http://www.youtube.com/watch?v=Pk77wcpz7d8
Melon - Funk+Asia= ♥Mix |
|
|
|
Skupina Melon vydala singl „Serious Japan“ již v roce 1985 a větší rozruch ve světě natropila s anglicky nazpívaným LP „Deep Cut“ v roce 1987. Melon tvořili tři šikovní japonští muzikanti se zpěvačkou Čika Sato. Kudo Masayuki – KUDO ovládal scratchující umění s gramofony, Toshio Nakanishi – Toshi rapoval a nazpíval vokály, Gota Yashiki je doprovázel na hudební nástroje.
Kudo a Tosh později společně vynalézali vícemístný hiphopový zvuk a moderní elektronický groove (downtempo) ve skupinách Major Force, Major Force Productions, Major Force West, Major Force West E.M.S. Orchestra, Major Force West Productions, společně produkovali alba a DJ mixy britských odborníků DJ kultury The Psychonauts a také stojí za úspěchem skupin Sexy T.K.O. a Love T.K.O.
Gota je známý vytříbenou hrou na nástroje, zahrál si v mnoha nezapomenutelných hitech, proto si dovolím podrobnější popis jeho činností. Japonský machr na silné melodie se narodil v Kjóto, kde ho otec učil hrát na tradiční japonské bubny. V roce 1982 se přestěhoval do Tokya, připojil se jako vokalista a bubeník ke skupině Rude Flower (ze které později vznikla všude vychvalovaná skupina Mute Beat, hodně ovlivněná zvukem reggae). Gota podpořil svými dovednostmi skupinu Melon na turné po západní Evropě a v Británii a později si ho přizvali k natáčení alba „Deep Cut“ v Londýně, které vyšlo na značce Epic. Nechyběl ani při natáčení projektu Major Force v Japonsku (kompilaci časem vydal nezávislý label Mo'Wax).
Po návratu do Velké Británie Gota spolupracoval na hitovkách Soul II Soul a Bomb The Bass a hrál s nimi na živých vystoupeních. Soul II Soul se prosadili v letech 1989 a 1990 se dvěma alby: „Club Classics“ a „Vol.2 – 1990 (A New Decade)“, Gota hrál na všechny nástroje v hitu Sinead O´Connor „Nothing Compares 2 U“ (Sinead vyprodukovala tuto nádhernou baladu s producentem Soul II Soul Nelleem Hooperem). Bomb The Bass rozvířili revoluci v taneční hudbě, když čeřili zatuchlé vody komerčního popu 80. let svým skvělým albem „Into The Dragon“ (1988) a „Unknown Territory“ (1991). Procítěné melodie, výbušnost, podmanivá razance písní spojovaly snahy Tima Simenona (Bomb The Bass) a Goty. Společně remixovali taneční hit Seala „Crazy“ (Krazy 12" remix) a také hostovali v několika písních na albu Booth & The Bad Angel (1995) – úctyhodné desce zpěváka kapely James Tima Bootha a Angelo Badalamenti, skladatele filmové hudby městečka Twin Peaks, a producenta Briana Eno. Dodnes patří poslech smyslné kytarové hudby na Booth & The Bad Angel k velikým okamžikům, stejně tak Gota a Tim Simenon pozvedli hudbu irského romantika Gavina Fridaye (viz nakopnuté album „Shag Tobacco“ s hity „Angel“ a „You, Me And World War III“ z roku 1995). Mezitím Gota spolupracoval s Björk, Oletou Adams, Depeche Mode, Swing Out Sisters, Neneh Cherry, dokonce se připojil k veteránům Simply Red a pod názvem Gota & The Heart Of Gold vydal vlastní album „Something To Talk About“ (1993), za které sklidil hned několik ocenění. Dále vydal pod přezdívkou Gota & The Low Dog album „Live Wired Electro“ (1995) a současně hrál s francouzskou skupinou Stone Age.
V Americe vydal další alba, „It's So Different Here“ (1997) – ve skutečnosti album zremixovaných písní ze „Something To Talk About“, „Let's Get Started“ (1999), „Day & Night“ (2001), napsal rovněž filmovou hudbu ke snímku „Mod Squad“ a k japonsko-americkému kreslenému filmu „Alexandria“. Gota vydává další alba jak sólově, tak se skupinou B.E.D.
Košilaté texty se skotačivou hudbou na albu „Deep Cut“ skupiny Melon vás mohou zavést k hlubším zážitkům. Japonci se vyjadřují technickými výrazy v muzice, je to něco jiného, než poslouchat snahu našich hiphoperů.
QUIET VILLAGE (Klidná vesnice)
Vstupuji teď do klidné vesnice ha-ha
tento beat dobře vyzní, jo odvaž se
polykám k snídani klokánky, sejmi mě teď
obývám plácek v buši
odpočívám, funky fresh, pohodička
Poslouchej skrečující umění K – U – D – O
Jmenuji se Čika Sato, pocházím z Japonska
všimni si, jo, beat z džungle tak povedený
moje opičko, pojď
dám Ti kus svého melounu
přesně takového, jo
tutti frutti boom boom
přesný zásah, nepolevuj
přesný zásah, nepolevuj
tutti frutti boom boom
nepolevuj
všimni si, jo
yeah yeah yeah jo!
rozjeď to
klidná vesnice teď vypadá takto
Darebný kytaristo, hej nastup
udělej to funky, udělej to punkově
takové hezké takové funky
oh f-f-fuj
jeď
vstupuji do klidné vesnice
jako je tato, ano, jako je tato
hraju naplno, tančím na to
UPTOWN DOWNTOWN (Na předměstí i v centru)
Na předměstí i v centru osamělost v davu lidí
všude tolik zábran a laciného sentimentu
co máš za problém, proč se cítíš špatně?
potřebuješ jen trochu lásky v tomto městě podělaných nastražených blade runnerů
na předměstí i v centru, mám pocit jako bych teď byl v Šindžuku (část Tokya)
moje moje moje malakeš lásko, Ty si žiješ ve vlastním světě
technika potřebuje psychologii
veškeré kouzlo v tom je stejné
správně nebo špatně nestačí
fujijama – lava – mama (Fuji = skvostná hora 70 km od Tokya)
Na předměstí i v centru lidé hledající větší radost
oh, co je dnes za den, pobíhám tu tak rychle
jaký mám problém, proč se cítím tak smutný?
asi jen potřebuji Tvé sladké pohlazení v tomto městě novoromantiků
na předměstí i v centru, cítím se teď jako v Soho
neony v dešti svítí jasně a noc voní
děvčata s technománií se ptají
vykladačky karet od IBM (International Business Machine)
na boj mezi zlem a dobrem
Na předměstí i v centru, voodoo živých drátů
do souboje s vypelichanými rappery
ach, ach, ach, ach jaký máš problém?
proč se cítíš tak šíleně?
potřebuješ jen najít svoji pozici, místo ve městě zrádných blade runnerů
na předměstí i v centru, cítím se jako v New Yorku
odposlouchávej mě později, manipulátore
vlož svoji disketu, jo
teď se riskantně rozbíháš
abys prolomil LEDY
co zasáhneš, bude Tvé
ha ha ha ha
…Blade Runner je film science fiction, který natočil v roce 1982 režisér Ridley Scott, a který zobrazuje výskyt neobvyklého orgánu na určitém místě v Los Angeles v říjnu 2019.
Scénář autorů Hamptona Fanchera a Davida Peoplese volně zpracovává myšlenky románu „Sní androidi o elektrické ovci?“, který napsal Philip K. Dick. Ve filmu si zahráli Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Edward James Olmos, M Emmet Walsh, Daryl Hannah, William Sanderson, Brion James, Joe Turkel a Joanna Cassidy; výprava: Syd Mead, hudbu složil řecký hudebník Vangelis.
Film popisuje budoucnost, ve které jsou používány geneticky vyráběné bytosti zvané duplikáty na nebezpečnou a ponižující práci na koloniích Země „mimo tento svět“. Zkonstruovali je v Tyrell Corporation, aby byli „více lidskými bytostmi než člověk“, generace svazku-6 se zdá být fyzicky totožná s lidmi – ačkoliv mají mimořádnou sílu a hbitost – zatímco jim chybějí srovnatelné citové reakce a empatie. Duplikáty se staly ilegálními na Zemi po krvavé vzpouře. Speciální policejní jednotky – blade runners – pátrají a „odhánějí“ uprchlé duplikáty ze Země. S obzvláště brutální a mazanou skupinou duplikátů na svobodě v Los Angeles je zdráhavý Deckard povolán z polovičního důchodu do služby pro určité „kouzlo starého blade runnera“.
Blade runner zpočátku dostával od filmových kritiků protikladné recenze, ti kteří byli zklamaní a rozpačití napsali, že neměl základ očekávaný u akčního filmu, jiní ocenili jeho spletitost námětu. Film se neúspěšně promítal v kinech Severní Ameriky, zatímco na jiných kontinentech dosáhl úspěchu. I přes slabou počáteční návštěvnost si ho oblíbili fanoušci i akademická obec a rychle dosáhl statutu kultovní klasiky. Velikou oblibu si získal ve video půjčovnách, z části zásluhou schopnosti filmu vhodného k častému sledování, a proto byl vybrán mezi prvními tituly, které byly vydány na DVD. Blade runner byl široce uznávaný jako moderní klasika pro své hluboké speciální efekty a stal se předzvěstí důležitých témat a věcí 21. století. Byl pochválen jako jeden z nejvíce ovlivňujících filmů všech dob pro svoje podrobné a originální uspořádání, prostředí, podávané jako postmoderní vizuální měřítko s jeho realistickým popisem zchátralé budoucnosti. Blade runner přivedl autora Philipa K. Dicka do povědomí Hollywoodu a od té doby se natáčí mnoho filmů podle jeho literatury.
HARDCORE HAWAIIAN (Tvrdý havajský styl)
Raz, dva, tři, čtyři, hardcore beat
jsem divokej Max na surfu
zvládnu nadnášející hudební vlny
velká kráska se po mně začíná ohlížet
protože já jsem člověk, který roztančí Tvé tělo
poslouchej můj hardcore havajský styl
je to hudební sprcha s jednoduchou silou
Východ se vlévá do vlivu Západu na tomto ostrůvku
ale hudbu tady nikdy nemáš šanci zařadit
Hardcore havajský styl, dávej pozor
hardcore havajský styl, rozjeď to
hardcore havajský styl
Sleduj sleduj kámo nepromokavý walkman
slunce a písek Tě rozpálí
co je špatné na dovolené na slunci
já jí mohu užívat dosyta, dopřát si tančit s ní
případové žárlí, protože já si to mohu dovolit
vibrace pokračuje do džungle, do lesa
poslouchej můj havajský styl
je to hudební sprcha s jednoduchou silou
hardcore havajský styl
a-a-a-a-aloha!
Líbil se Ti můj nenechavý havajský styl?
tak tvrdý a hladký jako surfařovo prkno
odvaž se s funky havajským stylem
tak bezva a pohodářským, nikdy Tě neomrzí
oslov všechny holky na pláži
opálený odstín kůže a vůně sexu je cítit ostře
poslouchej můj dravý havajský styl
jmenuji se Tosh a roztočím Tě
TIME ENOUGH FOR LOVE (Mít dost času na lásku)
Vidím spousty modelek a popových umělých hvězd
přicházejí a odcházejí, přicházejí a odcházejí
kolují o nich drby každý den, ale koho tohle zrovna zajímá
lidi jsou teď dost ve spěchu
žijí pro dnešní den
nemáme moc času na to, abychom se důkladně poznali
to je dost špatné
Mít dost času na lásku
miláčku, nemusíš pospíchat
když máš dost času na lásku
víš?
Co Ti náhle vytanulo na rozum?
řekni mi to, lásko
žiješ každý den v mnoho etnickém městě
jak se tam cítíš?
lidé přicházejí a odcházejí a někdy zůstanou
ve Tvém životě, v mém životě
tak jen zapomeň na svůj denní kolotoč
všechno, co musíš udělat, je vyskočit z něj, hopla
Mít dost času na lásku
miláčku, nemusíš pospíchat
když máš dost času na lásku
víš?
Mít dost času na lásku
miláčku, nemusíš pospíchat
když máš dost času na lásku
víš?
Řekla, nenos mi do domu žádnou ošklivou věc
nesnáším to, nesnáším to
podívej se, lásko, ona bude šílet
lidi se honí za vyděláváním peněz
ale ne za láskou
tak se vrátíme k celosvětovému zvyku
můžeš do toho kopnout
FARAWAY (Daleko)
Teď jsi daleko, daleko
ale pořád se cítím tak blízko Tebe
a teď mi dochází
jak moc mi chybíš
Ty jsi ta, Ty jsi ta
kterou k sobě sháním
nevím, co si počnu
myslím, že z toho zešílím
Teď jsi daleko, daleko
měl bych dnes v noci odletět
jen proto, abych Tě viděl
opustím světla města daleko za sebou
já jsem nešika v lásce, no jasně
ještě jednou, ještě jednou
já chci být s Tebou
nádherná holko, nádherná holko
svět vypadá tak prázdný bez Tebe
teď jsi daleko, daleko…
My dva nemáme šanci, my dva nemáme šanci
usmála ses a řekla jsi… „šanci máme“
procházeli jsme deštěm
ztrácíme naše tělesné teplo v chladem ochlazeném počasí
ne pro tentokrát, ne pro tentokrát
protože nežijeme v minulosti
jak můžeme zklamat, jak můžeme zklamat
když máme všechno už za námi
Někdy Tě miluji až moc silně
vím to, ale nedokážu Tě přestat milovat…
Daleko, daleko, moje láska k Tobě je pořád silná
vidím Tě, slyším Tě, vnímám dokonce i Tvůj úsměv
potřebuji Tě zase tak hrozně moc
měl bych odletět dnes v noci
opustím světla města daleko za sebou
PLEASURE BEFORE YOUR BREAKFAST (Potěšení před Tvou snídaní)
V rytmu diska tancuj, tancuj
na nebi se zakázaným tabu
jsou tři ráno, jsou čtyři ráno
bude to tu vypadat jako v masně
vzhůru na nohou zase podívej, podívej
holka se stejně starými mini šortkami už deset let
je pět ráno, je šest ráno
jdi domů a udělej si potěšení před snídaní
My se řítíme na parket právě teď a zrovna teď
zpět do Paradise nebo Garage
jsou čtyři ráno, je pět ráno
není tu nic vidět kromě tebe
když končí tato píseň
dej mi pusu, dej mi pusu
půjdu domů s Tebou
v šest ráno, v sedm ráno
udělej si potěšení před snídaní, a proč ne
FUNKASIA (Funk z Asie)
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
musíš mě tam vzít
Všechny minomety mají t.v. oči
jsou to monitory, systémy uzavřeného obvodu
co uděláš, drahá, když nejsi seřízena na správné časové pásmo
tančící ostrov se se zájmem obdivuje juchající tanečnice
malý chlapec svírá meč na své hrudi
co uděláš, drahá, když Tvému počítači chybějí potřebná data?
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
musíš mě tam vzít
Moře je smaragd, je teplé a nahé
počasí pěkně pálí, je horko
co uděláš, miláčku, jistě máš kocovinu z lásky
v dopravní špičce, navečer
tropický liják smyje list
co uděláš, miláčku, když jsi na druhém konci světa?
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
musíš mě tam vzít
Zpívající bambusy, ulice hudby
pikantní jídla Tě pěkně osvěží
co uděláš, miláčku, když Tvůj jazyk zdá se Ti být nevyužit
zaveď pořádek do celého postupu
přestaň přemýšlet, zůstaň o hladu
co uděláš, miláčku, když se cítíš tak sama?
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
Funkasia, země tanců
Funkasia, zapomenutá místa
musíš mě tam vzít
GATE OF JAPONESIA (Brána do Japonska)
Vše, co vidím, je džungle neónů
viděl jsem tajné podezřelé bytosti, schovávaly se ve tmě
jeden z nich mě udeřil zengunem
lezou mi oči ven z důlků
on počítal moje peníze a život! Ne!
co je to za obchody, šíleně trapná zoufalost
Brána do Japonska je teď pevně zavřená
ale někdy se někomu povede ji překonat
Víš, další noc jsem zašel bavit se do centra, do klubu zvaného Gado Gados
parket je plný gangsterů
holky tančí s beatboxem, víš co
matrix a síť tak vysoko nad Tebou
a chrómy dohořívají
byl to druh extáze
yeah yeah yeah
Odkud jsi?
vidíš mě tu?
všechno mám pod kontrolou
všechno je v pohodě
relaxuj
mluvím ze srdce
zavři své oči
miluji Tě
JAK VZNIKL BOUBÍN A BOBÍK
Na kraji Zátoně kdysi bydlela mladičká Marie se svým otcem. V okolí vísky byly v té době jen nízké kopce se stráněmi plnými kamení a lesů, takže jen tu a tam bylo nějaké políčko žita, ovsa či brambor a kousek palouku. Dokud mohl otec pracovat v lese, dařilo se jim dobře. Hbité Mariiny ruce dovedly šít i vyšívat, a tak ukládali grošík ke grošíku na horší časy, aniž strádali.
Jednou při kácení mohutné jedle se z padajícího kmene odštípla větev a nešťastnou náhodou pochroumala dřevařovu nohu. Kamarádi ho přinesli domů, Marie se ujala úlohy ošetřovatelky a starala se o domácnost i živobytí. Přestože pilně šila a vyšívala, grošíky z ušetřené hromádky ubývaly, až nezbylo nic. Otci o tom neřekla a uskrovňovala se, jak mohla, jen aby nepocítil v ničem nedostatek.
Přišla chvíle, kdy se vrátila bez výdělku. Ani do světnice nevstoupila, zarmoucená se rozběhla do lesa. Nevnímala, kudy jde, až zemdlená klesla na kámen na pokraji paseky. Spíše jen pro sebe si posteskla: „Všechno bych dala, všechno udělala, jen kdybych získala peníze na živobytí. Tátovi bych přilepšila a brzy by se uzdravil.“
Postesknutí zaslechl čert. Už dávno měl políčeno na Mariinu dušičku, čekal jen na vhodnou chvíli. Proměnil se ve šviháka v zelené kamizole a vysokých naleštěných botách. Na hlavě měl myslivecký klobouk a po boku na řemeni lovecký zárazák. Pohlédl na Marii ostřížím zrakem a řekl: „Peněz se ti zachtělo. Máš je mít! Ale něco za něco.“ Vyndal z kapsy kamizoly váček a zlaťáky hlasitě zacinkal. Marie se probrala ze zadumání, vyskočila a natáhla ruku po váčku s obsahem vyvolávajícím v ní ty nejneskutečnější představy a přání.
Myslivec však ruku s váčkem odtáhl a přísně řekl: „Neslyšelas? Něco za něco!“
„Co byste chtěl?“ zeptala se Marie nesměle, „nic nemám. Vyšiji vám krásný šátek nebo košili.“
„Trochu málo za tolik zlaťáků,“ ušklíbl se myslivec, „ale mám tu s sebou lísteček z pergamenu. Když jej podepíšeš, je váček i se zlaťáky tvůj.“
Marie zaváhala. Nakonec vyhrkla: „Nemám čím se podepsat!“
Myslivec okamžitě podal Marii husí brk a přitom ji úmyslně škrábl do ruky, až vytrysklo několik kapek krve. Namočil do nich brko a Marie celá zmámená pergamen podepsala. Husí brk se v její ruce proměnil ve váček se zlaťáky. Před ní místo myslivce stál ďábel a vítězně se smál: „Zase je jedna duše má. Dělej co dělej, mně neujdeš. Až uplyne tvůj čas, přijdu si pro tebe!“
Zablýsklo se, zahřmělo, a když se sirný oblak rozplynul, stála tu Marie strnulá hrůzou sama. Poznala, že se upsala čertu. Klesla na kolena, plačíc volala svou dávno zemřelou matku s prosbou o pomoc a nakonec vysílena zoufalstvím usnula. Ve snu se jí zjevila líbezná paní v bělostném rouchu, z něhož se linula jemná vůně. Sklonila se ke spící Marii a tiše zašeptala: „Volala jsi maminku. Slyšela tě. Ale nemůže přijít, a tak prosila, abych ti pomohla. Jen z lásky k otci jsi ďáblu podlehla, a proto tě z jeho moci vysvobodím.“
Ďábel nezahálel. Už také stál znovu u Marie a posměšně se díval na bělostnou paní. „Ty mi chceš vyrvat mou ovečku?“ chechtal se povýšeně, „jen se na sebe podívej! Co proti mně zmůžeš?“
„Zmohu!“ odhodlaně odpověděla dobrá paní, „čistá síla vždy přemůže sílu nečistou!“
„Dobrá, pustíme se tedy do zápasu,“ navrhl ďábel, „kdo z nás dvou do prvního kohoutího zakokrhání navrší vyšší horu, tomu bude Marie náležet.“ Byl přesvědčen, že jemné ruce hrubou práci nezvládnou a Marie bude stejně jeho.
Přepočítal se. Drobné víly dokázaly vyvinout pro dobrou věc a Mariinu záchranu takovou sílu, jakou by nikdy nečekal. Jedny dobývaly balvany na Ždánidlech, jiné na Antýglu, Přilbě a Jánské hoře, další si je podávaly a kámen za kamenem padal na určené místo.
Pekelná cháska se snažila, seč mohla. Sbírala kamení, kde se dalo a rychle vršila svou horu. Když v okolí kámen docházel, lítali čerti až na Javornou, na Ostrý a Špičák, kde svými pařáty rvali ohromné balvany, až po nich zůstávaly velké jámy.
Začalo svítat a od Zátoně zaznělo kykyryký, kykyryký. Rázem vše ustalo a kameny, které ještě měly dostihnout svůj cíl, vypadly všem z rukou a rozsety po Šumavě jsou dodnes svědky nebývalého zápolení. Víly i čerti byli pojednou pryč. U Marie opět stála líbezná paní a ďábel. Jediný pohled stačil určit vítěze. Ďábel zaklel a s rachotem se propadl do země. Prohru nečekal, ale prohrál – jeho hora byla nižší.
Paní se usmála, tiše se sklonila k Marii a něco jí vložila do ruky. Jemný dotek dívku probral ze spánku. Nejprve nevěděla, kde je. Vždyť ještě před chvílí viděla dva malé kopečky a teď nebetyčné hory. A co má v rukou? Místo usmoleného a peklem páchnoucího váčku má váček bělostný a jemně vonící. Takovou vůni přece cítila ve snu. Podívala se do druhé ruky. V malém kelímku byla vonná mast.
„Pro tatínka!“ vykřikla, „dárek dobré paní ho jistě brzy uzdraví.“
Vyskočila a běžela domů. Otec ji už starostlivě vyhlížel. Její vyprávění nebralo konce. Plná radosti povídala páté přes deváté, že otec nechápal, o čem vlastně mluví. Teprve, když ji uklidnil, porozuměl, co se dceři vlastně přihodilo.
A mast? Ta vskutku starého dřevaře brzy vyléčila. Znovu začal pracovat v lese a Marie šila a vyšívala. Znovu putoval grošík ke grošíku, až si mohli koupit malé hospodářství. Marie se vdala a táta dřevař šel na výměnek.
Dávno už po nich není památky. Souboj o Marii však dosud připomíná rozložitý Boubín i čertovský Bobík.
POZDRAVY DOMŮ DO ŠUMAVY
Jestli je New York velké jablko, tak Šumava je pecka
písmenko na druhou utváří zralost slov a velká znalost není kecka
šumavské vesničky a obydlí plné lidí zvyklých na hory
velká krása snadné „Highlanderky“ se šumavským kořením a s kořeny jak ten, co nebyl Gregory
Peck a Audrey Hepburn na plátnech v jedné římské epizodce
máš super šanci bez auta bez mopedu proplétat se jen v roli chodce
šumavský šmrnc Tě činí nevšední mezi tolika ženami
šumavský smysl pro módu snad opepří galantnost, snad přispěje s vírami…
snad…
KAREL KRYL:
Dobrý den, dámy a pánové,
dnes, v téhle padesátce, hodlám sáhnout do šuplíku s texty sice pœtickými, jde nicméně sotva o lyriku.
Za těch pár let, které jsem trávil v mnichovském příbytku, vznikla řada textů epických. Ne že by si kladly za úkol být básněmi. Vznikaly co vedlejší produkt žurnalistické činnosti, tedy práce ve Svobodce. A taky psaní pro rozličné časopisy Čechů a Slováků v zahraničí.
Pro přesnost uvedu vždy před textem rok, případně měsíc, ve kterém ten nebo onen text vznikl. Dobrý poslech.
Zmapované texty začínají tuším roku 1982 nebo 1983. To když Jiří Lederer – žurnalista, který byl vykopnut z Těžkoslovenska – hodlal v zahraničí obnovit vydávání časopisu Reportér. Trvalo to dlouho, než vyšlo první číslo. Objevilo se bohužel na mém stole až po úmrtí Jiřího Lederera. Vyšlo přičiněním Vladimíra Škutiny.
Takže:
OPOŽDĚNÝ REPORTÉR
Z Paříže, Říma, Rávalpindí
či odtud, kde se octnu jindy,
posílám zhruba devět vět.
Ne víc: neb příliš malá gáže.
Mé opožděné reportáže –
o hodinu či o devět –
aktuálností přímo srší.
Já hlásím slunce, ač už prší,
a schovávám se do oliv,
dím boj – ač svět už žije v míru –
s potomky slavných bohatýrů
v mé vesničce a kdekoliv.
Proč ne? Vždyť důstojníci styční
vědí, že mír jen poloviční
a poloviční válka je.
A když se blýská nad Tatrou, že
vítr už vysušuje louže,
kde říše pana Válka je.
Neb lépe, když se střecha řítí,
než hnípat v míru, v míru hníti,
snít – s kulkou v hlavě – na poli.
Takže mi sedí kariéra
opožděného reportéra
v mé vesničce a kdekoli.
(1983)
Koncem roku byl vždycky čas na novoročenku. Zpočátku bylo možné vyrábět jen ručně. Když se ale časem rozšířila klientela a okruh přátel, bylo nutno využít Gutenbergova vynálezu a novoročenky začít tisknout. Tohle je PF 1987 – s kryptogramem:
Mé vrásky jsou zas o 1 rok starší.
aCh ouvej – včera, stejně jako dnes,
něMota padá na Vltavu s Malší,
za vLočkou vločka, třetí, čtvrtá, další.
MetaXa chutná emigrantskou falší
a ani eXil podlost neodnes.
Smrt taXi řídí, ve kterém se vezu,
já nemám Vindry, není za co pít.
Rok zase mInul bez pražského bezu.
Viktorka cIví do močůvky jezu,
já civím s ní. Pak pod Vyšehrad slezu –
a s Franzem KaFkou jdem se utopit.
(PF 1987)
Ten osmdesátý sedmý rok byl už vlastně ve znamení „přestrojení“ – perestrojky. Následující pokřik založen na známém vtípku o trojnásobné čínské okupaci Československa:
Až budem jednou spolu sami
pojídat guláš tyčinkami
a píti víno rýžové,
tu vzpomeneme – v ruce číši –
na zdechlou Velkoruskou říši.
A nebe bude růžové
jak vyplavené šňůrky hlístů.
Dopijem – s heslem nihilistů,
jež zařvem zcela hlasitě:
že ani láska k jedný slečně
netrvá v tomhle světě věčně.
Čert, říše ruská, vzal si tě.
(1987)
A ještě jedna z časů bez povinnosti psát komentáře. Ostatně, pravděpodobně ona, která zapříčinila, že jsem se výrobou rýmovaných komentářů začal zabývat řekněme – časově limitovaně:
Vyvrtám díru v lodi vína,
naplním barel ve svém džípu,
zalehnu pod slovanskou lípu,
a že mám pověst podivína,
budu jí dbalý. Vsáknu lehce
dva první doušky. Potom třetí:
den mine – měsíc – pololetí –
bez času čas. Jak v Anatěvce.
A přijede-li vagon piva,
narazím do vagonu pípu,
ulehnu pod slovanskou lípu
a tatam bude podvýživa:
vypiju žejdlík, po něm druhý,
z půllitrů na tupláky přejdu
a bryndu nechám pro obejdu
či – popřípadě – pro soudruhy!
(1987)
V srpnu 1987 konstatoval tehdejší šéf domácího bloku Mirek Podivínský, kterého znáte z rozhlasových vln jako Martina Zemka, že bych mohl psát „rozhlásky“. Původně navrhoval, aby byly každý týden, ale na to jsem trochu líný. Tak jsme nakonec dospěli ke kompromisu: jednou za měsíc „rýmovaný komentář“, ne „rozhlásek“, ale „ultimu“. A tohle je „ultimu“ první – ze září 1987:
Zub času zalit do olova
a mrtvé lesy zvoní hranu.
Baráky zbyly na uranu
a znějí slova – slova – slova.
Po Čechách táhne prašivina.
Kulhavě cválá ruská trojka
a z huby pana Potěmkina
zní glasnosť nebo perestrojka.
Věda se vrací ze stavby,
píseň zní z basy, báseň z dolů –
a z celé slavné PŘESTAVBY
zbyl – nedostatek alkoholu…
(září 1987)
Komentář na říjen, alespoň ten první komentář, nebyl nic těžkého. 28. říjen byl pro bolševické mimikry po léta slaven co Den znárodnění:
Udržet moc je relativně levné:
když s hubou plnou vlastí nebo otčin
zastrašíš slabé, zlikviduješ pevné –
je z lidí Lid – a z občanů je ovčín.
Dej Lidu hry a guláš do kotlíku,
trochu ho ždímej – ale jenom s mírou,
bohatým seber s gestem Jánošíků
a zchudlé masy obalamuť vírou
v zářivé zítřky. Lid je trpělivý
a nemá přístup na švýcarskou banku;
a když je časem sytý podvýživy,
pozvi si něco spřátelených tanků.
Pak výraz „Vlasti“ převeď do ruštiny:
kde není vůle, ani národ není –
jen moc – a jmění. Ty jsou bez otčiny.
A místo vlasti – oslav znárodnění!
(říjen 1987)
A to je pro dnešek všechno.
Přeju vám všechno dobré a těším se na slyšenou se závěrem Ferdinanda Peroutky: „Budeme pokračovat…“
Karel Kryl
II.
Haló,
tady je Karel Kryl, dnes s druhou částí listování takříkajíc dokumenty doby – pœtickou politikou nebo politickou pœzií – jak chcete. Jde o texty vzniklé převážně jako rýmované komentáře pro pořad Události a názory rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Takže – dobrý poslech.
Jak už řečeno v předešlém pořadu – psát komentáře v prvním ročníku je poměrně snadné – jako psát poprvé o Vánocích, o Novém roce nebo dělat Silvestra… S každým rokem, každým dalším rokem, je pak ale sáček s nápady hubenější. Ale co bychom si tu povídali – komentář na listopad 1987:
Když v listopadu říjen skví se
a o přátelství hovoří se –
(ač mnohé může zamrzet) –
pragmatik s úsměvem ti sdělí,
že trvá to jen do pondělí.
A měsíc – dá se vydržet.
Však stohy proslovů se vrství –
a jde už – spíše o BRATRSTVÍ
než o PŘÁTELSTVÍ, lidé zlatí.
Neb se i blbec z Bible doví:
byl Kain bratrem Abelovi!
Přátele – smíš si – vybírati!
(listopad 1987)
Prosinec roku 1987 přinesl změny. Hora porodila myš a Mikešovu vládní garnituru.
Zdola nic není, chybí shůry.
K novému roku vrána kráká,
že se nám mění garnitury:
od vraha k fízlu – po zupáka.
Monumentální trpajzlíci! –
A na anténě leští krovky
snaživý chrobák, doufající,
že bude mluvit z obrazovky.
K novému roku více bytů
a více píce, více práce
a vyrobení blahobytu
ke vzteku zrádné emigrace.
Rok nový, nová křižovatka,
v orientaci pomůže ti:
Pouť do pekel je vždycky – hladká.
Dláždí ji – dobrá předsevzetí.
(prosinec 1987)
V lednu 1988 byl čas na výlet. A popravdě řečeno – výlet pěkný, vzdor zimnímu počasí a pruským plískanicím. Výlet spojený s procházkou k Berlínské zdi – onomu symbolu rozdělené Evropy, s pohledem na střídání stráží v Brandenburské bráně – dělítkem dvou Berlínů.
Očima kráčím Braniborskou branou.
Berlín – toť jenom ořech v dračí tlamě.
Azbuci míří na zeď zmalovanou,
na dlažbu, nebe. Ještěže ne na mě…
(Berlin, leden 1988)
Vlak do Pankowa. Písnička stará – vlastně Chattanooga Choo Choo s překladem textu Udo Lindenberga – slavného západoněmeckého rockera, jemuž nepovolili koncertní šňůru po té papírově demokratické východoněmecké diktatuře.
Nastal únor. Měsíc slavných tradic bolševika československého:
Co říci k únoru?
Že je to měsíc nouze,
bídy a mlčení
a stínu šibenice.
Dráb už jen ze vzdoru,
setrvačností pouze,
předvádí k harmonice
mladistvé nadšení.
Na vraku Aurory
v nemilované zemi
dali nám rubašku
a skopli přes palubu.
A přece – navzdory –
žijeme nadějemi,
zkoušíme držet hubu
a žvýkat podrážky.
Co říci k únoru?
Čtyřicet dlouhých roků:
radostí na kilo –
na tuny utrpení.
Z věrnosti praporu
a žvástů o pokroku
už ani na zvracení
v žaludku nezbylo!
Pozlátko šidítek.
Dráb s bičem napřaženým,
gulagy, archipely,
staroba bez dětství –
a podlý přípitek:
Na slávu poraženým –
a bídu vítězství,
která jsme – utrpěli…
(únor 1988)
Posloucháte padesátku s rýmovanými komentáři, kterou připravil a uvádí Karel Kryl. V dnešním pokračování listujeme texty z roku 1988.
Je zase březen – měsíc knihy.
Poprvé za čtyřicet roků
lid hledá slova o pokroku
v sovětské knize. Stojí v noci –
namísto fronty na koblihy –
na Michailovu perestrojku.
Snad – zase jednou – bez obojku
a bez náhubku z cizí moci.
Po čtyřicáté v čase strachu
zase se střídá únor s březnem:
prohraný měsíc po „vítězném“.
Kvasí v nás hrůzné trauma dětství,
sál mozku, prázdný po výplachu
mravností Pavky Morozova
a botanika ze hřbitova
v literatuře „o vítězství“.
Hons, Hanzlík, Frais – a celá škála
zakrslých literárních obrů.
Zmatený čtenář žvýká hobru,
již za sekanou vydávají
giganti liter – Kozák, Skála.
Když není biftek, stačí plecko!
A papír snese téměř všecko,
než skončí – třeba pod tramvají.
Chceš-li být slaven, třeba psáti,
jak vyžadují papaláši.
A stejně jako v mariáši –
z literatury jenom svršek
bez krále. Páni literáti
jdou s honorací na dostihy.
Vždyť je zas březen – měsíc knihy,
bachoru, čepce – zkrátka – dršek…
(březen 1988)
Slavme slavně! Člověk si myslí, že vládci záleží na mínění a politickém přesvědčení poddaného. Snad je tomu tak v počáteční fázi totality. Čím déle je ale kamarila u moci, tím více na ni působí únava z vlády. Korupčnost je jedním z největších vředů v každé vládě. Jiným pak jsou zevnější projevy loajality k onomu permanentnímu boji: boj za úrodu, boj za splnění plánu, boj se zločinností, boj o byty, boj, boj…
Třetí část je pak slavení. Každý měsíc – měsícem něčeho. Každý den – výročí, oslava, demonstrace. Čím delší diktatura nad proletariátem, tím více oslavných dnů, památných týdnů a věnovaných měsíců. Po čtyřiceti letech pak občan z oslav nevyleze. Kumulace svátků.
Je duben. Srandy jako v hrobce.
Do kopce – rovně – nebo z kopce –
vše vždycky vyjde nastejno.
Kdo vzpurný – prozpěvuje v kobce –
v teplácích – ve znamení Skopce.
A je mu vlastně lhostejno,
že první duben je den ptáků.
Nuž – rozlijeme do panáků
a nalejeme do hlavy.
Druhého je den knihy dětské:
tak nalejeme myslivecké
a připijeme na zdraví.
Následný týden slijem splašky,
vynesem z bytu prázdné flašky –
neb duben – měsíc čistoty –
a v roce velkých slavných osem
řeknem svý dívce: „Holka, pocem,
sem v páře stejně jako Ty.“
Dvanáctého se vyhnem autu –
neb kromě svátku kosmonautů
je měsíc jisté dopravy,
a sedmnáctý duben, žáku,
je navíc svátkem esenbáků.
A tak se to zas oslaví.
V měsíci bezpečnosti práce
skácíme lípu na zahrádce
a vlijem vodku do hlavy,
neb duben je – i měsíc lesů.
A kde vzít papír do notesů
než ze stromů? Tak – Na zdraví!
Osmnáctého vzlétnou zátky,
neb vzpomeneme na památky
a historické budovy,
devatenáctý apríl v sledu
propijem za sovětskou vědu
a za rakety v podkroví.
Dvacátý druhý zas je slina:
vždyť to se pije na Lenina –
a na žízeň. A jestli ne,
za týden už je zase šance
k napití. Vždyť je svátek tance
a to Tě pití nemine.
Píšu. Vzdor aroganci tupců!
Kde není včel – úl plný trubců –
případně slípek na hřadě.
Putynka je mi, co řek Lenin!
Duben – toť čas mých narozenin.
Letos je slavím v Kanadě…
(duben 1988)
Písnička, která bezděky uvedla májové veselice. Kolikrát jsme je protrpěli…
Je teskný večer, Karle Hynku.
Rezavý polom místo hájů
co sklizeň čtyřiceti májů,
kdy mléko chutná po pelyňku
a v sladkém medu skřípou saze.
Senilní Karhanova parta
jde ve smokingu na Mozarta
v šedivé, oprýskané Praze.
Je teskný večer s vůní vlahou
od Mostu, Ústí, od Duchcova.
Z čelistí páchne jalovcová,
když vítěz – dělník táhne Prahou
v průvodu přihrbených hřbetů.
Jeden jak druhý – starci lysí:
už nekřičí – už přivykli si,
jak býček zvykne na muletu.
Je teskný večer nad krajinou,
ve které stromy nerozkvetly.
Jen suché dřevo, které netlí,
konzervované kyselinou.
Odkudsi slyšíš bzukot vřeten,
předoucích kruté nitky zmaru.
To zima dává sbohem jaru,
kde není máj – a ani květen.
A tím je zase konec. S výrokem Ferdinanda Peroutky „budeme pokračovat“ se s vámi loučí Karel Kryl. Ahoj!
|