Jsem těžký, oblý a měkký, zastlaný v matraci, přeskládaný a vylisovaný do bleda. A ty? Jsi skřípavá a špičatá nebo ostnatě příchylná? Její ruce z másla mu vpletly do vlasů drolivou omítku vlhkého dvorku, vydechujícího na balkón v přízemí sklepní vůni. Roztřesení, nazí, inhalovali mlhovinu nikotinu, post factum triste, rozveselit poslední sousto uvízlé v krku žižkovské noci. Spíš? Zvuk zalomený do usínání, snění komíhavého, mihotavého, promodrale žlutého, svěšeného tajeným postranním přemítáním. Ne, pomyslela si. Oči přetekly do rozválené hladiny rybníka, pod orobince s kořeny utaženými bahnem, vlasy se vylily z břehů úzkého lehátka až k úpatí televizní věže, dech vyšplhal vzhůru utrhnout, uchránit, do skryté proluky v ulici uschovat, zamlčet, zalhat alespoň jedno dítě, nepočaté v křehce se vinoucích, utajených nocích. Ráno, na šňůře obstarožního sušáku narychlo přemáchnutý zašedlý povlak se mokře lepí na ruce, sukně pokapaná vodou nahrnutá mezi stehna, kůže bolavě kropenatá studenou letní vyrážkou. V Bělehradské, prohnuté v pase vzhůru, prodřená dlažba sevře podpatek, příliš vysoký pro jízdu tramvají načerno. Ranní hodina, ztuhlá a neobratná, s přivřenými okny nad zeleně zvlněnými roletami netečných obchodů a doutnajících hospod, neforemná a rozvláčná, polonahá a odlíčená, jakoby se nestalo.