Tréma
Poprvé
na pódiu stojím,
vůbec
ničeho se nebojím.
Večer
jsem šel brzy do postele,
cítím
se prostě skvěle.
Z čeho
mám mít obavy,
text
je vtlučen do hlavy.
Dokonalý
je i můj vzhled,
můžu
začít právě teď.
Otvírám
pusu dokořán,
ale
žádnou hlásku nevydám.
Po
celém těle mě zebe,
utěšuji
sám sebe:
Já
vůbec nemám trému,
vinu
dávám svému krému.
Po
obličeji roztéká se,
vypadám
jak potící se prase.
Slova
ze mě nevychází,
to
mi jen doušek vody schází.
Měl
jsem pít více,
a
ne si cvičit svoje plíce.
Dýchám
dosti splašeně,
rychle,
krátce, zdušeně.
Těžký
vzduch bude příčina,
ať
už se mi lépe dýchat začíná.
Ruce
se mi třesou,
jen
tím, že nic nenesou.
Co
od nich mám chtít,
když
v nich nemohu nic mít.
Ještě
že vidět není,
jak
se srdce dalo do odbíjení.
Na
to má čas, jsem si jist,
až
budu na sebe kritiku číst.
S pravdou
ven, jako doma,
připouštím
to, je to tréma.
Všichni
v hledišti to vidí,
teď
jen ostudu sklidím.
Při
takovéto vizi,
moje
tréma mizí.
A
že mé vystoupení šmrnc mělo,
na
počáteční trému se zapomnělo.
|