volebními výsledky.

Soyinka – jako většina herců – vynikal napodobivostí, a tak mu nedalo zabrat natočit na magneťák projev, jenž na první poslech budil dojem, jako by se jednalo o projev jednoho z tehdejších stěžejních politiků. S tímto páskem pak nenápadně vnikl do budovy ibadanského rozhlasu, zaměnil tam pásky a údajně vynutil na překvapených pracovnících studia odvysílání záznamu, který přinesl. Dovedeme si jen stěží představit ten rozruch, když se éterem nesl povědomý hlas, tentokrát však vypovídající o volbách trpkou pravdu. Soyinka byl ovšem okamžitě zatknut a pak si musel odkroutit dva měsíce za mřížemi. Propustili ho vlastně nedlouho předtím, než vojenský převrat ukončil období nigerijské první republiky.

Znepokojený umělec pozoruje narůstání etnického napětí v zemi a hledá paralely v jorubských dějinách, aby současníkům přiblížil nezbytnost pokojného řešení problémů. Tak například u básně Věnování napsal dedikaci Moremi 1963, kterou dobře chápali všichni, kdo znali příběh o jorubské královně Moremi. Když se v jihonigerijském Ife začali usazovat Jorubové, pokoušeli se je Igbové odtud vystrnadit tím, že si nasazovali děsivé masky a chodili prosté jorubské usedlíky po setmění přivádět k hromadným infarktům. Rejdy maskovaných Igbů se nedařilo zvládnout a Jorubové, žijící ještě v zajetí pověr a předsudků, nevěděli, zda pod těmi maskami nejsou opravdu duchové předků.

A tak se jorubská královna Moremi rozhodla, že toto igboské tajemství rozlouskne a obrátila se s prosbou o radu na říční bohyni Esinmerin. Bohyně jí kladla na srdce, ať se dá od Igbů zajmout. Za tuto radu prý královna musela říční bohyni slíbit, že v případě úspěchu obětuje svého syna Oluorogba. Moremi se potom jako zajatkyně a manželka igboského panovníka opravdu dozvěděla, že tajemní duchové jsou obyčejní smrtelníci s maskami ze slámy. Zřejmě vyzvěděla i magické zaříkávadlo, kterým dovedla zlomit údajně nadpřirozenou moc igboských maškar. Oběť později zbožněného Oluorogba, syna královny Moremi, měla usmířit ifeské bohy a našla svůj smysl v úsilí o nastolení mírových vztahů mezi Joruby a Igby. Tedy v Soyinkově podání problém, který byl v předvečer občanské války nadmíru aktuální. Básník odsouvá načas slibnou akademickou kariéru a pokouší se odvrátit nadcházející konflikt mezi ústřední federální vládou a východonigerijskými po zuby ozbrojenými separatisty, kteří roku 1967 vyhlásili takzvanou Biafru.

S nemalým osobním rizikem se na podzim téhož roku vydal za biaferským vedoucím předákem Ojukwuem, aby ho přesvědčil o nutnosti řešit spory s federální vládou politicky, nikoli vojensky. Nigerijci, kteří chtěli odvrátit občanskou válku, byli tehdy označováni jako „třetí hnutí“, tedy jakási síla uprostřed vřavy, a Soyinka se k ní hlásil. Jenže věci již dospěly příliš daleko, a tak se spisovatel po marném přesvědčování vrátil. Po návratu byl nařčen z podpory separatistů a dva roky vězněn v severonigerijské lokalitě města Kaduna.

V jedné ze svých úvah z vězeňské kobky, obsažených v knize Zemřel nám tu člověk (1972), líčí setkání s neznámou igboskou krasavicí, kterou vězeňský dozorce – asi nedopatřením – nakrátko přivedl do Soyinkovy cely. „Mlčky jsem ji pozoroval. Nepotřebovala, abych ji dál utěšoval. Pohled na mé okovy udělal pro ni víc, než mohla udělat slova; uklidnil ji. Ale potom jsem viděl, že se v její tváři něco změnilo. Znenadání strnula, stála a nevěřila vlastním očím. Poznala mě. Viděl jsem to na ní, dříve než promluvila. Nejste… nejste Wole Soyinka? Přikývl jsem… Tu ženu pak odvedli klidnější, silnější. Ve dveřích se otočila a pohlédla na mne tak, aby se ujistila, že se na ni dívám, že vím, že se už nemusí bát, že ji už nic nedožene nikdy do úzkých. Odpověděl jsem jí posuňkem. Rád bych věděl, zda si uvědomila, kolik síly jsem osobně já načerpal při našem nenadálém setkání.“

I v těžkých podmínkách kadunské cely krutého zadržení psal Soyinka, jak dosvědčují Básně z vězení (1969), jež byly tajně propašovány na svobodu. Na sklonku občanské války byl propuštěn a zaujal své místo na univerzitě. Úřadům se ale vůbec nelíbilo, že v knize Zemřel nám tu člověk pojmenoval celou řadu žijících politiků a prstíkem ukazoval na to, jakou úlohu sehráli v dramatickém období nigerijské krize. A tak se roku 1972, kdy kniha vyšla, vzdal svého místa na ibadanské univerzitě a odešel na čtyři roky do exilu. Vrátil se až po vojenském převratu, který svrhl Gowonův vojenský režim.

V EXILU

„Málokdo si uvědomuje, jakému tlaku jsou známí lidé vystaveni proto, že jsou známí, a také proto, že se účastní politického života ve svých zemích.“ Soyinka měl zřejmě víc pádných důvodů pro několikaletý pobyt za hranicemi nebezpečné domoviny a prožil tuto dobu celkem úspěšně. Přednášel na univerzitách v Evropě i v Americe, pracoval v redakci známého magazínu Transition. Tato redakce musela být za zhoršujících se podmínek v Amínově Ugandě přemístěna z Kampaly do ghanské Akkry. Soyinka se stal generálním tajemníkem Unie spisovatelů afrických národů a psal další hry a básně.

V srpnu 1973 inscenovalo londýnské divadlo Old Vic jeho zdárnou adaptaci Bakchantek, díla starořeckého dramatika Euripida. Ponechal sice řecké reálie, ale opilého boha Dionýza proměnil v lidové, trpícím pomáhající monstrum, nebo chcete-li božstvo. Při charakterizaci této postavy nepochybně uplatnil i některé rysy svého nejoblíbenějšího jorubského boha Oguna, který jako slovanský Perun, je nejen hromovládný, ale také vládne železem. Nezkrotný dramatikův temperament nedovolil zdržet se aktuálních rejpanců na současné africké poměry.

Trpkou obžalobou kořistnictví v Nigérii je i Soyinkův román Z kloubů vymknutá doba (1973), jehož hlavním protagonistou je muž hledající svou milenku, unesenou nepřátelským gangem. Muž se jmenuje Ofeyi, tedy Orfeus, a vydává se za svou Eurydikou nikoli do pekel, ale do země zničené vleklými boji. Drsná kritičnost tohoto románu kontrastuje s autorovým prvním románem Tlumočníci (1965).

VAVŘÍNY

Další období Soyinkova žití je opět přeplněno veřejnou aktivitou. Dramatik vystoupil na světovém festivalu afrického a černošského koloritu kultury v Lagosu (1977) a obhajoval tam myšlenku učinit ze svahilštiny společný jazyk celého afrického kontinentu. Jeho popularita stále stoupala bez ohledu na komplikovaný vývoj v Nigérii, kde byl civilní režim (1979–1983) opět střídán vojenskou kriminální brutalitou.

A pak nadešel Soyinkův slavný den v říjnu 1986, kdy v rozzářeném sále převzal Nobelovu cenu za osvětovou hygienickou a léčivě necynickou literaturu. Novináři přirozeně zasypali laureáta spoustou dotazů. Ale Soyinka asi nebyl dost naměkko a sršel i tehdy sarkasmem v humoru. O Nobelově ceně jim řekl, že je jen evropská, a že to Evropě trvalo pořádně dlouho – celých pětaosmdesát let – než ji předali prvnímu Afričanovi. „Nám Afričanům,“ usmál se, „nezbývá nic lepšího než založit vlastní africkou cenu, počkat dalších pětaosmdesát let a pak ji dát nějakému kvalitnějšímu Evropanovi“.

Hahaha, to chce užít hezký víkend s knihou po ruce.