Jemný vánek pohupoval zvolna padajícím peříčkem. Seděl jsem na lavičce a pozoroval ono peříčko, jenž připomínalo celý děj života. Také se těžko dalo předpovědět, kam ho osud zanese. Kdežto ta sestřelená husa padla velice rychle a neobratně, přímo k mým nohám. A po pádu ztratila ještě další peříčka a naposledy s sebou škubla. To mi připomnělo mé dětství. Vzpomněl jsem si jak jsem byl v dětství neobratný a těžko se hýbal.
V té době u nás dělal elektriku takový sympatický pán a stále si zpíval. Ten milý pán stále pozoroval mé škubání v noze a tiky v ruce. Po čase, když jsme šli s maminkou rozměnit na Bonny, viděli jsme ve výloze televizi a ten pán tam zpíval a pohyboval se jako já. Ten pán se pak na dlouho stal úplně tím nejvíc nejoblíbenějším zpěvákem. Mé tiky časem vymizeli, ale jemu ne. Dokonce měl i několik ptáků. Zlatých. Myslím, že asi slavíky. Dále si vzpomínám jak jsem jednou v listopadu šel po Praze a tam se procházeli nějací lidé a měli v rukách svíčky.Tak jsem na ně zavolal veřejnou bezpečnost, aby se něco vážného nestalo. Nakonec se to stalo. Byli z toho velké demonstrace a stávky až se z toho vyměnili ty pánové ve vládě. Já vlastně ani přesně nevím kdo s kým. Na demonstracích se mi líbilo, že bylo pořád kam chodit a co volat. Po tomto období jsme mohli jezdit do světa a svět k nám, jako třeba ti malý žlutí pánové, co tady rozpoutali stánkový prodej. Po pár letech jsem boxoval s jedním pánem a ten se tak naštval, že utekl i s polovinou republiky. Naše malá země tak podlehla trendu zmenšování a rozdělila se. Já se rozhodl, že pozvednu naší klesající úroveň, tím co umím. Už totiž od malička až do dokončení základní školy, celé ty dlouhé desítky let, jsem si na pískovištích stavěl tunely. Teď jsem se ještě zdokonalil a tím se stal úplně bohatým. Já vlastně ani peníze nepotřeboval, jelikož jsem jich měl dost už z nějaké té privatizace, tak jsem investoval pro dobro ostatních lidí. Můj ten úplně nejznámější plán, byl zeď v Mateční ulici. Protože jsem byl milionář a všemi oblíbený, dostal jsem fajn práci. A navíc mě to sekání trávy bavilo. Jednou za mnou přišel nějaký pán a chtěl poradit v čem má začít podnikat. ,,Jdi pryč, gumo", řekl jsem mu a pohrozil holí. A ten pán vyrábí teď hokejové puky pro celý svět.
Jednoho dlouhého dne jsem seděl v křesle a napadlo mě, že budu utíkat. A tak jsem tedy utíkal. Když už jsem běžel dost dlouho, řekl jsem si, že budu utíkat ještě dál. Když už jsem doběhl až na konec pokoje, řekl jsem si, že budu utíkat ještě dál. A tak jsem vyběhl na chodbu. A když už jsem doběhl až na konec chodby, řekl jsem si, že poběžím až na konec ulice, potom města, okresu, republiky, že poběžím až na konec světa. Mé plány nečekaně ukončil plot kolem zahrady. Byl konec. Posadil jsem se proto na lavičku a snažil se opět nadechnout.
Tak tu teď sám sedím, jemný vánek mi lehce procuchrává paruku a já pozoruji s otevřenými ústy padající peříčko a jeho nepředvídatelný let. Peříčko se dostalo na úroveň mé hlavy a já ho vdechl a teď se dusím. Šmankote, vždyť já se dusím!! Tohle přeci nemůže být konec... www.jaxitaxi.wz.cz
|