Říp

Ač nad horou

stále ještě

tak trochu navlečenou

na osu světa

svítí slunce okradeně

o lesk znovunablýskaných

pantů raketových sil

kraje k hraničním hvozdům

na pohled z temene

dýchaji klid

Lžou:

kdepak strdí

zloba vře

v potocích piva

nenávist bublá

sopouchy dějin

a dým se plazí

přes budoucí

hromadné hroby

Květináč

jehož hlínu jsme

prorostli kořeny

je teď jak hladina

z níž s koncem léta

zmizely lodě:

ve větru krouží racci

kachny prchají před střelci

listy olší a vrb

opanovaly prostor

někdo odletí

někoho překryje led;

do týchž  vod

titíž se nevrátí

budou-li nějaké