Letos padesátiletý ruský režisér Andrej Zvjagincev je ve své zemi považován za jednoho z nejlepších tvůrců a následovníka samotného Andreje Tarkovského. Před jedenácti lety jej proslavil první snímek Návrat, který sklidil velký úspěch na festivalu v Benátkách.

Vyprávěl o dvou chlapcích na prahu dospívání, které nečekaně vyhledá jejich po mnoho let nezvěstný otec, a vydává se s nimi na pouť na jakýsi vzdálený severský ostrov. Režisér hovořil o snímku jako o „mytologickém pohledu na lidský život“. Filmu tehdy dodala tragický nádech ještě jedna událost: krátce před premiérou nešťastně zahynul jeden z představitelů synů, šestnáctiletý Vladimir Garin. Při plavbě s přáteli po Ladožském jezeře se nechal vyprovokovat dvěma dívkami k tomu, aby skočil do vody, dostal ale křeč do nohy a utopil se…

Zvjagincev v následujících letech natočil snímky Vyhoštění a Jelena. Úspěch svého debutového filmu jimi nepřekonal, přesto zůstal věrný psychologicky i myšlenkově náročným příběhům o nepříliš funkčních rodinách.

Také letos přichází Zvjagincev s novým filmem, který nese název Leviatan, a získal za něj v Cannes cenu za nejlepší scénář. Potkáváme tu i jeho osvědčené spolupracovníky: kameramana Michaila Kričmana a hudebního skladatele Philipa Glasse, možná nejoceňovanějšího skladatele klasické hudby současnosti (proslavily jej snímky Koyaanisqatsi a Powaqqatsi, v posledních letech třeba Hodiny nebo Iluzionista) .

Snímek vypráví o zoufalém boji opraváře aut Kolji odkudsi z okraje Barentsova moře na severu Evropy za to, aby mu zůstal jeho skromný dřevěný domek na pobřeží, kde žije s ženou a synem, stejně jako jeho práce. Vlivný starosta nedalekého města totiž rozhodl o vyvlastnění jeho pozemků, aby si na nich mohl postavit, co sám uzná za vhodné. Koljovi sice přijíždí na pomoc jeho kamarád z vojny Andrej, dnes úspěšný moskevský právník znalý všech kliček, má ovšem tak obyčejný a nevýznamný človíček jako Kolja nějakou šanci proti bohatým a mocným? Zvláště když má sám starosti s rodinou, hluboko do kapsy a problémy s alkoholem…

Proč nese snímek název Leviatan? Je to biblická příšera, kterou není možno zkrotit či se s ní nějak dohodnout. (Ekumenický překlad jej nazývá livjátanem, v kralickém se hovoří o velrybovi, a inspirací byl pravděpodobně krokodýl.) Na biblický příběh přímo ve filmu odkazuje pravoslavný kněz, když cituje verše z knihy Jób. Leviathan má ovšem ještě jeden významný kontext: jmenuje se tak filozofický traktát Angličana Thomase Hobbese z roku 1651, který poukazuje na silnou roli moderního státu, který v sobě soustředí veškerou moc.

Příběhů, kdy jedinec bojuje s větším systémem, známe mnoho z literatury i filmů nejrůznějších zemí, je to vlastně nadčasové téma. Zvjagincevův film je zajímavý tím, že smutný námět pojednává ruku v ruce s úchvatným portrétem krásné i drsné přímořské krajiny: režisérovi i jeho spolupracovníkům se podařilo mistrně navodit atmosféru hornaté přímořské krajiny, kde v písku leží kostry velryb, stejně jako nedalekého městečka s paneláky. Režisérův rukopis poznáváme také v rodinných vztazích: ani v této rodině to příliš neklape, zhruba dvanáctiletý chlapec je na otcovu ženu Lilju, která není jeho vlastní matkou, hrubý, ta zase nachází překvapivé zalíbení v advokátu Andrejovi. Konečně se mu spolu s herci dobře daří i postihnout postavy: starosta je mafián, ale takový bodrý, malého střihu, vystrašený při možnosti skutečných problémů, zatímco advokát v obleku symbolizuje vzdálený svět, kde platí zákony a cení se slušné vystupování.

Některé scenáristické zvraty jsou ovšem poněkud těžko pochopitelné: například chování právníka v určité klíčové chvíli je naivní, nezdá se ale ani chování starosty, který vypadá skutečně poděšen zjištěnými fakty, a pak zvolí primitivní způsoby zastrašování. Stejně tak je tomu s nevysvětleným závěrem: nehodí se čtenáři prozrazovat, o co konkrétně jde, naznačíme jen, že jedna z postav zemře a její smrt je protivníky podstatně využita. Je ovšem možné, že režisér nechává tuto věc nezodpovězenou úmyslně – ať už totiž ulička vede kudykoliv (sebevražda, vražda, neúmyslné zabití), vždy je nějak na vině starosta a klika kolem něj.

Otázkou je také, jestli děsivé vyústění snímku paradoxně neupírá na přesvědčivosti. Lidí v podobných situacích je bezpochyby mnoho – pravděpodobnější však bude, že naleznou útočiště v alkoholu a přizpůsobí se bezvýchodné situaci, než že jejich příběhy dostanou takto strašlivý rozměr.

Co ale snímku kromě atmosféry a výborných, civilních hereckých výkonů nemůžeme upřít, je poslední, úplně závěrečná pointa. Ta je opravdu naprosto nečekaná a staví do jiného, byť stále hrozného, světla většinu toho, co starosta dělal předtím.