Okna města tiše oslepnou,

když vločky dál tápou tmou a tmou.

Hebce hladí bystřin tok,

jaro jeho věčný sok,

zatím spí v ledových jesličkách...

Rampouchů smích rychle utichá

v poslední sonátě do ticha.

Pak teprve louka uléhá,

v obětí noční mlhy.

Les se už změnil v bílý zámek,

královna jeho hebký vánek.

Rybník, ten pyšný jeho král,

svůj hrad objímá dál a dál,

svým ledem, svým chladným brněním...

Sníh studí bosé, nahé nohy

a kopýtka jelenů.

Snad taky oni svými rohy

zimu od nás vyženou...