Není lidská síla
která by zastavila
Vítr když udeří svou paží do dveří
V podzimní suti vzpomínky schoulené
Vstávají z prachu měst, nejdou však blíže …ne.
Nejdou ti naproti s *mávátky z papíru
S kyticí šeříků ušitou na míru…
*(mávátka- výrobek složený z dřevěné tyčky sloužící coby rukojeť, obalené krepovým papírem, na konci opatřené hlavním dílem často ve tvaru květu či holubice, zdobená opět krepovým papírem, ve středu s číslicí aktuálního ročníků nevěkyspojenectví se Sovětským svazem. Mávátka sloužila pionýrům k zdravení projíždějících **alegorických vozů při oslavách 1.máje – svátku dělníků či jiných režimem nařízených svátků.
**alegorické vozy – podobné vozům karnevalovým z Rio de Janera. Místo tanečníků však byly osazeny budovatelskými transparenty, traktory, soustruhy či výrobky místních podniků, mohutnou květinovou výzdobou a nápisy stylu „Letostroj zdraví pracující lid!“ Na alegorické vozy v odpověď mával pracující lid , soudruzi, svazáci i jiskry vyrobenými mávátky.
Nejdou ti naproti s mávátky z papíru
S kyticí šeříků ušitou na míru…
Vzpomínky kulhají jak starej všivej pes
Gagarin i Lajka letěli do nebes
Bylo jaro, nebo léto, přesně si nedokážu vzpomenout, svět běžel ,jak měl, děda jezdil na mopedu blankytně modré barvy, na plotně babička smažila koblihy, na letní nebo jarní obloze se rozplývaly kondenzační čáry nikoliv“ chemtrails“, v noci jsem měl poprvé poluce, ryby byly důvěřivé a tuje za chatou malé, v údolíčku protékal čistý potůček a já kolem něj běhal, pouštěl jsem lodičku z kůry a pak ji sledoval až na konec údolí, až na konec vesmíru a nebyl tam ani Gagarin ani Lajka …ani Bůh, ale stará cesta mezi zahrádkářskými koloniemi. To údolí jsem po dvaceti letech hledal a dopadl jsem jako s tím Bohem. Našel i nenašel. Dodnes si nejsem jistý, jestli se změnilo ono údolí nebo moje optika nebo obojí. Děda měl starý umaštěný kabát a na ruce staré Primky na hnědém koženém řemínku, odpoledne jsme líně hrávali dámu u šachového stolku který pamatoval Schindlera, Gorbačov si potřásal rukou s Causeskem a ani jeden z nás tří nevěděl nic o kulce, která se zrovna odlívala v jakési bezejmenné fabrice a která měla být spravedlivou odměnou svrhnutému vládci, kluci na parkovišti pocucávali žlutou limonádu a mávali na kamiony co projížděli kolem, Eva naproti z chaty byla tam dole již ženskou a mě v noci nedala spát, po polucích jsem se cítil provinile, ale zvědavost zvítězila, jen nebylo jednoduché být někde sám, teta Dagmar kouřila Savoyky na vrátnici kláštera milosrdných bratří, tam jsem za ní rád chodíval, bylo jaro nebo léto, přesně už si nevzpomínám, údolí už možná není a nebo je, mám strach se tam vydat stejně jako jsem měl strach z nočních polucí, co když na louce v údolí bude hrát šachy Gorbačov s Lajkou u stolu, který pamatuje mě, mýho dědu a Schindlera dohromady?
Vzpomínky kulhají jak starej všivej pes
Gagarin i Lajka letěli do nebes
Projektil oddělil razantně kus zdiva
A kůži is vlasy, venku se stmívá
Z jara do léta je daleko… jak z údolí do údolí.
|