Paprsek slunce
Kde kdo někdy něco hledá
někdo stanoví si cíl
avšak štěstí je tolik relativní
nevyspitatelně vrtkavé
Aallay chtěla najít pouto
a možná něco víc
jenže neměla naději
ten paprsek světla vyhýbal se jí
Smutná seděla v rohu
a poslouchala ticho
dumala nad psychikou člověka
a říkala si-to špatně skončí
A potom vysvitlo slunce
zlatě zalilo okolní svět
a ona viděla všechnu tu krásu
pozorovala veselí, smích
A usmála se, jen tak pro sebe
spíš poněkud hořce
protože světlo jenž zřela a radost jenž cítila
viděla přes nejpevnější sklo
A usmála se, jen tak pro sebe
a opět sklouzla k apatii, té stejné jako každý den
kdy žhavá koule vyloupne se nad moře
a pohled svých nevidomých oči zaryla do země
|