Připomínám si Tě,
když město ještě spí.
Na ulici v sobotu ráno,
spolčení.
Cítím tvé teplo,
ikdyž jsi říkala, že jsi dávno mrtvá.
Hořela jsi víc, než většina lidí co znám.
Silná to žena, ve své bolesti,
ze svého žalu.
Navenek slabost.
Po troškách sbírala jsi sílu.
Teprve teď.
Na stromech, když vyrůstá nové jehličí,
když z větví ještě slabých třešní vytryskly zčista květy.
Bleskurychle, že najednou prostě jen jsou,
bez očekávání.
Překvapí tě, ikdyž je to každý rok.
Cítím Tě poprvé.
Teprve teď.
Bolíš mě v závanu větru.
Vzpomínka na kůži zůstane a vsrdci jak by smet.
Odpouštím Ti, že nutíš mě do pláče.
Zvládám to, když tu nejsi, ve chvílích co na mě padly.
Ty by jsi rozumněla.
Roztříštěné splynutí.
Ikdyž se zdá, že zmizelo,
co jednou vzniklo,
nikdy neztratí se.
A žádný, jednou se setkáme!
Stále jsi se mnou.
Mám Tě v sobě.
Cítím Tě.
Rostu
z ran dnů,
z falešnosti tvoru.
Pučím ze spletitosti mysli lidu.
Rozkvétám z bolesti krásy žití.
Žlutí se řepkové květy.
Obklop se energií jejich žluti.
Všude je krásný svět, i za ploty Domova.
Nabírám jeho sílu,
nesu si jej v srdci.
Všude na cestách, Domove!
Prosím,
ve mně plaň.
|
