Tohle přece zvládnu. Ještě nejsem
úplně slepá, ještě šedý zákal
nevyrostl jak divný květ
na očích mých
na srdci mém
a když se tak stane
zbudou mi ruce
abych mohla sahat
lidem na duše.
A bude ze mne kmetpán
a budu ctihodná
s plnovousem
vlasy rozcuchané
když v parcích budu žebrat
o kousek krásného dne
a hrozit pomateně nebi
když neposlechne mě.
A hrozit budu
tak trochu pořád.
A budu vlastním psem.
Jak já se budu milovat
a oddaně na sebe koukat
a vrtět ocáskem. A budu
se za sebe prodávat
na rohu Perlové ulice, to aby
bylo na šustí kukuřičné
ze kterých budu splétat
maličké panenky
až všechny ty živé
vyběhnou mi z náruče
kde zatím držím je
pevně
tak pevně
až zapomenu jejich jména
až bude zapomenuto
jméno mé.
A budu stará dáma
voňavá, přepudrovaná
v čepce purpurové
a v papučích si ledabyle
v osmdesáti letech
vyjdu pyšně do světa
i kdyby to bylo jen
na roh naší ulice.
A budu láhev bezdomovce
schoulím se mu dlaně
tak laskavá. A budu zahradník
semínek hořčičných
co porostou až do nebe.
A budu kvásek do chleba.
A budu běhat po mracích
já liška nebeská
až jednou budu slepá
A pořád doufám
že budu vám
mí milí
ztracení
na duše sahat.
|