Monolog s poustevníkem
Lampa v pokoji svítila asi jen do půlky té tmy. Postel, pár obrazů, několik soch. Malé zrcadlo.
Závěs. Zamlžená okna a venku sněhové pláně bez stromů, velká bílá poušť. Daleko od všech
polena v krbu praskají, unaveně a pomalu jako mezi bděním a spánkem.
„Jsi sám a stačí ti to,“ usmál jsem se na poustevníka na obraze, „ze samoty si dokonce něco
bereš. Víš, já si potřebuju povídat. To vědomí, že tady člověk není sám, že žije pro někoho
a snad i někdo pro něj. Možná bych se měl naučit být sám. Jako ty. Víc klidu. Přijde mi to
tak strašně prázdné. Miluju psychologické poučky: nejdřív vydrž se sebou, jinak s tebou
nevydrží nikdo. Nejsou pravdivé, protože monolog a samota jsou samy o sobě neživotaschopné,
nejsou k životu, všechno je jen »trochu«. Barvy šednou bez ohledu na roční období a ve své
ulitě se stáváme kamennými sochami, které přestávají mít schopnost vůbec se pohybovat,
sochy, které přestávají cítit a vyciťovat, už jen pociťujeme...“
Poustevníku, nauč mě (prosím) jak tenhle čas o samotě neztratit úplně. Knihou? Filmem?
Rozprávěním s přírodou v lese? Filosofováním? Filmováním? Tancem až do transu? Zapomenutým
tichem, které ukáže hlasy uvnitř? Které pomůže vykvasit tomu důležitému? Trpět, abychom něco
poznali? Aby se celý život stal jen takovým ošklivým hloupým osamělým poznáváním? Rychlá
cesta do kopce je i rychlou cestou z kopce? Jsem rád, že vidím, že to není v pořádku. Čistit se,
pořád, jen abychom se zase neumazali? V samotě rosteme, nebo spíš mizíme? Rozvíjíme se,
nebo chřadneme?