|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Napůl je ráno
já dotýkám se obrysu tvého
spíš
cítím tvůj linoryt pod prsty
a nebo snad veden svítáním
pomalu zakouším tajemství tvé
těším se na bolest
s kterou se přede mnou oblékáš
opačně jako had
když vstupuješ do sukní a halenek
oči máš z lentilek jak velikonoční beránek
a tvůj klín je první trávou mojí
pak se natáhnu po malém zrcátku
na které dýchnu a očistím jej v polštáři
a ty si jej vezmeš a otočíš se
abys mi viděla do tváře z odrazů tvých
bez díků za ticho a ohnivé prstýnky
jež z břehů kroužívám na svatbu ryb
a se sponkou na rtech svých
políbíš mne
pak půjdu ulicí dívat se domům pod střechy
nořit se do země do metra a tmy
postát na chvíli uprostřed mezi peróny
dívat se jak vozy lapají po dechu a turisté hledají v mapách
a pak s úklonami neseni eskalátory míří ke světlu jako duše z obrazu Hieronyma Bosche
a nikam neodjet
už vím kde je ten dům
v němž jsme, i když zachyceni jen ve věcech odpuštění a příštích jménech jimž se dostane těl
jako když tady ještě nejsi
a ztrácíš se v krajině, kterou ti maluji na plátno tvé
a říkáš tomu spát
stejně jako když se ti zdá, že jíš polévku z vlaštovčích hnízd
neboť ptáci létají nízko
tady i tam
|
|
|
