Brixton Balls je název miniaturního podniku, který na pražských Vinohradech servíruje svým hostům masové koule v několika podobách sotva tři týdny. Standardně dávám novým restauracím alespoň měsíc na záběh a vychytání nedostatků počátku provozu. Výjimečně ale narazím na podnik, který dobu hájení nepotřebuje. Od počátku funguje tak, jak má, a že je nový, byste v podstatě ani nepoznali. Brixton Balls je právě takový.
Bistro měsíc hájení nepotřebuje. Vše v něm funguje, jak má. (Autor: Hynek Glos)Označení bistro je spíše nadnesené. Podniku dominuje pult, za nímž je kuchyně a u kterého se děje veškerá komunikace s personálem, respektive spolumajiteli podniku. U něj si objednáte a zaplatíte a za malou chvíli dostanete na stůl, vlastně spíš na improvizovaný stolek, koule dle svého výběru. Standardní stoly tu nejsou, jen pulty přidělané na zdi a u nich pár barových židlí. Za podnikem stojí Luděk Netušil, kterého můžete pamatovat z restaurace Divinis, kde dlouhá léta pracoval, a britský hudební producent Tim Simenon, původem z Brixtonu.
Nevím, jestli tam jsou masové koule nějak zvlášť populární, ale mě si oba pánové s nabízeným produktem získali poměrně rychle. Nejvíc mi chutnají hovězí masové koule s čedarem a nejméně koule z vepřového masa s chorizem. Každá porce obsahuje tři padesátigramové koule, omáčku, které by ale mohlo být o malou trochu víc, basmati rýži a spoustu zelného salátu. V nabídce jsou i hranolky, ale až k večeru. V době oběda se koule servírují jen s rýží.
V menu jsou koule na pět způsobů – hovězí, hovězí s čedarem, pikantní hovězí, vepřové s chorizem a vegetariánské. Čistě hovězí jsou umírněnější verzí chutí nabušených hovězích koulí s čedarem. Je to harmonické spojení dobrého masa, sýra, trochy kaparů a koření a rajčatové omáčky.
Brixton Balls nabízí koule na pět způsobů. (Autor: Hynek Glos)Pikantní hovězí koule jsou ve skutečnosti pikantní jen velmi lehce. Červená kari omáčka vás přenese do Indie, ale kvalitní hovězí maso z Milovic vás vrátí zase zpátky k nám. Mile mě překvapila i vegetariánská verze, ve které převládala čočka, doplněná o žampiony a mrkev. Z vepřových koulí s chorizem jsem cítila hlavně koření, a přestože nejsou špatné, v mém žebříčku obsadily až poslední příčku.
Vše je tu tak trochu streetfoodové. Nemají tu porcelánové talíře ani nerezové příbory. Jí se z papírových misek na jedno použití a ekologickou dřevěnou vidličkou. Otevřít si podnik založený jen na masových koulích mi vlastně přijde jako dost šílený nápad, ale zatím mě moc baví. A co teprve až budou v nabídce avizované koule jehněčí a kachní!
Brixton Balls |
---|
Korunní 23, Praha 2
tel.: +420 776 602 306
e-mail: hello@brixtonballs.cz
www.brixtonballs.cz |
HLAS JIHU
SESTŘE SONI POUTNÍK
1927
Píseň naší touhy pojí nás navždy tajemně s Jihem.
Nejen pro stesk severské jeseně, potopené v mlhy a chlad a toužící po
jižním záření, rozlévajícím se ve věčné zeleni jižních vegetací; nejen pro vlny
ohnivějšího života, proudícího u břehů jižních moří a pod hradbami památných
měst: nýbrž, a to hlavně, pro ona ztichlá, posvátná místa, kde shlížejíce se
v díle minulosti sami sebe se učíme poznávati, kde z práce mistrů
požehnání vyššího světla nám vchází… Ano, my milujeme Jih, milujeme jej
tisíciletou svou minulostí: neboť všecka sláva Severu se zrodila pod sluncem
Jihu!
HORY K ČLOVĚKU MLUVÍ
Na březích našich vod tvá kladiva po
tisíciletí už zvoní,
tam k obrazu tvému vyrostly hrady
a chrámy a města.
V mrazivých výších našich však jenom
tvých snů se oblaka kouří,
tu za letních veder žízeň svou u sněhových
plání hasíš,
trháš květy své touhy a budeš je trhati
věčně.
V říši naší však zákon jiné svobody vládne
a slovo jeho je v řeči tvé nevyslovitelné.
MILÁNSKÝ DÓM
Sláb, hříšný se plazím, kde ruka mistrů
vztyčila chrám,
kde jiskra svatého nadšení do duše padá,
z velebné písně mramoru plesám a štkám,
u oltáře věčné touhy své srdce kde strádá.
Hra věží a oblouků a všecky linie krásy
jsou hotová díla,
ruce sepjaté modlí se z každé fiály,
něhou nesčetných ozdob dojímá gotiky
síla,
že duše poutníků tichý odkaz tvůj přijaly…
V ZEMI VĚČNÉHO JARA
V zemi věčného jara dřímeš svůj sen.
Temné světlo cypřišů tu za tebe hoří,
jezero v záři jižního slunce jásá,
cikády z palem a oliv o závod pějí.
Mlčí hory a z jejich mlčení noří se chvíle,
kdy v ohni mládí tě ve výšinách
potkala koule
(ó, jak jsi
naposled zatoužil po těch, kteří tě milovali!)
a druhové k spánku tě odnesli dolů,
kde libější vůní dýchá květena jižní.
Již zmizel kříž a neznám je zrakům našim tvůj hrob.
Jen temné světlo cypřišů tu za tebe hoří
a cikády z palem a oliv o závod pějí.
V zemi věčného jara dřímeš svůj sen…
HLAS ITALSKÉHO NÁRODA
Nás netíží tisíciletí,
na troskách starých pomníků předků život
náš vítězně plá,
milujem zemi svou, na světě jedinou,
milujem slunce, krásu nebes a moří,
srdce naše v rukou mistra je nástrojem
věčného mládí.
Láska naše jak květy magnoliové kvete
a voní,
z výšek ledovců do hloubky nejčistších
jezer padá
na stříbrných strunách vodopádů
a v kadencích jejích píseň naší nejstarší
modlitby zní.
Země k hvězdám ústy našimi po věky
hovořila
a bude hovořit uměn našich hymnami
věčně.
POČKEJME V CHRÁMU
Počkejme v chrámu, brzo se sešeří
a řeči světců srdce dojaté uvěří.
Světlo živé baroka nyní se ztlumilo
a Tajemství tisícem pohledů k duši tvé
mluvilo.
Modlitby neznámých bratří tu oživly
z kleneb a stěn,
z ticha krypt vycházel zašlých životů den.
A jak jsme duše zemřelých vzývali,
hlasy smrtí změněné sladce nám v odpověď
zpívaly.
MOŘE
Na vlnách svých přináší lodi a písně.
Milujem horečně jeho záři, dálku a bouře.
Z přístavů vylétla naše touha přes všecky
oceány,
ve vůni jiter třásla se v síle, radosti, vzpouře.
A moře, zvlněné životem hloubek svých,
volá:
„Mám duši svou, slyšíš ji u skal a břehů?
Těla nesčetná laskám a brzo orkánem
zuřím.
A svých tajemství nejsladších žárlivě před
tebou střežím…“
MILUJEM JIŽNÍ BŘEHY
Milujem jižní břehy, divé a skalnaté,
šílené jízdy vlakem světlem a tunely,
palmy, tajemné posly tropů,
i lid, opilý sluneční září a ohnivým vínem
své krve.
Hle, větřík, jenž hrál si se zralými citrony,
fíky a oranží,
ó, radosti z česání hroznů pod loubím révy
a jižních plodů!
Na výsluní písčin směje se lid a smějí se
dívky
a srdce naše chce býti vlnou,
letící na hladině blankytných moří
dál a dál – v nesmírnou dálku…
…poselství měst, paláců, dómů, moří a řek
v zátopě světla a krásy neseme z dálky. Avšak ve všem tom triumfu
člověka (jenž usiluje růsti do věků), na prahu svatyň zaznívá úpění syna
člověka, jehož zrak zabořen do tmy k nebi vzhlédnout se bojí a který
životu den ke dni splácí daň duše a těla, že nezbývá nic z toho, proč
zvykli jsme žíti. Výkřiky hladu a starých žízní, neuhašených, výkřiky vášní,
samot, rukou, vztažených po sladkém ovoci lásky a znetvořených krutou hrou
života dříve, než mohly ho dosáhnouti. A ve slovech našich spoluzní bolest tuh
neukojených, pláčů neusmířených, radostí nesdílených, lásky nenaplněné, pokání
nerozřešeného…
Vydala
ŽOFIE HARBICHOVÁ
v Nové Říši
1927
Vytiskli
KRYL A SCOTTI
v Novém Jičíně
na Moravě