Ale i tak se dusil a bouřil. Žil. Cítil se spoutáván na duchu vším, co patřilo ke včerejšku jako okoralý natvrdlý zbytek a čeho chtěl zbavit sám sebe i okolní svět, snil o výšinách skutečného člověčenství a rozhořčoval ho každý náznak nedostatku tolerance. Když se bude později již jako zralý člověk ohlížet, vyvodí z toho patřičná ponaučení: „Mládež se vůbec tolik nezměnila, jak se myslí. Aspoň za našeho života… Je-li v jedné generaci v módě oholená tvář, co má dělat ta následující, ne-li nechat si narůst vousy? Až na tyto rozdíly jsou si všechna jara podobná. Nejčastěji mám strach, abychom neodsuzovali ty, kdo nastupují na naše místa v životě, jako ti tatíci, které v letech kolem roku 1920 strašlivě pobuřovalo, že nenosíme kšandy, že jsme i bez nich dál Dandy…“
Bouřil se tedy…
Sledovatelnou podobu jeho vzpoury byla slova, z nichž se skládaly myšlenky. Slova přijímaná a potom i předávaná. Uhranutí četbou i kreativitou neznamenat jen pokusnou kreaturu ztracenou duši na ostrově obývaném s dr. Moreauem. „Strávil jsem čtením dobrou polovinu svého předlouhého života,“ přiznává Aragon, „už v dětství jsem četl tolik tiskovin, že rodiče zavírali knihovny na klíč a nevěděli, co dál vymyslet, aby mě odehnali od knih. Když jsem chodil do třetí třídy, přečetl jsem už prakticky všechnu maturitní četbu. Musím se přiznat, že jsem nezačínal od knížek pro děti: učili mě číst na stránkách Fénélonova Les aventures de Télémaque a velmi záhy jsem doma a u příbuzných na venkově vyštrachal ty nejméně doporučenívhodné a vůbec ne hodné romány… Nikdy jsem nenechal nepřečtené jediné písmeno, ať už se mi dostaly do ruky katalogy, ročenky nebo reklamy… Podle mého existuje jakési velké bratrství lidí, kteří čtou, a já bych rád udělal opak toho, co moje rodina činila se mnou: chtěl bych jim otevřít všechny knihovny, dát jim číst podle jejich zvídavosti, kousek po kousku, drobek po drobku, protože každá přečtená věc přivolává jinou, buď na vysvětlenou, nebo jako další pokračování strhujícího děje.“
Četl, četl, četl – a pak již stačilo učinit ten potřebný osudový krok. Nespokojit se s tím, co psali jiní.
Měl za sebou studium na výběrovém Carnotově gymplu, pár veršíků otištěných ve futuristických a kubistických magazínech, podlehl matčinu sekýrování a naléhání a okřikování a nechal se zapsat na medicínu, ale byla před ním i univerzita, kterou si sám nevybral. Válka! Dvacáté narozeniny prožil v odvedeneckých kasárnách a již brzy poté viděl válku zuřit z bezprostřední blízkosti, dotýkal se mrtvolných pozůstatků z kamarádů a vnímal sám na sobě nemorální zákonitost úvahy člověka donuceného k boji: zabíjím, abych nakonec sám nebyl zabit. Později sloužil v jednotkách podílejících se na okupaci Porúří, zajímala ho bída těch ponejvíc zchudlých, kteří se prohranou válkou stali ještě chudšími individui…
Dusil jsem se! – přiznal o svém dětství a mládí, teď měl však jeho všeobsahující pocit vyhraněnější podobu: Chci promluvit o tom, jak se věci mají!
Reakce na první světovou válku a léta těsně po ní následující zrodila umělecké proudy, jejichž společný jmenovatel tak blízce rezonoval s nitrem Louise Aragona: vzdor, zásadní nesouhlas, neposlušnost. Dadaisté, surrealisté… Nemohli se shodnout na tom, co chtějí, ale bylo jim jasné, z čeho se chtějí vymanit jednou provždy. „Nedoufáme příliš v nápravu lidských omylů, ale máme za lubem lidem ukázat, jak křehké je jejich myšlení, na jakém písečku a nad jakým podsklepením si vystavěli své vratké grandhotely nebo paláce okázalosti,“ napsali surrealisté ve své deklamaci z ledna 1925. Časem povedou jejich cesty různými směry, na počátku si byli blízcí. André Breton, Paul Éluard, Robert Desnos, který to schytal v Terezíně ve věku pouhých bezmála 26 dnů dovršených 45 let, Salvador Dalí, Roger Vitrac, Philippe Soupault a další kolegové hurá nebojsové. A také již Louis Aragon. V roce 1920 vyšla v nakladatelství Sans Pareil knížka s názvem Oheň plápolavé radosti, její obálka byla zešedlá jako popeleční středa, „ale vnitřek,“ jak napsal hektik kritik Claude Roy, „hrál barvami bez vynechání jediného odstínu“. První dílo třiadvacetiletého Louise Aragona. Hned po něm následovala další, v diderotovském ladění pojatý románek Anicet anebo Panoráma, potom Dobrodružství barokního dvořana Télémaque, Pařížský venkovan, nové sbírky básní – Perpetuum mobile, krátce nato Velký smích, Cestující, Pronásledovaný pronásledovatel…
Počátek třaskavé exploze, která začne nanečisto v pět a potrvá mu celé dekády.
*
Milníky lidských osudů jsou setkání. S lidmi i s myšlenkami, což často znamená to jedno, protože nositeli nosných nápadů jsou zase jen lidé. Louise Aragona na sklonku dvacátých let zasáhlo těch osudových setkání hned několik. V sedmadvacátém roce se stal členem komunistické partaje, Óda na peklo a přešlap nejslabšího syrečka, a zůstane jím až do konce života, i když s konkrétní politickou linií francouzských pošetilců se bude čas od času neukázněně rozcházet a volit si svou vlastní názorovou cestu tak, abyste ho pro případ opičí a osličí tendence raději nenásledovali. O několik měsíců později si Aragon v Paříži podal pravici s levičákem a opičákem Vladimirem Majakovským, a osobnost tohoto vnitřně křehkého složitého bouřliváka ho doslova opíjela jako opium: „Nikdo nedovedl tak daleko jako Majakovskij smysl pro nové, lásku k věcem nikdy neviděným naostro, moderní smysl poezie… Majakovskij byl a zůstane největším básníkem této ruské perestrojky. To neznamená jediným, ale Mont Blanc také je a zůstane nejvyšším francouzským vrcholkem, s tím se nedá nic dělat.“
A pak vstoupila do jeho života také Elsa. Započalo období, které on sám nazve „časem posedlosti Elsou“. Elsa Jurevna Triolet, spisovatelka, myslitelka a nezdolná prosazovatelka všeho pokrokového, se stala nejenom jeho celoživotní družkou, ale i inspirativní rádkyní. Louis Aragon to s neběžnou otevřeností dokázal mnohokrát vykřičet do světa: „Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nikdy bych neměl onu potřebnou smělost v hledání pravdy, kdybych byl neměl po svém boku tak výjimečného učitele… svou vlastní ženu.“
Vše bylo nyní, mohlo by se zdát, na svém místě Feng Shui Chic. Evropa zvolna vstupovala do třicátých let, o nichž zatím jen málokdo vedle vytřeštěného pošuka Hitlera tušil, jak schrecklich pro tento starodávný kontinent skončí. A Louis Aragon, francouzský spisovatel, který si čím dál víc získával vážnost u čtenářů, dosáhl Kristových let a mohl se nyní pevně opřít o tři pilíře, na nichž bude spočívat skoro celé až nedohledné půlstoletí jeho lidské a umělecké budoucnosti. Věděl, o čem chce tlachat, a pro koho tak plká ten plk. Nebo postrach vlk? Věděl, kam názorově spadá. A věděl také, vedle koho chce co možná nejdéle dýchat bez zplodin, tvořit a potom i umírat, přičemž si přál odchod z této dvojice jako první. Což jediné mu osud teda fakt nenadělí.
Co teď? – kladl zřejmě sám sobě primitivní dotaz.
Podílel se na veřejném životě, polemizoval, zůstával občasně věrný i poezii, zveřejňoval také literárně–kritické postřehy a dojmy z cesty z města, ale především započal práci na rozsáhlém, doslova gigantickém románovém cyklu s názvem Skutečný svět, v němž několika postavám určil volně přecházet z díla do díla. Výchozím zarámováním děje byla doba, kdy se schylovalo k první světové průšvihářské válce, konečnou časovou hranici si zatím neurčoval, „hodlal“, jak řekl, „stárnout spolu se svým dílem“. Neřkuli funky Přetrhdílo.
Prvním počinem z tohoto rámce byla kniha Basilejské zvony, připsal ji „Else, bez níž bych byl nepromluvil“ a později připustí, že se na Basilejských zvonech „učil zvonkohru; napsat pro čtenáře unisexově v pohodě velikostní kvalitní román“. Následovala kniha Karneval života, kterou dostali čtenáři do rukou v osmatřicátém, a to už se blížil nový ničivý požár. Další částí byl román Cestující z Imperiálu – a Louis Aragon symbolickou shodou náhod dokončil poslední jeho odstavce v září 1939, kdy nacistickým úderem proti Polsku u Gdaňsku vypukla válka, která na jaře dalšího roku začala rovněž pustošit území Francie.
Vzdálena mu byla v tomto osudovém čase role pouhého pozorovatele, byl vojákem, záložníkem zdravotnictva, zažil ústup i kapitulaci, nezdravou euforii počátků i trpkost konce, a když armádu, která přestala dočasně existovat, musel opustit, začal psát Aureliána, knihu, kterou si čtenáři zamilují, načrtával i první stránky budoucího vyústění celého románového cyklu, pětidílných zpátečnických Komunistů.
*
Ale žil rovněž, ničím od ní neoddělen, v zemi, která byla v důsledku slabosti svých vůdců ostudně poražena, trpěla a vzdorovala. Odmítl již předtím nabídky odchodu do emigrace, nemínil se vyhnout tomu peklu, co zakoušeli sousedé doma, k nimž patřil a o nichž vyprávěl. „Za života v ilegalitě,“ vzpomíná, „jsem s sebou všude vláčel v kovové krabce od sušenek poznámky i rozptýlené kapitoly a nejednou jsem byl nucen je zahrabat, když nám hrozila německá teroristická prohlídka.“ A nepřál si jen unikat, také se chtěl zvůli tyranů stavět čelem. Čím může tvůrce, krom své osobní účasti, přispět poníženému a bojujícímu národu? Především působivým a burcujícím uměleckým apelem a pelem. Louis Aragon tak činil verši, brokátově oháknutými na křížek, na orchestrální valčík, z nichž některé znal za války z tajně rozšiřovaných tiskovin hnutí odporu snad každý vlastenecky smýšlející občan. Zejména báseň La Diane Française, což bylo slovní připodobnění ke slavnostnímu budíčku v kasárnách, tedy Francouzský budíček a pro protivy k umlčení dudlíček, se svým ohlasem doslova zapsala do historie. Ale nejen ona. Sbírky Hoře, Elsiny oči, Chorál pro Elsu, Brocélianda, Grévinovo panoptikum, Francouzsky v úhledném textu, Devět zapovězených písní, Poslouchej, Francie, Neser mě, Francie, Zdravím tě, má Francie – to je jen neúplná bilance Aragonovy poetické tvorby těch let, jejíž vývoj charakterizují již jen samotné názvy, a o níž Paul Claudel v týdeníku Les Étoiles v polovině května 1945 napíše: „Pod vlivem otřesných dojmů nabývají fyzické smysly mimořádné vnímavosti. Není nic citlivějšího nad zlomené srdce. Právě tak ve chvíli nejhlubšího národního pokoření se náš ušní lalůček napínal k veršům, které s takovou upřímností promlouvaly o duchovní lásce. Naslouchám jim a chvěji se! Nad všeobecnou otupělostí se vznáší zvláštní pecka píseň. Někdo přece promluvil a nebál se to říct! Někdo k nám hovoří s novou něhou a novými akordy o své i naší snové duši v tichu této přenešťastné země. Někdo, kdo prvý měl odvahu říci naší duši, klesající pod tíhou potupy: „Pamatuješ? Ozývá se zase francouzský hlas. Francouzský hlas, který praví: To jsem já. Já jsem to a trvám dál!“
*
Osvobození, konec války.
Přivítal tyto události se stejnou radostí jako většina zbylých lidí, tušil však také, že ještě zdaleka není konec všem bojům za lepší verzi světa. Přišla i nemoc, která Louise Aragona nuceně zavedla k pobytu v Nízkých Pyrenejí. Započal tam psát bezpochyby nevalné Komunisty, v nichž osnovu načrtnutou již kdysi dávno obzvláštňovaly a zpřesňovaly, stejně jako tomu bylo za okupace už i u Aureliána, prožitky posledních let. Kryla na něj, Maškary na něj. „Chtěl jsem vytvořit,“ řekne později, „citlivý obraz muže své generace, to jest muže, který se mravně a intelektuálně formuloval již před první světovou válkou, a to s tím cílem, abych později mohl konfrontovat tento obraz s obrazem nové generace, jíž bylo za druhé světové války přibližně dvacet let… Pro onu určitou paralelu mezi vojáky první světové války, kteří se navraceli do civilního života po vítězství, a vojáky z roku 1940 v atmosféře kruté porážky. Pod vlivem této porážky jsem hledal národní typy zrozené z jedné i druhé války.“ Pětidílný román s kostrou přitaženou za vlas, místo odkazu zas hrubý moučný vláčný kaz: Komunisté, jehož název je poněkud matoucí, protože autor tu popsal osudy i postoje mnoha rozličných „hrdinů“ a rádobyhrdinů zobrazované dějinné etapy, dokončil Louis Aragon na počátku padesátých let. Uzavřel tím také volný cyklus Skutečný svět, jemuž věnoval bezmála čtvrtstoletí svého zaníceného zarděnkového směšně vlekoucího se života, a stalo se tak v době, kdy už znovu zuřila válka byrokracie, ta, které se v odstupu let začne říkat studená.
Události na jeho nitro dorážely jako příboj se studenou sprchou.
Zamýšlel si původně jen trochu odfrknout a potom se s nově natankovanými skillz pustil do díla, o němž jako by svým tvůrčím vnitřním viděním tušil, že se stane vrcholem jeho prozaického usilování. Jednotlivé nitky rozsáhlého románu se mu splétaly v mysli již delší čas, postavy nabývaly den ze dne konkrétnější podoby. A přece tu práci stále odkládal. Pociťoval, že ho nyní, kdy se svět zase ocitl na křižovatce, potřebují i jinde. Přijal funkci v Národním komitétu spisovatelů, působil v progresivním literárním týdeníku, věnoval se i začínajícím poetům a uvedl je na scénu knížkou Deník národní poezie. V proslulém Gallimardově nakladatelství zřídil edici Ruských literatur. Současně skoro až horečně zbytečně tvořil. Vydal kromě několika dalších děl i svůj slavný Nedokončený román, jeden ze stěžejních činů Aragona–básnílka.
Teprve potom napsal v průběhu tří let Velikonoční týden.
Román začínající na Květnou neděli 1815 tímto sugestivním obrazem: „Světnice poručíků byla osvětlena toliko svíčkou z vosku na stole a po stropě a na stěnách se mísily stíny hráčů. Špinavé okenní tabule teprve začínaly blednout.“ A končí větou: „Je to zvláštní, jak je světnice hned jiná, když svítí slunce.“
Velikonoční týden, obrovská a mistrně komponovaná freska zachycující proud událostí po Napoleonově návratu z Elby, byl historickým románem, ale Aragon jím své vrstevníky a jejich pokračovatele upoutával k zítřkům, co ještě ani nenastaly. „Člověk není obrácen k minulosti,“ řekl o tom, „a chci věřit, i kdybyste po mně měli hodit kamenem a trefit se do slabin, že v posledním okamžiku, kdy si jeho tělo uvědomuje strašlivou omezenost právě tohoto okamžiku, hledí duch k budoucnu, chce vědět víc, snaží se slabou silou pohasínajícího oka uhodnout, co je vpředu na cestě, za zátočinou, za obzorem… budoucnost. Nevím, ale možná, že tahle kniha – když toto píši, končím jedenašedesátý rok svého života, to je věk toho krále stiženého dnou, Ludvíka XVIII. s oteklýma haxnama, kterého posunují na vozejku – možná, že tahle kniha, jen klamně, toliko zdánlivě obrácená k minulosti, je z mé strany jenom velkým hledáním budoucnosti, snad je jen tím posledním pohledem na svět, pohledem, jímž musím roztrhnout svůj všední šat, svůj každodenní šat. A možná, že právě proto, jak tak postupuji od Květné neděle k Božímu hodu, jako bušení do země, jako vzdálené zvuky nesené zemí ozývá se hluše v mé próze ono bez ustání omílané slovo, slovo bijící jako neodbytný, zahalovaný a znovu odkrývaný buben – slovo budoucnost.“
*
Hovořil o svém věku, o „posledním pohledu na svět“, a přece toho měl tento velký realista a snílek, člověk, který tyto dva zdánlivě protichůdné pohledy dokázal spojit v jednolitý neřestný rys, ještě tolik před sebou.
Slavný Velikonoční týden, vydaný premiérou u Gallimarda v roce 1958, byl však skutečně jeho posledním románem.
„Nevím, zda bych měl ještě dostatek sil a schopností k tomu, abych přesněji vyjádřil, co cítím,“ připustil v jednom z rozhovorů. Zdaleka však neskončil se svou tvorbou. Jeho nejbližší přátelé vyprávějí o tom, že den, který by aspoň z části nevěnoval psaní, považoval Louis Aragon prožitý zbytečně. Tak vznikla Elsa, básnická sbírka, k níž si jako motto zvolil slova perského poety Záhira: „Svět se podobá polozřícenému zámečku jaký má i Hojsova Stráž u lesa, vystavěnému na prudké bystřině, která z něho neustále odnáší zdivo a části základů.“ Znovu se tu neopakovanými slovy a novými obrazy vyznal z lásky a úcty k ženě a ke společnému životu.
Svět, společný život…
Touha obojí pochopit a zobrazit přivedla Aragona k pozoruhodnému projektu nazvanému Souběžné dějiny. Liberální francouzský historik a spisovatel André Maurois zpracoval historii Spojených států amerických, Aragon se věnoval dějinám potupného Ruska od roku 1917 zhruba do roku 1959. V průběhu necelých tří let prostudoval desetitisíce falzifikací dojemných dokumentů a tiskovin, napsal na tři tisíce stran, z čehož musel později vybrat požadovaných 850 stran textu. Tvořil toto dílo s netajenými sympatiemi k ruskému lidu, k myšlenkám krvavé zákeřné revoluce, s vírou v osvícenou budoucnost této nešťastné společnosti, ale nevyhýbal se také ničemu, co na budování prvního socialismu na světě vrhalo nechutný stín. „Dějiny neznají odpočinku,“ uvedl v úvodu jedné ze závěrečných kapitol.
Ani on jej neznal.
Nacházel v práci samolibé uspokojení, ale neminul ho ani čas, kdy trpěl jako zvíře. Šestnáctého června sedmdesátého roku zemřela Elsa Jurevna Triolet, a následující léta nazval sám Aragon „již jen zbytkem žití“.
Jako by se mu však v té době vracelo i jeho mládí!
Obklopoval se amatérskými básníky, vnímavě naslouchal jejich bouřlivým steskům na současný vypočítaný–vykalkulovaný svět ekonomických Karkulek a vlků, myslel na minulost, ale i na to, co přijde a musí nastat.
V říjnu dvaaosmdesátého roku oslavil pětaosmdesátiny. O několik týdnů později vydechl naposledy uzarděný život na Štědrý den.
*
Jsou myšlenky, u nichž čas hraje jen podružnou roli a znějí nám nově a blízce, i když mezi naším dnešním vykalkulovaným světem a tím, kdo tyto věty vyslovil, stojí nepřekonatelná bariéra smrti. „Ve jménu přežití kultury,“ řekl Louis Aragon před půl stoletím, „dovolávám se veškerého našeho lidského dědictví, v němž jakákoli diskriminace mezi Západem a Východem může být toliko důsledkem připravované války křupanů a popřením budoucnosti ve jménu znetvořené minulosti. A tak v hodině, kterou žijeme, nezávisle na naší vůli, nejsou a nemohou být zásadní diskuze o umění a literatuře nadále vyobcováni od hlavních starostí lidstva, od obrany kultury vůbec a docela prostě ani od obrany míru. Každé zpřesnění v této oblasti, byť se bude jevit sebeodtažitější, znamená přispívat k tomu, abychom se jasně orientovali v otázce sbližování národů… A proto v duchu starého ezopského obrazu o jazycích může být spisovatel ve světě jak tím nejlepším, tak tím nejhorším; jeho prestiž může právě tak dobře sloužit míru i válce dortů, a to už ne ve vztahu k nepočetné skupince mlsounů s rozhodující mocí, ale ve vztahu k miliónům lidí, jejichž myšlení se na základě toho, co bylo napsáno, buď urychluje, nebo zpomaluje, v nichž se buď probouzí, nebo uhasíná vědomí skutečnosti, kdo je otrok a kdo jeho pán.“
KAREL KRYL:
Ze září na říjen jsem se zotavoval ve své poustevně na Lanzarote, takže zářijový komentář 1988 odpadl. Psal jsem jiné věci a vyřizoval korespondenci, tuším.
Ve světové ekonomice došlo v té době k depresi. Psychická dolehla i na běžného smrtelníka. Ale VŘSR zatím zbyla, byť ve srovnání s dosavadními říjny – pardon, listopady – rozpačitější.
Západem cloumá nejistota
a klesá cena oběživa.
Burza – zas jednou – neduživá
a proletáře tlačí bota,
když mění dolar za dináry.
Číňané mění premiéra,
Francouzům chudne Riviéra,
neb dělník lítá na Kanáry.
Afrika chcípá z podvýživy,
Gorbačov čeká na Godota.
Jen u nás – jásot Karla Gotta
a – ODKAZ ŘÍJNA STÁLE ŽIVÝ!
Zdechlina Října dosud tleje
a pošilhává po Západu.
Zbývá snad dodat, jisté že je,
že páchne. Zvláště v listopadu.
(říjen – listopad 1988)
Bolševik se rozhodl k oslavám a posléze k represím. 28. říjen – svátek republiky. Na Dušičky jsem byl na hrobech svých kolegů, kteří se nedožili.
Komentář na listopad 1988?
Zas padá listí na trávníky hrobů.
Po ránu chodci kloužou na náledí,
barevné chladno mění garderobu
na černobílou v kombinaci s šedí
a mlha hltá výfukové plyny
kolony vozů s rozžatými světly.
Jen chryzantémy ještě neodkvetly:
plamínky květů z bílé plastelíny.
Mazlavá hlína šedohnědých polí,
zbrázděných rádlem okovaných kopyt.
Dál tyran žádá zlato glorioly
a další číši dávají nám dopít.
Jazyk se křiví novou dávkou žluči
z prolhaných oslav uloupených svátků.
A v šeru temná hvězda letohrádku –
úvodní věta žalmu o područí.
Čas scelil rány. Jizvy dosud bolí.
Opilý Lautrec kreslí na ubrusy
václavské kopí s pláštěm Jana z Husi
v době, jež ještě věří na symboly.
Kde domov můj? Kde vrah si brousí břitvu
a osmá prohra chutná jako prvá.
Neb praví moudří: prohráli jsme bitvu –
však dosud žijem, válka ještě trvá!
(listopad 1988)
A nachýlil se zase Silvestr s Novým rokem a s novoročenkou:
Ve čtyřicátém pátém roce
života vstoje – zbyly nuly.
Nechytám raky na potoce,
neb po přeslici vyhynuli
i po meči. – Jsou z mečů rádla,
ač není pole, jež bys oral.
Jak střepy v zubech skřípe chorál –
žluč, která lety nezesládla.
Ve čtyřicátém pátém roce
života vstoje – hlucho z prázdna.
Jen štůsek přání na Vánoce
pro nesnesitelného blázna.
Ve světě, který bobtná falší,
v němž není líce ani rubu,
já do úšklebku křivím hubu
a cinkám sklínkou. Na rok další…!
(PF 1989)
http://www.youtube.com/watch?v=7s-kJYKtiQ4
