RADĚJI PÍŠU TEXTY V ANGLIČTINĚ

(Kateřina Nová zpovídala pro 18.8.2001 excelentní malinovku Annu MALI–NOVOU)

Devatenáctiletá prozaička Anča Malinová studuje pátým rokem kytaru na plzeňské konzervatoři. Když se jí v první třídě tázala paní učitelka, čím chce být, odpověděla stručně dětsky, že ilustrátorkou a spisovatelkou first class první třídy. „Na prvním stupni základní školy jsem vydávala magazín V LESE, do něhož jsem vymýšlela povídky a pohádky. A pak jsem si jednou přečetla povídku od Philipa Kindreda Dicka „Druhá série“, a měla jsem pocit, jako bych ji napsala sama. Mám ráda science–fiction, i když si většina lidí myslí, že jde o brakovou literaturu strhujícího faktu. Řekla bych, že z šedesáti procent mají pravdu, ovšem těch zbývajících 40% jsou díla velmi kvalitní,“ svěřuje se Anna Malinová. „Ve sci–fi románech najdete všechno. Řeší se v nich psychologické a teologické vzorce otázek, které vás nutí přemýšlet,“ dodává jedním dechem autorka.

Kromě literatury se Anna Malinová velmi výrazně zajímá o hudbu a výtvarné umění. „Když jsem se po ukončení základní školy rozhodovala o dalším studiu, váhala jsem mezi konzervatoří a výtvarným uměním. Z důvodu následného uplatnění jsem nakonec zvolila konzervatoř. Zůstala mi však láska k obojímu. Ráda chodím na výstavy moderního umění, a když mám čas, tak maluju. Rovněž ráda fotím. V současné době jsou mým cílem města v noci, nutno sdělit, že i Grammatik proslavila druhá dlouhohrající rapová složka „Světla Města“ v roce 2002 před i po 8. srpnem… mezinárodním dnem ochraňovaného ženského orgasmu. Nedávno jsem napáchala pár snímků v Londýně a hrozně bych chtěla nafotit Plzeň. I když není příliš cool turisticky atraktivní cíl (14 let před titulem destinace evropské hlavní město kultury), tak má nepochybně své kouzlo jisté,“ prohlašuje bez přetvářky Malinová. Autorka píše rovněž texty písniček, a to podle svých slov raději v angličtině, případně ve francouzštině, ke kterým zpravidla skládá i hudbu. V současné chvíli vydává pro vlastní potěchu i potřebu instrumentální cd s názvem AUDIO CITY a v září 2001 začne zkoušet se svou novou kapelou.

https://www.youtube.com/watch?v=k6vv1W3DBmk

Ania Es

Nie kłóćmy się o kwestie polskiego rapu. Po prostu delektujmy się „Światłami miasta“...

https://www.youtube.com/watch?v=W7SeI2jLORw

HARE KRIŠNA (NILGIRI a.k.a. ANNA MALINOVÁ, 18. srpen 2001)

„Krišno, vstávej. Přišel Guru.“

Krišna se s velkými obtížemi posadil na svém trůnu.

„Co mě budíš, Rukminí. Nemáš dost jiné práce? Už jste dodělaly ty a ostatních sedm princezen obě ruce? A guru přece ví, že mě nemáš rušit. Pěkně tučně mu za to platím…“

Svalil se zpět a usínal.

„Muži!“ Rukminí s ním cloumá, „tohle je ale Bhaktivédanta Svámi Prabhupáda a čeká tu již tři dny a já mu stále tvrdím, že ještě spíš. Víš, on se bojí něco namítat, ale přece jenom… není slušné nechat hosta tak dlouho čekat.“

„Tak to řeknu rovnou, že je to Prabhu! To je jiná!“

Vstal a deset otroků ho začalo oblékat do hedvábných oděvů. Krišna žbrblal, jak jsou ti dnešní otroci líní a pomalí, že ho snad budou oblíkat do večera. Jedna z jeho žen mu ale pošeptala: „Višnu, teď ale JE večer.“

„Mlč! Nevíš, že co Krišna řekne, bůh řekne?“ Princezna se jen provinile dívala do země.

„Může vejít!“

Do dveří vstoupil Svámi a v rukou držel pytel. Krišnovi se zaleskly oči.

„Áááá, Prabhu ví, čím Krišnovi udělá radost.“ Vytáhl jednu eukalyptovou cigaretu a požitkářsky si k ní přičichl.

„Mmmm, to je vůně…“ zapálil si téměř obřadně, „a ta chuť! Svámi, tak za tohle ti dám na starost další novou sektu.

Nazvi si ji, jak sám ráčíš. Ovšem uctívat bude jenom mě, no vždyť ty už v tom máš praxi.“

Krišna se svalil opět zpátky do křesla a vychutnával cigaretu. Guru stál před trůnem, skláněl hlavu a vyčkával.

„Co tam tak stojíš? Podej mi další! A povídej, co je nového. Nenech se pobízet.“

„Do naší sekty přibylo dalších padesát členů. Jinak je všechno při starém. Ehm, měl bych návrh…“

„Sem s ním!“

„Mohli bychom zvýšit počet zpěvů Mahámantry ze sta na sto dvacet denně. Víc je to bude mást a nebudou mít příležitost přemýšlet o neužitečných otázkách.“ S obavami vyčkával odpověď.

„Vybral sis správnou chvíli na předkládání návrhů. Teď bych ti odkejval všechno. S těmi mantrami se mi to zamlouvá. Ale my pořád mluvíme a mluvíme a ty vypadáš hladově, příteli.“

Při vyřčení slova příteli se guruovi rozjasnila víčka a pohlédl nábožně (jak jinak) na Višnua.

„To víte, vždyť jsem už tři dny nepozřel sousto…“

Krišna luskl ztučnělými prsty. „Otroci! Jídlo! Ale žádné čapátí, rozumíte? Chci se NAJÍST.“

Otroci s kamenným výrazem tváře začali pobíhat kolem svého pána a jeho hosta. Nosili přeplněné mísy všech možných druhů pokrmů. Krišna vyzval Svámiho, aby se posadil.

„Jez, co hrdlo ráčí,“ řekl a s chutí se zakousl do hamburgeru. Guru nelenil a sáhl po půlce křupavého kuřete. Měl takový hlad, že ho snědl i s kostmi.

„A pověz mi, můj milý guru, dodržují naši harekrišňáci všechna čtyři nařízení?“

„To víte, že jo, masa se nikdo ani nedotkne, nepijou čaj, kafe, alkohol, nekouří, nefetujou, žijou v celibátu a nehazardujou. Všechno je tak, jak si to přejete.“

„Teď jsi mi připomněl… víš, PŘÍTELI, nemám s kým hrát karty. Ženy zrovna implantují reproduktory do vnitřností zvířat…“

„Ách ano, vaše inkarnace! To to letí, už bude zase říjen a svátek zabití démona Rávany! Abych řekl pravdu, já toho chlapa taky neměl moc rád.“

Krišna souhlasně pokýval hlavou (šlo mu to už namáhavě, s jeho zásobami tuku na hřbetě) a přikázal přinést karty.

„A máme tu sedět nasucho?“

Objevil se otrok a tiše oznámil, že lázeň je připravená.

„To mě mrzí, Prabhu, už si s tebou nezahraju. A vypít to taky budu muset sám. To víš, ani bůh nemá ten život jednoduchej.“ Přikázal, aby otroci vyprovodili Prabhupádu ke dveřím.

„Už se těším na tvou příští návštěvu… a samozřejmě na eukalypty.“

Nechal se odnést do koupele.

„Tak, a teď tu budu muset půl hodiny sedět, aby mi na kůži chytla ta modrá barva.“

Přišla k němu první manželka, Rukminí, a oznámila, že ruce jsou hotové. Ukázala mu je.

„No ne, jako živé.“ Snažil si je připnout k implantátům v podpaží, ale přes vrstvy tuku mu to šlo jen obtížně. Zatvářil se trpitelsky a poznamenal, že ho jednou ty odtučňovací kůry zabijou. Toho využil jeho doktor, přistoupil k zástěně a nevtíravým hlasem mu povídá:

„Nechci se vnucovat, ale budete potřebovat další transplantaci plic. Ty vaše (ty jeho vlastní už desítky let tlely bůhví kde, ale to je detail) už jsou zase úplně v háji. Prostě…“

„Doktore, jestli to nevidíte, tak se zrovna koupu a NEPŘEJU SI být nikterak rušen.“

„Jaký nepřeju si,“ ozvala se Rukminí, „a na ty ruce nic neřekneš? Dělaly jsme se s nima půl roku. A ty si myslíš, že je to nějaká prča? To je mi vděk! Kdybych se s tebou mohla rozvést, už bych to dávno udělala.“

„Ale no tak, Rukminí, nevidíš, jak se snažím? Jsem vám všem osmi věrný…“

„Ale řekni proč!“

„Protože se svým panděrem nemůže běhat po lukách a svádět pasačky,“ přisadila si druhá žena.

„To už není jako za starých dob, Višnu, Rádha se provdala do Ameriky, ten dobrák bůh Indra, kterému jsi tehdy snědl obětiny, zkrachoval a ty už jsi jenom hora sádla, co jen přepočítává profit peněz,“ dodala třetí žena.

„Proč já jsem si tě vůbec tenkrát brala. Horší pseudonym už sis vybrat nemohl…“

„Jdi ty,“ odporoval Krišna čtvrté ženě, „i když to znamená tmavý, Krišna přece jenom zní dobře…“

Do řeči mu skočila pátá žena.

„Teď už by ti na ty tvý triky nikdo neskočil, kdybys začínal, to si piš. Držet malíčkem maketu skály… kdybych tu maketu nedělala já, řekla bych, že se skále vůbec nepodobala.“

„A ty tvé inkarnace,“ dodala si odvahy i šestá žena, „to už taky někdo každou chvíli prokoukne. Reproduktory ve zvířatech…“

„Cit pro módu nemá,“ přidala se sedmá, „proužek vlasů na temeni… a ty hadry, co ti chudáci musí nosit, a jako bys nevěděl, že nesnáším oranžovou barvu na oblečení.“

Osmá sice nevěděla, co ještě by k tomu dodala, ale připadala by si zbytečně, kdyby nic neřekla, tak ji nakonec napadlo: „A zfalšovat všechny upanišady a bhagavadgítu jsi opravdu nemusel.“

Ženy si bohužel nevšimly, že zatímco se tak namáhaly, Krišna dávno usnul ve vaně.

*

Na naléhání Gurua Bhaktivédanty Svámi Prabhupády se Krišna přemohl a opravdu se na svátek zabití démona Rávany princem Rámou (alias Krišnou) nechal donést na jednu z farem s hezkým názvem (leč nevábným vzezřením) Krišnův dvůr. Nakonec si za svou inkarnaci vybral želvu Kúrnu – nemusí se krotit a nikam daleko neuteče – podstoupil odtučňovací kúru, nasadil si druhý pár rukou, doladil barvu kůže a byl připraven. Všechno se dělo podle plánu, nejprve „mluvila“ želva, pak se zjevil sám Krišna a za neustálého opakování mahámantry přistoupil blíž k vyhublým harekrišňákům v oranžových hadrech hárech. Ti padali stylově obličeji k zemi, umazali se od bláta, Krišna zahrál pár nacvičených melodií na flétnu a nechal se odnést zase zpátky.

I když tohle dělal už pěknou řádku let, najednou měl prazvláštní pocit. Ne že by snad výčitky svědomí, to by ani nedokázal, ale pocit marnosti a prázdnoty. Zavolal si k sobě svou první ženu Rukminí a chtěl si s ní o tom pohovořit. Nevěděl však, co má říct.

„Víš, Rukminí, nejhorší na tom všem je…“

„Že kvůli tvému uctívání úplně zapomněli na Boha.“