|
| |
 |
V pokoji
Autor: jingjang () - publikováno 11.9.2000 (14:44:07), v časopise 13.9.2000
|
|  |
Seděla na jeho posteli a mlčky hleděla z okna. Ležel potichu a dělal, že spí. Nechtěl aby věděla, že ji pozoruje. Věděl, že to nemá ráda a věděl také že by ji to jen rozesmutnilo. Vypadala tak krásně. Měla na sobě ty květinové šaty, které se mu vždy tak na ní líbily. Které tak lehce a jemně odkrývaly krásy jejího bílého těla. Chtělo se mu jí dotknout. Ruce měla složeny klidně v klíně a její hruď se pravidelně zvedala. Zdálo se jakoby ani nevnímala realitu. Byla zasněná. Její medově hnědé oči se ani nepohnuly. Vzpomněl si jak v nich vždycky nelezl pochopení a radu, které právě potřeboval. Dříve mu připadaly pořád smutné. Naučil se v nich však poznat daleko více než kdokoliv jiný. Věděl, že ty oči pro něj jsou vším. Věděl, že teď nejsou smutné jen naoko, ale doopravdy. Pohla se.
„Ty nespíš,“ zeptala se překvapeně, když se na mě otočila.
„Teď jsem se probudil. Jak je venku?“ odpověděl jsem a usmál se na ni jak jsem jen dokázal.
„Svítí tam slunce, ale je tam celkem zima,“ odvětila z delší prodlevou.
Když na mě byla otočená a slunce jí svítilo do tváře, viděl jsem jak je krásná. Srdce se mi smutkem sevřelo. Chtěl jsem být tím sluncem, které ji hladí po tváři.
„Jsi krásná,“ řekl jsem.
Pohodila hlavou a obrátila oči v sloup.
„Nejsem, já jsem se dnes dívala do zrcadla,“ odpověděla naoko rozzlobeně.
Jenom jsem se usmíval. Takovou reakci jsem čekal. Věděla to?
„Mohl bych dostat trochu napít,“ zeptal jsem se.
„Jistě,“ odpověděla a rychle mi podávala nějaký nápoj v krabici.
„Tady máš, a pij to pomalu.“
„Dík,“ řekl jsem a začal cumlat brčko. Pamatuji si, jak jsme si kdysi udělali mýdlovou vodu a foukaly brčkama bubliny. Mysleli jsme si, že to nepůjde, ale ona dokázal vykouzlit tak krásné bubliny, že jsem to svoje umění zabalil a díval se jen a jen na ni. Smál jsem se vždycky, jak nafukovala bublinu. Byla při tom tak nádherně červená. Na to nedokážu zapomenout. Viděl jsem, jak bubliny letí k nebi a jak svítí, když se na ně dívalo sluníčko.
Odložil jsem krabici. Zase se dívala z okna. Věděl jsem, že to ví. Děsilo mě to. Nechtěl jsem, aby se trápila.
„Byla jsi s Vaškem?“ zeptal jsem se abych ji navedl na lepší myšlenky.
„Ano. Nechává tě pozdravovat a přeje ti brzké uzdravení.“
„Že děkuju. A mohla bys mu vyřídit, ať se za mnou zastaví?“
„Jistě, lásko. On už mi stejně říkal, že se za tebou musí zastavit. Ale já mu to ještě připomenu.“ odpověděla s novou energií .
Do pokoje vešla sestra. Nejprve pohlédla na mě a pak na ní.
„Je mi to líto slečno, ale návštěvy končí. Budete muset odejít.“
„Dobře,“ odpověděla.
„Můžete nám dát ještě minutku,“ zaškemral jsem. Věděl jsem, že neodmítne. Alespoň k něčemu byl dobrý ten můj stále se zhoršující stav. Měl jsem na své straně dvě mocné zbraně: lidskou lítost a lidský soucit.
Sestra se chvíli zamyslela a pak řekla:
„Dobře. Ještě tři minuty.“
Ještě jednou zkontrolovala pokoj a pak zavřela dveře. Oddechl jsem si. Viděl jsem, jak se stíny pomaličku prodlužují a taky zvuky zvenčí se zdály být slabší. Chtělo se mi spát. Nemoc postupovala rychle. Ani doktoři nevěděli kdy dosáhne vrcholu. Už jsem necítil nohy a nebude to dlouho trvat a ochrne mi i celá horní polovina těla. Zastaví se mi srdce. Nebylo to tak hrozné, když jsem na to nemyslel a když tady byla ona.
Usmál jsem se na ni. Usmála se také, ale její oči se nesmály. Natáhl jsem ruku a ona mi hned podala svou. Jemně jsem ji stiskl. Pak pevněji a ještě pevněji.
„Nechci tě opustit,“ řekl jsem, “nechci, aby tady zůstal někdo, kdo mě miluje a nemůže se mnou být. Nedokážu na to nemyslet. Cokoliv! Cokoliv bych chtěl a chci podstoupit. Jen nechci, aby ses kvůli mně trápila. Miluju tě. Miluju každičký okamžik s tebou, každičkou vzpomínku.“
Dívala se na mě. Její druhá ruka se zvedla a pohladila mě po vlasech. Potom odvrátila pohled a v očích se jí zaleskly slzy. Dívala se dlouze z okna a potom se otočila. Po tváři ji tekly slzy.
„Ale já se chci trápit kvůli tobě. Miluju tě, a nechci abys‘ umřel,“ řekla polohlasem.
„Já nechci umřít. Ale když už mám umřít .… Bolí mě ale, že ztratím někoho koho velmi miluji, kdo mi bude strašně moc chybět a komu budu chybět ještě víc. S tím se už nikdy nevyrovnám.“
„Mlč! Prosím tě, mlč.“ zastavila mě. Nedokázal jsem odporovat. Bolelo jí to, ale já jsem to musel říct. Teď už slzám nebránila. Vlhčily její tváře a tiše stékaly na její květinové šaty. Její ruka mě pevně stiskla. Chtěl jsem jí stisk opětovat, ale má ruka se pomalu stávala necitlivou. Zamrazilo mě v zádech. Tak brzy! Ach ne! Proč? Ptal jsem se sám sebe. Musím jí poslat domů. Nechci, aby mě viděla umírat. Vzpomínka na mě, jako na živého snad bude pro její srdce snadnější. Snad? Tím se spíš jenom chlácholím. Malá útěcha, ale snad!
„Měla bys už jít domů,“ načal jsem poslední chvilky naší společné pohádky.
„Já vím, ale já nemůžu,“ odpověděla v slzách.
„Ale, no tak. Zítra se uvidíme. Neboj se zítra tady ještě určitě budu.“ Ach jak krutá lež. Pro mě nebo pro ni? Snad jsem ji dal ještě kousek naděje. Kousek lásky navíc.
„Sestřička bude nadávat,“ hlesl jsem.
„Tak dobře. Já už jdu. Hezky se vyspi a zítra jsem tady zas.“ Otřela si slzy a usmála se na mě.
„Miluju tě,“ řekla. Lehce mě políbila na čelo a zvedla se z postele. Teď vypadala opravdu nádherně. Cítil jsem, jak se mi hrnou do očí slzy. Když šla ke dveřím, sledoval jsem ji očima a snažil se zapamatovat každý její sebemenší pohyb. Cítil jsem, jak mi slzy chladí rozpálené tváře. Ještě se naposledy otočila ve dveřích a nejistě řekla:
„Tak ahoj zítra.“
„Ahoj, lásko,“ odpověděl jsem jí tiše.
Dveře se potichoučku zavřely a já zůstal sám. Rozbrečel jsem se. Zítra? Zítra už nebude nic. Stíny byly čím dál delší a mě se chtělo čím dál víc spát. Zavřel jsem oči a před sebou viděl její poslední kroky v mém životě, jak vychází z mého pokoje. Lehce jsem se usmál a usnul. ...
|
|
|
