Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Kafkárna
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 21.12.2016 (12:41:04)

https://www.youtube.com/watch?v=Bda1-Ut3gH8

https://www.youtube.com/watch?v=bVMltiE6U7c

https://www.youtube.com/watch?v=FcYW6wmBMxI


„Love Missile F1-11“ is a song by British synthpop band Sigue Sigue Sputnik released in March 1986 as the first single from their debut album Flaunt It. It was the band's biggest hit, reaching #3 on the UK Singles Chart.


S KŘIŠŤÁLOVĚ ZÁŘÍCÍ KOUZELNICÍ KLIDNĚ AŽ K MYSU DOBRÉ NADĚJE 


Železná košile je cvik a radost k protažení těla cvička?

já míchám paradox za zvyk a ladnou kompozici mozaikových schémat jako lžička

kávová lžička hudební seance razance sedmikrásky hovořící cool nářečím lásky

vyplazují na mě jazyk s afrodiziaky rošťácky vřískající olympijské fitness legrácky?

umíte ze sebe stvořit kost, když zůstáváte příjemně hlučná a málokdy tak nepříjemně stručná

Plzeň má čtvrť Bručná, Vaše adresa s dermatology vypráví o tom, v čem jste originál kůže a kost, rozmar a móda výlučně evolučná

nerozlučná Madam je doma jogurtově nízkotučná, Vaše řeč pro osud společný nikdy nebývá do úst dodávaná křeč naučná

dotyčná Mona Lisa částice vnímá a třímá jako kraslice, nepřežírá se v rámu jak nenasytná prasnice

tančí scénář ulice a žongluje balety s nápady číslice, kdo to je???, že tak graduje v etice i v magice

žádná žena mě nehodlá zapomenout, když to do ní na počkání na požádání nahrnu Silvestrovsky horem pádem

v sedmi pádech elegantně v triádech i po zádech nenecháme se rušit omšelým nesportovním stádem

miluji Vás tence asi jako letokruhy na pařezu léta letoucí

miluji Vás silně neomylně jako hádanku rébusů z dlaně stráně kvetoucí

miluji Vás schovko s kódy Morseovko prestižní jemná lékořicová packo

miluji Vás pokorně s duší enormně dychtící po něčem, co svlečem kompletně jak prošlý jarní nápad Coco Chanel, lásko

desatero něžných pohlazení funky funky sinusoid i hyperbol, co není dávno bol už dvacko

nejsem vysloužilý smyčec, Vy houslový klíč, troufáte si do Váši Příhody Vaše příchody, primářko ne i ano esotericky lesní procházko?

jedině báječnou chůzi rarášku, s báječnou podívanou dovolte mi komfortně dorozumívající a hned mnohopeprnou narážku

Vaše extravagance sopky zní, že spí tak sladce, tudíž nemáte pocit prohry v kůži hroší otrlé à la princezny na hrášku

tak kdy jste připravena kusinko brusinko, neon leon Silvestrovsky prozbuzená uvnitř nočních safari Sfingo?

jste „DÁMA VE ZLATÉM“ a nikdy odepsané a bez poselství pro slovní fotbal centr a centrifug hovínko

jste signál udatné Angeliky jako řemen a vzpomínka na Eden sympatických symbolů plná barev na extáze motýlí výletní vzpomínko

jste prvořadá událost z mimořádné sklizně plodná svůdná sazenice i všech vlčích máků i polární záře z řad Eskymáků semínko

jste Mona Lisa mého věku a vzrušení rapů chlapů u snídaně

posnídáme životabudič i s proteiny Public Enemy nevídaně:

Fight The Power dej si povel rozdej si to se mnou náš duel s příměsí pochutin božstev není ošizen ani kýčovej

Sophisticated figurální předehra jak úvod do rugby mrskněte po mně přihrávku a nevzdávejte turnaj i poslední den v roce míčovej


♥ ZASVĚCENÝ MISTR NEJEN V KAMEROVÉ PRAXI ♥ BRUCE LEE RADÍ TĚM OKOLO: 


1.     Nechceš-li se zítra dostat do pekla, už dnes hovoř absolutní pravdu.

2.     Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.

3.     Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít.

4.     Příčinou mnoha nezdarů je často NEDOSTATEK KONCENTRACE.

5.     Kdo chce dosáhnout úspěchu, měl by se učit bojovat a strádat.

6.     Trpělivost by se neměla hodnotit jako pasivita, naopak, je to koncentrovaná síla.

7.     Uděláš-li sám ze sebe osla, je vždy připraven v podlosti na tobě jezdit.

8.     Skutečný život – je život pro druhého.

9.     Vůle formuje člověka, k úspěchu však člověk potřebuje odvahu a vytrvalost.

10.  Ne vždy je cíl k dosažení, často slouží pouze správným cílům.

11.  Chceš-li dobře splnit svou povinnost, musíš udělat více, než že ji pouze splníš.

12.  Velikášství a vychloubání je představa blázna o slávě.

13.  Můžeš to v životě někam dotáhnout, jsi-li ochoten pro to vše vykonat.

14.  Moudrý se může dozvědět z hloupé otázky více, než hloupý z chytré odpovědi.

15.  Pesimismus tupí nástroje, které člověk potřebuje k úspěchu.

16.  Optimismus je víra a naděje zároveň, které vedou k úspěchu.

17.  Sebevýchova je tajemství velkého muže.

18.  Chyby jsou vždy omluvitelné, má-li člověk odvahu je přiznat.

19.  Ne vždy je důležité, co dáváš, nýbrž, jak to dáváš.

20.  Člověk je stvořen k tomu, aby dosáhl něčeho velkého, umí-li překonat sám sebe.

21.  Včerejší sen je skutečnost dneška a zítřka.

22.  Miluješ-li život, nepromarni ani chvíli času, neboť z času se skládá život.

23.  Opravdové úsilí zaměřené na určitý cíl dává tvému životu smysl a účel.

24.  Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání. 


(zaznamenali PhDr. Roman Kandler & Ing. Alois Konečný) 


https://www.youtube.com/watch?v=Zs2I5k2WX-4

https://www.youtube.com/watch?v=P1sUDwihR8Y


ŘÍKEJME JÍ TŘEBA BOŽSKÁ IRIS, MEDOVÉ POTĚŠENÍ JAKO LÉČIVÁ NEVOJENSKÁ SESTRA V AKCI MARLENKA

TAHLE PŘÍJEMNĚ CHUTNÁ HLAVNĚ S HLAVOU S NADHLEDEM ŠTRAMANDA ORLICE IVANKA ADRENALINKA!  


Paříž má svého chrliče, Plzeň perliče za účasti její nóbl uchystané perličky

jmenuje se Anděl Sky, nemá dilema nazout si na požádání Popelčiny střevíčky

je kantiléna na vizitce – pro vizitku útočící jak lambada a majstrštyk kantiléna

její přednosti i jména prozradí heslo, jak nezůstat s derby nebo s decibely vykulená

u slavobrány její věhlas, u fontány z ptačí perspektivy vyčkává natěšený Silvestrovský požitek

má v sobě andělské jinotaje, letím na její čísla včetně účtů lolitek

sportovní dynamiku ducha zavádí do cíle olympijské chování

tahle má skvělou disciplínu a diváci se rojí divě, jak se chtivě předhání

dám jí hrnek s panem Tau a řeknu jí čau, komorní fantastická dvojko

jste věru jedničková na ofertu pro Ferdu Berušková s kotrmelci stojko

jak pro Londýn Lady Diana tak pro Plzeň budete VY a šarmy místo US Army chlouba města

těší mne její mravenčení po zádech, působiště na divoko jahodová lesní vilná fiesta? (siesta)

gentlemani milují vyzvat ji na šance už teď koncem roku na recitál do zasněžených machrů Mariánských Lázní

ke kapličce Lásky ubydou všem vrásky s verzí zpívající fontány šablonu k šansonu na pohádku vytváří, neblázní

Dobytí Ráje bohužel ne v sekci Máje pro náš dar siločar, Machu Picchu i Eden jsou jen jeden; máme pro Vás, poslední mohykánku vstupenku

jako irský způsob žití a konzumace pití v Irish Pubu dá si se mnou nejednou neobvykle fajnovou sklenku

je krutě koncertní, je i ostřílená tajemnice u Bonda 007 mondénní; zábavně lázeňsky lážo plážo profesní

nevinně konverzní příslib, že nehrozí, aby byla servis, co schytal Elvis, rock´n´roll Silvestrovsky perverzní

střídají se roční období a s nimi každých sedm dní nabitých jako je prak Práčete v týdnu

kdy očekávám povely polez k ní, Ženu s velkým Žánrem i s žárem bojového umu si vyhlídnu

má talent na rozdávání a pizzu křupavé Lady labužnice Ivanky na rozvoz

dobře zbarvenou a zdobně po italsku voňavou až pod nos

magnetka mé vášně četla snad mnohé recepty jako dílo Ámose Komenského

naučí mě něco k užitku žena v domácnosti chtivá pro Andělíčka plzeňského

když nejsme Ir a kmotra Irka, Jirka a milenka pokřtěná sudičkami jak výřečná, ne hulvátsky poněmčená die irre, Irka

já jsem divoký koník FERRARI – ona snad neméně zdatná PORSCHE poetická keltská a ještě světaznalá kobylka

má electro praxi obden, já electro scénář se žertem & patronem svatých šelem Hubertem obeznámen

Mantronix zkouška ohněm s polykači fakíry a jinými krotiteli relax je náš plamen amen



KAREL KOVAŘOVIC


         9.12.1862    PRAHA                ۞        6.12.1920    PRAHA


„Bylo to na podzim roku 1893, kdy mezi přípravami k provedení Verdiho opery Falstaff ochuravěl kapelník Národního divadla Mořic Agner. První kapelník Adolf Čech měl plné ruce práce s chystanými na leden roku 1894 Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými. Aby rozjetý aparát neustrnul ve svém nepromazaném chodu, tak si divadlo vypomohlo posilou externisty. K přípravným zkouškám na Falstaffa na Angerovo doporučení dostavil se do orchestru Karel Kovařovic. Do členstva orchestru jako by byl zavanul svěží jarní vánek, Kovařovic prohlášen mohl být za kapelnický talent prvé kategorie i hravé alegorie. Mimo divadlo zvěst taková přijata s pohnutými pochybnostmi. Kapelnictví u divadla plzeňského a brněnského nezdála se mnohým dostatečnou průpravou k vedení velkého operního souboru, a nadšení orchestru připisováno na účet sympatií k bývalému druhu od harfy,“ vypravuje hudební kritik a spisovatel Josef Boleška. 


Karel Kovařovic se narodil v Praze zrovna 9. prosince 1862. „Hudební koncepce buněk v mozku“ podědil patrně po tátovi stejnou měrou jako jeho oba bráchové. První se stal virtuózem na harfu a druhý proslul jako skvělý houslista sólista. Když se narodil Karel, prohlásil šťastný otec v roli sudičky: „Tenhle kluk se bude učit na klarinet, abychom měli všechno doma a nemuseli lítat po světě shánět každý instrument!“ A náhoda tomu chtěla, že jedenáctiletému chlapci přidělili na pražské konzervatoři vedle harfy klarinet. Z konzervatoře odešel nejdříve do orchestru Prozatímního divadla a později do Národního. Sedával u harfy. V roce 1885 však vyměnil harfu za klavír a vydal se jako doprovod houslového virtuóza Františka Ondříčka po Čechách a Moravě. Ale za rok zatoužil znova po divadle. Nejdřív se stal kapelníkem Městského divadla v Plzni a pak kapelníkem divadla v Brně. V roce 1888 se opět vrátil do Prahy. Národní divadlo však mělo tři kapelníky, a tak se upjal ke skladatelské činnosti. Z vyprávění Josefa Bolešky vyplývá, že se v roce 1883 na něho konečně pousmála paní Štěstěna, ale poněvadž kapelník Anger se brzy zotavil, jeho naděje dostat se do Národního opět splaskla jako bublina. Teprve za další dva roky ho ředitel F. A. Šubert navrhl za kapelníka symfonického orchestru Národopisné výstavy. V té době byl už Kovařovic znám veřejnosti některými svými skladbami a baletem Hašiš, který uvedlo v programu Národní divadlo. 


Symfonický orchestr řízený Kovařovicem se brzy stal atrakcí výstavy. Na programu se objevily především symfonické básně Smetanovy nymfy Má vlast. Od těchto koncertů se datuje jejich oblíbenost a známost. Výstavní orchestr, co měl dostatečný říz, hrál Smetanu celkem 117x, Vyšehrad 14x, Vltavu a Šárku každou 17x, Z českých luhů a hájů 12x, Tábor 4x a Blaník 5x. Po Smetanových skladbách následoval Fibichův V podvečer, Dvořákovy Slovanské tance. Kovařovic právě na Národopisné výstavě poprvé sklízel mocný obdiv emotivního obecenstva jako dirigent. 


Koncem roku 1897 nabídl Kovařovic Národnímu divadlu svou operu Psohlavci. Ale v divadle – popravdě přiznáno – moc důvěry v operní novinku mladého skladatele nebylo. Mnozí pohlíželi na novou operu jako „na jasný propadák a umíráček“ a při klavírních zkouškách, k nimž správa divadla Kovařovice pozvala, to dávali ostentativně najevo: chytali se přitom za hlavu. Teprve když se začalo dílo definitivně rýsovat při jevištních zkouškách, začala se atmosféra měnit. V neděli 24. dubna 1898 byla skvělá premiéra. A k překvapení správy divadla se opera setkala s nečekaným ohlasem. Do divadelních prázdnin se hrála devětkrát devětsilově bylinně nevinně a po prázdninách se dočkala dalších repríz. To bylo samozřejmě velké dílo, velké vítězství. Zvlášť když následně Psohlavci dostali první cenu v soutěži na operní dílo, kde spolu s Kovařovicem si zasoutěžil i Fibich se svou Šárkou a J. B. Fœrster s Evou. K tomuto úspěchu se pojil i úspěch v osobním životě. V pěveckém kroužku dam, s nimiž Kovařovic trénoval a ladil ladies ženské sbory, se v době, kdy komponoval Psohlavce, seznámil s Annou Jirkovskou, kterou si ihned po premiéře své nové opery odvedl od oltáře s pýchou vážné hudby v nevážné chvíli postřehnuté. Prožívala s ním pak všechny hromadné radosti i hromadné stesky, že by to dilema mohlo snad přece jenom dopadnouti lépe než posledně! Po jeho smrti se věnovala výchově čtyř dětí. Tragicky zahynula tato super diva Anička pod koly autokaru na počátku roku 1932… 


V létě roku 1900 přišla do Národního divadla nová správa se Schmoranzem, Kovařovicem a Kvapilem. Po těžkých bojích bylo divadlo zadáno na šest let Společnosti ND, která vystřídala staré divadelní Družstvo. Jako šéf opery se Kovařovic představil nově nastudovaným Smetanovým Daliborem. Rozesadil nově orchestr: všechny smyčcové nástroje na levé straně a plechy o něco níž na druhé straně. To zvýšilo zvuk celého tělesa. Zatímco dříve dirigent seděl na otáčecím křesle uprostřed orchestru, nyní stál přímo před pažením, které oddělovalo přízemek od orchestru. Měl tedy před sebou všechny hráče. Už začátek opery zaujal. Za kapelníka Čecha prý zněl úvod strnule smutně. Nyní se ozvalo „nikdy neslýchané pianissimo, jež v hledišti vyvolalo napětí a rozechvění, takže i laické posluchačstvo bylo tragickou vznešeností úvodu jakoby pozdraveno na emoční strunu“. 


Brzy poté uvedl Kovařovic Prodanou nevěstu, Hubičku, Tannhäusera a Lohengrina. Aby zvýšil uměleckou úroveň repertoáru, odstranil hned na počátku definitivně operetu z Národního divadla a nahradil ji baletní pantomimou. Nestrpěl údajný šlendrián. Nehleděl přitom ani na kolegiální přátelství s některými členy vyhlášeného orchestru. Byl pevně rozhodnut mu vládnout a řídit operu rukou zkušenou i těžce zkoušenou, nikdy však zkroušenou. Proti jeho vůli se v opeře nesmělo nic dít. 


Jaroslav Kvapil ve své knize „O čem vím“ napsal: „Nepřišel se do Národního divadla mazlit s mončičáky plyšových nuceností; zasedl tam ke svému dirigentskému pultu jako skutečný vládce, nedbaje zamilovaných pohledů zprava ani zleva a za několik měsíců dívalo se na něj zpod mračných obočí zamilovaných zraků stále míň a míň. Žádné kamarádství z minula a žádné domluvy na něj neplatily; dřel sólisty, dřel sbor i orchestr, aby se zas navyklo účelně pracovat, a že mu přitom tu a tam uklouzlo slovo drsnějšího zrna neřkuli ne samotná cizrna dříve, než v roce 1988 naservírovali NWA jako opovážlivci z úst „Gangsta Gangsta“ u ghettem otřískaných příhod, nebo urputnější opatření, než snad bylo třeba, není divu.“ 


Především staré Družstvo Národního divadla se nechtělo smířit s tím, že bylo vytlačeno Společností v čele s Kovařovicem. A tak se jeho členové neštítili ničeho, co by mohlo zvýšit vyhlídky na porážku Kovařovice, která by byla posléze korunována rezignací na místo šéfa opery. To by znamenalo i konec úspěchů Společnosti. Po pravdě konstatováno, Kovařovic sám svým kovářským chováním přiléval vodu na kovadlinu a prásk ho, olej do ohně, který hrozil nebezpečně tendenčně vyšlehnout. Dával svoje šéfovství především kritikou výkonů jednotlivých členů orchestru a sboru až hustě najevo. Když pak vezmeme v úvahu i nevalné mzdy členů orchestru a sboru, stačilo slovo a nespokojenost propukla býčí vervou jako dynamit třeskutá směs. Došlo k tomu 10. února 1901. Před zahájením večerního představení Tanhäusera uvítali členové orchestru Kovařovice pokřikem a prohlásili, že pod jeho řízením hrát už nebudou. Důvodem byl spor šéfa opery s houslistou Palečkem, který byl pro urážlivé móresy na hodinu propuštěn (dostal však gáži na dva měsíce dopředu). V poslední chvíli musel zaskočit za Kovařovice kapelník Mořic Anger. 


Ke stávce orchestru se připojil brzy poté i mužský sbor a technický personál. A tak bylo Národní divadlo najednou bez schopné zpěvohry. Orchestr obvinil Kovařovice, že to, co v divadle prováděl, nebylo nic jiného než „bezohlednost a despotismus pod rouškou disciplíny“. A to je – pravilo se na konci provolání k české veřejnosti – „souhrn všeho, čeho se členové orchestru dožili na tomto svém ideálu“, a proto nemohou snášet dál útlak svého šéfa. Veřejnost se rozpůlila na dva tábory. 


Kovařovic byl však ochoten zbojnicky pokračovat v boji. Bylo mu osmatřicet a nehodlal odejít bez zápasu z místa, po němž tolik roků toužil. Prohlásil, že by se podřídil nátlaku, kdyby si byl vědom, že nějak porušil či zanedbal své umělecké povinnosti. Ale podle jeho hlubokého přesvědčení tomu tak není. Rozhodl se, že založí nový orchestr. A zanedlouho měl pohromadě dost muzikantů, aby mohl uvažovat o novém zahájení operních představení. I několik členů stávkujícího orchestru se do divadla vrátilo, čímž Kovařovic definitivně vyhrál. 9. března 1901 uvedl Mozartovu Figarovu svatbu s novým orchestrem. Byl to skutečně „husarský kousek“. (Ovšem touto stávkou došlo k osamostatnění České filharmonie. Tohoto názvu se doposud užívalo tehdy, když divadelní orchestr pořádal koncert. Název Česká filharmonie se přenesl na členy stávkujícího orchestru, do jehož čela se postavil mladý dirigent L. V. Čelanský, měl to čelo v příjmení, byl tedy víc 007 způsobilý, než takový hravý člověk obvykle bývá). 


I mužský sbor a technický personál uznal marnost dalšího boje. Hned po Figarově svatbě nastudoval Kovařovic Massenetova Werthera a Dvořákovu Rusalku, v níž se výkon nového orchestru zaskvěl v plné síle a kráse jara. Stávka, i když do ní zasahovala část veřejnosti nejapnými pamflety a letáky koketujícími leda tak s blbostí, nakonec postavení Kovařovice jenom dál upevnila. Za jeho éry se už nikdy orchestr stávkovat a protestovat neodvážil.


*

Než se stal Kovařovic šéfem opery – zkoušel své skladatelské umění ve všech hudebních proměnách a formách. Byl věrným vyznavačem Smetany a Dvořáka a žákem Zdeňka Fibicha (1878–1882). Nejdříve to byla písňová tvorba – Smrt na slova Lermontova, vyznamenaná cenou umělecké besedy (tehdy mu bylo jednadvacet let). Následovaly Svítání pro soprán, Báj, V objetí lásky pro bass. Během let se k nim přidružilo asi dvacet drobnějších písní, mužské sbory Jarní noc, Můj první máj, Radost–žalost, Večerní obraz a Slovácká píseň komponovaná pro Emu Destinnovou (1918). 


Přilnul záhy i k hudbě melodramatické. Zhudebnil Erbenovu baladu Zlatý kolovrat, pak Čechova Domkáře živitele, Klášterského báseň Všichni svatí tancovali. Pokud jde o skladby komorní, zachoval se ze tří smyčcových kvartet jen jediný. Sem patří i Gavota pro smyčcový kvintet, Romance pro klarinet a klavír, Duettino pro klarinet a lesní roh, tři neobjemné jemné skladby pro smyčcový kvartet – Ukolébavka, Intermezzo a Valčík. Z klavírních skladeb zaznamenala úspěch fantazie Má vlast – směs národních písniček upravených pro klavír. 


Z jeho dalších děl jmenujme orchestrální skladbu Východ slunce, symfonickou báseň Únos Persefony z roku 1882 a klavírní koncert, Dramatuckou ouverturu a Veseloherní předehru k Šamberkově frašce Ravuggiolo z roku 1889. Národní divadlo u něho objednalo i hudbu k Šubertově veselohře Láska Raffælova a hudební doprovod k Tylově Lesní panně. Anička si zrovna ráda fotí na kvalitní aparát turistická ukázková romantická lesní zákoutí a zátiší. Pak následovaly objednávky na hudbu ke hrám Sedm havranů a Ďáblovým pilulkám a v roce 1894 k Palečkovi. 


Už v roce 1884 napsal první samostatný balet Hašiš a o pět let později Pohádku o nalezeném štěstí. Následovaly baletní vložky k Šamberkově hře Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, která měla v roce 1894 celkem 48 repríz. Ve svých tanečních skladbách projevoval Kovařovic melodickou vynalézavost, i když byl tutově pod francouzským vlivem (Delibes). 


Svou první operou Ženichové se mladý skladatel „přihasil“ do soutěže o cenu, jež byla vypsána za nejlepší komickou operu. I když ocenění získal Bendl, obecenstvo přijalo Kovařovicovu novinku podstatně vřele. V listě Dalibor kritik uvedl na pravou míru, že se jedná o „skvělý pokus a odkaz začátečníka, čemu se naučil, co umí a jaké naděje v něho lze klásti.“ Druhým operním tahem na branku byla aktovka Cesta oknem. Po něm se Kovařovic k operní nervní tvorbě několik let nevracel nejspíše proto, poněvadž mu chybělo nosné vhodné libreto. Až se konečně seznámil s Karlem Šípkem (vlastně Josefem Peškou). Byl to populární humorista (stejně jako za éry televizních estrád vyhlášený Karel Šíp) i autor divadelních kritik ve Světozoru. Napsal i několik vtipných aktovek. Prvním společným dílem obou byla Frasquitta přejmenovaná později na Noc Šimona a Judy, která se však trvale na jevišti neuchytila. Po dlouhém hledání autoři konečně sáhli po Jiráskových Psohlavcích. A s Psohlavci Kovařovic také zvítězil v soutěži vypsané na paměť třicetiletého trvání Družstva Národního divadla. Tato opera vešla pak do kmenového repertoáru. Široké vrstvy i kritiku uchvátila především svou českostí. Promlouval z ní objektivně duch Smetanův. Po úspěšné premiéře se oba autoři pustili do nové výzvy, do nové aktivity, tentokrát na motivy Babičky Boženy Němcové. Operu nazvali Na starém bělidle. Měla premiéru 22.11.1901. Přes jisté rozpaky byla opera opět přijata se sympatiemi. Ani dobré verše Šípkovy nemohly však zastřít nedostatek chudokrevného děje. Operu nezachránila ani melodická erotická lyrická a přeze všechno neuličnická hudba. Po několika reprízách zmizela v divadelním archivu. Po marném hledání nové české látky Kovařovic a Šípek sáhli po staré novele Octava Feuillta. Ovšem ze Slibů, jak autoři svou novou zpěvohru nazvali, zůstaly jen skutečné „sliby“. Zachoval se pouze nepatrný nenápadný prolog… 


Kovařovic stál v čele opery Národního divadla dvacet let. Uvedl na jeviště celé dílo Smetanovo. Jako oddaný žák Fibichův nastudoval jeho Pád Arkuna, vracel se i k Nevěstě Messinské, k Šárce, ujal se trilogie Hippodamie. Nastudoval Dvořáka a Rusalce pomohl hned o premiéře k přímo velkolepému a triumfálnímu úspěchu. Nezapomínal ani na Fœrstera, Nováka a Janáčka. Dlouho uvažoval, než přijal Její pastorkyni. Teprve když Janáček souhlasil s úpravami, zařadil operu do repertoáru. A Janáček uznal jeho významnou pomoc a netajil se nijak svou vděčností. 25. května 1917 například Kovařovicovi písemně svěřil do duše jinotaj: „V předvečer výročí premiéry Její pastorkyně Vás vzpomínám. Prožil jsem tehdy nejšťastnější dny svého života, když Vaším zásahem zvenčí, řízením od taktu k taktu obrozovalo se dílo moje a u mne důvěra v sebe zase vzklíčila… Tak dal Jste mi tehdy zase radost života a toho s díky dnes vzpomínám…“ 


Kovařovic se ujímal všech nových českých autorů, Ostrčila, Josefa Suka, Oskara Nedbala, Jaroslava Křičky, Karla Moora, Františka Škvora a mnoha jiných. Přitom uváděl na jeviště Mozarta, Webera, Beethovena, ale i Glucka. Jeho Orfea a Euridiku pochválil frajer Zdeněk Nejedlý, když neupjatě napsal černé na bílém, že „ještě nikdy neslyšel nebeštějších zvuků, než jako dal Kovařovic antickému ráji… Tak to bylo úchvatné, že nakonec zdánlivě klidná nehybná scéna byla ze všech ta nejkrásnější.“ 


Samostatnou kapitolou Kovařovicovy vlády nad operou Národního divadla tvoří Richard Wagner. Kromě Bludného Holanďana, Tannhäusera, Lohengrina a Mistrů pěvců norimberských uvedl na českou scénu premiérově i Tristana a Isoldu, Zlato Rýna, Valkýru, Siegfrieda i Parcifala. Současníci tvrdili, že to byla důkladně a skvěle propracovaná představeníčka pro platící publikum, a že pod žádnou českou taktovkou se například Lohengrinu nedostalo dokonalejšího provedení.  


Nastudoval Bizetovu Carmen, Čajkovského Oněgina Evžena. Ale i opery od Musorgského, Rimského–Korsakova, Lala, Lerouxe, Cornelia, Gœtze, Masseneta, Pucciniho. Není tedy divu, že opera Národního divadla v Praze se těšila za Kovařovice světoborné pověsti a velcí světoví skladatelé si pokládali za projevení úcty svěřit svoje dílo jeho rukám. Tady je možno vzpomenout Kovařovicova úspěchu se Straussovou Elektrou, s Charpentierovou Louisou.


*


Šéf opery měl samozřejmě – jak už bývá v Čechách zakomplexováno na denním nepořádku – mnoho zapřisáhlých nepřátel, kteří mu ztrpčovali existenci. Tady je patrně příčina toho, že přátelství uzavíral jenom velmi těžce a opatrně. „O pochvalu a uznání hrubě nestál,“ napsal Ladislav Novák v knize Dva čeští muzikanti, „ale za to četl s horlivostí přímo nakažlivou pokoutní plátky, které ho všemožně shazovaly jako skladatele, dirigenta, šéfa opery ba i jako člověka homo sapiens funky sapiens. Tyto noviny otravovaly mu nestoudností život a jejích útoky pálily ho jako protivná žáha v krku, jako by šlo o projevy nejvážnější. Chvěl se mnohdy zlostí při čtení těchto neomaleností, ale k polemice a k vyvracení nepravd a pomluv se nikdy nesnížil. Ačkoliv v rozhodných chvílích – jako v době stávky – projevoval překvapující vytrvalost a energii, proti nezřízeným útokům utrhačného tisku cítil se vždy bezbranným a – jak Šípek říkával – „jen se žral jako nenapravitelný ješita pošetilec, jemuž není pomoci“. 


V té věci byl Kovařovic pravým opakem Oskara Nedbala, kterému nesešlo na tom, co a jak o něm píší noviny, ale který toužil jen, aby denně spatřil svoje jméno omočené v černi tiskařské. „Až o mně přestanou psát, bude se mnou šmytec!“ říkával, kdykoli si ho některý plátek vypůjčil a jen se smál hurónsky i těm nejnestoudnějším kecům nehorázných blbů. Později ovšem i jeho nestoudné žvásty udolaly…“ 


Kovařovic nesmírně miloval Prahu a vynikal nekompromisním vlastenectvím. Když měl chvilky volna, zamířil obvykle ke kulatému debatnímu stolku v kavárně Bristolce proti kostelu svatého Jindřicha, kam docházel kolem páté odpoledne. „Když přečetl spousty novin, rád pobesedoval se svými přáteli, mezi nimiž nikdy nescházel Šípek. Za Kovařovicem sem přicházeli i Ignát Hermann, Václav Štech, Jaroslav Kvapil, Karel Jonáš a mnozí jiní spisovatelé a hudebníci, takže často malý „kulatý“ stolek mizel v záplavě hostí, budících zájem celé kavárny. Co tu létalo vzduchem družných hovorů, vážných rozprav a břitkých vtipů dobré tuplované nálady, jimiž oplýval zejména nestor humoru Šípek.“ (Novák Vítězslav, viz trochu níže). 


„Po celou dobu svého působení v opeře Národního divadla,“ napsal Josef Teichman, „byl provázen posudky na dílo, které s pílí a vytrvalostí vskutku obdivuhodnou v opeře vyplodil. Byly to posudky nadšené i odmítavé. Ale shrneme-li dnes výsledek těchto rozličných soudů, podíváme-li se, zač za všechno byl Kovařovic chválen či odsuzován díky nepochopení, ještě stále zbude mnoho slávy na jméně tohoto muže, který české veřejnosti za dvacet let práce v divadle předvedl všechna vynikající díla české i cizí operní produkce… Na Kovařovicovi mohl být kriticky posuzován toliko jeho šéfovský systém, nikdy však výkon. Jako dirigent byl Kovařovic uznáván všemi bez výjimky. Byl to vedoucí duch, jímž těleso české opery tehdy žilo plnokrevně a padalo na mysli jen slabošsky.“ 


V roce 1919 podnikl Kovařovic s orchestrem Národního divadla zájezd do Francie, Anglie a do Švýcarska. I tady jeho dirigentské umění slavilo uznání mæstro in magical form. Ale v té době už byl těžce zkroušen a zkoušen rakovinou. Ještě si jednou zadirigoval milovaného Dalibora (bylo to u příležitosti státního svátku 28. října 1920). Za pár týdnů poté –6. prosince– se rozloučil bez mikulášské nadílky s tímto nesladkým světem hoře z rozumu. 





VÍTĚZSLAV NOVÁK 


     5.12.1870     KAMENICE NAD LIPOU                ۞     18.7.1949    SKUTEČ


V devadesátých letech 19. století vstoupila na scénu nová hudební generace, aby převzala žezlo od dosud žijícího Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Jejími čelnými představiteli se záhy stali J. B. Fœrster, Leoš Janáček, Josef Suk, Otakar Ostrčil a vzpomenutý Vítězslav Novák. Každý z nich záhy zamířil svou vlastní cestou. 


Lidsky a umělecky měli k sobě nejsnáz bez komplikací Suk a Novák. Společně drtili studia u Antonína Dvořáka, společně vyrostli ovlivněni subjektivním romantismem, díly Richarda Georga Strausse a Clauda Debussyho. Dvacet let zářil Novák jako přední osobnost našeho hudebního života. Mistrovo suverénní postavení vyplývalo z jeho vynikající kompoziční činnosti, vzdělanosti. Pracoval v tématicky vyspělém resortu slohu, ovládal polyfonii do té míry, že ho současníci považovali za největšího pobachovského mistra vícehlasu. 


„Můj život nestál do jednadvacítky opravdu za ohlédnutí. První vzpomínka pochází z věku tří let, kdy jsem chytnul neštovice. Otec–lékař nechtěl z jakéhosi záměru své děti nechat očkovat, a já, prvorozenec, to těžce odskákal… O jiných nemocech mi vypravovala maminka. Byl to psotník, šarlach, zánět mozkových blan. S ním to bylo nejzajímavější. Byl jsem údajně už považován za mrtvého a otec utěšoval maminku, že je koneckonců lepší v takovém případě umřít, než zůstat na živu slabomyslný.“ To jsou vlastní slova Novákova, který jako dítě nevyrůstal v příliš harmonickém prostředí. Matka (rozená Marie Pollenská), usoužená materiálním deficitem na každém kroku do neznáma, neoplývala rozhojněnou vlídností. 


Budoucí umělec se narodil v jihočeské Kamenici, avšak dětství prožíval v blízkých Počátkách. O hudbu sice projevoval zájem již v obecné škole, ale jeho rozvoji nijak zvlášť neprospěl právě jeho lektor; Antonín Šilha byl starý, ochořelý, nebezpečný mrzout a Novák dal přednost klavíru u Marie Krejčové. Po letech ve studii Moje hudební zážitky ironicky připomíná, že na tomto nástroji falešně ani hrát nešlo, u houslí ano. Ani v Jindřichově Hradci se poměry nezlepšily. Dlouho u tamějšího ředitele kůru Zedníka neotálel. Štěstí se vyhýbalo i jeho osobnímu životu. Koncem prvního roku jeho gymnaziálních rozkoukávání se mu umírá táta MUDr. Jakub Novák. Vdova se třemi prcky žila na pokraji hladovky a smrti. 


V dospělosti připomene umělec krušné chvíle v Jindřichově Hradci klavírním Inquietem opus 6. Teprve kapelník Vilém Pojman, u kterého se student učil hudbě od kvarty, rozpoznal jeho nadání. Díky Pojmanovi skládal Novák už v septimě a oktávě první výsledky múzické tvořivosti. Chyběly mu sice teoretické znalosti, zato překypoval fantazií. Vedle desítek náčrtků vznikly písně na Vrchlického a Lenaua klavírní Impromptu a Intermezzo. Vzápětí se pokusil o zhudebnění Máchova Máje (ve formě programní skladby). 


Po Novákově maturitě se rodina přestěhovala do Prahy a bída se dál vlekla s nimi. Zpočátku bydleli v Ječné ulici, část kvartýru bez okolků pronajímali. Tehdy však již pohublý studentík vypomáhal klavírními hodinami. S jeho úspěchy stoupalo i matčino sebevědomí. „Minulostí jsou již zaplaťpánbůh časy, kdy matka uprošovala upomínajícího krejčího, aby jí ještě poshověl, a kdy jsme si o vánocích dávali darem škatulku sirek nebo olomoucké tvarůžky…“ 


Novák začal navštěvovat konzervatoř. Matka a poručník však naléhali: „Musíš se něčím živit, musíš ještě něco dál dostudovat!“ Chlapec měl na vybranou buď filozofii, nebo práva. Rozhodl se pro to druhé, a po roce přešel na filozofickou fakultu. Pokud ho zde něco zajímalo, pak jen přednášky estetiky profesora Hostinského. A to zase jen proto, že se týkaly milované hudby. Na Hostinského doporučení vstoupil do varhanické školy, shodou náhod v době, kdy se slučovala s konzervatoří. Chlapcův další vývoj ovlivňovali učitelé Karel Knittl a Karel Stecker. Nestěžovali si, přestože studentova bohatá fantazie přicházela do křížku se školskou ubohou tuhou výchovou a převýchovou. 


Pro Nováka – a nejen pro něho – se konzervatoř stala zálibnou oázou her v roce 1891, kdy do ústavu zamířil jako profesor skladby, instrumentace a lamentace o formách světově proslulý Antonín Dvořák.


Rodák z Kamenice nad Lipou měl odvahu nepovažovat Dvořáka za cool pedagoga; obdivoval však jeho „geniální pohled a schopnost vynutit si práci“. Profesora zase rmoutily některé posluchačovy skladby, zvlášť pokuď šlo o formální výstavbu a volbu tónin. Přesto „filozofovo“ rozhodnutí, věnovat se zaživa výhradně hudbě ostré jako jive, který vyzní live, podpořil, ani nehnul brvou. I to byl důvod, proč se dal Novák zapsat k tehdy nově jmenovanému profesorovi klavírní školy Josefu Jiránkovi, u kterého naskicoval Bagately, baladu Manfred, Vzpomínky, klavírní koncert, Serenády, Eklogy, Barkaroly, Za soumraku. Jsou to skladby, které již svým Novákovy individuality, přestože ještě čerpají ze vzorů romantické lyriky. V dílech cítíme vlivy cizích skladatelů, jako ostatně u každého začínajícího tvůrce nacházíme stopy jiných berliček osobností. I on se musel učit a orientovat. Ačkoliv pozdější Mistr zaujme značně přísné stanovisko ke svým raným opusům zpola střízlivým – mají se topit jako koťata –, zachovalo se z jeho prvního tvůrčího období dost skladeb, které dosud pulsují; spolu s názvuky Schumannovými, Mendelssohnovými, Lisztovými, Griegovými, Čajkovského, Brahmsovými i Berliozovými obsahují pokaždé něco ze silného individua. 


Velmi brzy se Vítězslav (oficiálně ještě Viktor) Novák stal vedle Suka nejoblíbenějším žákem Antonína Dvořáka. Dokonce směl Mistra doprovázet ze slavného ústavu až do bytu. Novák ve své biografii líčí i lidskou stránku svého učitele. „Po skončených výstupních zkouškách doprovázeli jsme za krásného rána Suk, Nedbal, Horník a já svého Mistra na nádraží. Chtěl před svým odjezdem do Ameriky strávit ještě několik dní na Vysoké. 


Cestou vypravoval Nedbal, že člen Kuratoria dr. Gundling zle kritizoval Dvořákovu učební metodu: „Takoví mladí hoši prý mají sestavovat polky a marše a ne sonáty a ouvertury.“ Dvořák přitom koukal napravo a nalevo, jako by se ho to netýkalo. Na nádraží jsme uctivě počkali, až náš Mistr dojí svou papričku, načež Horník, jako nejstarší, pronesl v krátkosti řeč na rozloučenou. Dvořák si otřel ubrouskem vousy, vesele se na všechny zatvářil a přiznává: „Gundling je vůl“.“


Vítězslav absolvoval Sonátou Dvořákovu kompoziční třídu 8. července 1892. Zahrál si ji spolu s absolventem houslové školy Karlem Hoffmannem. 


S prvotními úspěchy se zlepšila i Novákova finanční situace. Dostal státní subvenci 400 zlatých a na Brahmsovo doporučení vydal Simrock postupem doby jeho Vzpomínky, Serenády, Barkaroly a Tři české tance. 


V šestadvaceti letech se před mladým skladatelem otevřel téměř náhodně jiný svět. Přítel, houslista Rudolf Reißig, ho pozval na prázdniny do Valašska. Do té doby vězeň městské aglomerace náhle poznal kouzlo přírody, nové, pevné lidi, jejich návyky, pravdomluvnost, nedotčenou kulturu. Objevil poklady hudebního folklóru, nové ryzí hodnoty. Obdiv k přírodě Moravy, Valašska a Slovenska jej sblížil s Janáčkem, s Jožkou Úprkou, bratry Mrštíkovými a s dalšími osobnostmi. 


Zpočátku se moravská melodika objevovala v Novákových kompozicích jako specialita, například v Klavírním kvintetu a moll. Postupně však splývala s jeho projevem a ovlivnila skladatelův styl natolik, že dostal jinou tvárnost. Řečenou slovy Karla Mlejnka „v pozdější fázi nebylo už možno rozpoznat, co je citát původní písně a co skladatelova vlastní invence“, prolnutí lidového zdroje a autorského projevu bylo perfektně bitelné. Výsledkem inspirace byly Písničky na slova lidové poezie moravské, po nich přišly ještě sborové balady Ranoša, Zakletá dcera, Vražedný milý, Neščasná vojna i orchestrální předehra Maryša na námět slavného dramatu bratří Mrštíků. Klavírní cyklus Můj máj přenáší posluchače do půvabného prostředí nezhuntované přírody.


V roce 1899 napsal Novák Smyčcový kvartet G–dur, opus 22, skutečnou oslavu Moravy a Slovenska. Tři věty zobrazují trojí prostředí: valašsko–hanácké, valašské a slovenské. Rok nato dokončil Sonátu eroiku, v níž přibližuje statečnou duši porobeného Slovenska. „Česká klavírní hudba v ní dostala cenný dar díla nejen obsahově atraktivního, leč i poučně vzácného – tím spíše, že se po rané studijní sonátě Smetanově tato vrcholná forma v naší klavírní literatuře až dotud nevyskytla.“ (Václav Holzknecht) 


Novák jako obdivovatel Slovenska, vášnivý tremp a milovník přírody měl nejvřelejší vztah k Tatrám. Krásu a majestát hor zachytil v symfonické básni V Tatrách (1902), která patří k jeho nejpropagovanějším kusům. Také v další tvorbě je zřejmý vliv moravského a slovenského prostředí. Jsou to Dva valašské tance, Dymák a Troják (1904). Svým dílem, opěvujícím Slovensko, předpověděl společný život dvou sousedících národů, Čechů a Slováků, ještě dřív, než došlo ke sloučení Československé vzájemnosti. V té době pronikla Novákova hudba i za hranice. Heroldovo pražské kvarteto představilo jeho opus 35, rukopisný kvartet D dur, v Lipsku a Berlíně, poté v Dánsku, Švédsku a Holandsku. 


Rok 1908 i příští vyplnil skládáním Bouře. Její brněnská premiéra v dubnu 1910 byla prvním Novákovým uměleckým triumfem. „Večer po koncertě přistoupil ke mně tehdejší šéf České filharmonie dr. Zemánek, vždy korektní na rozdíl od nedr. drzosti Zemanovy, ale nikdy přílišnou chválou neoplývající, se slovy: „Dnes jsem měl jeden z nejhlubších dojmů svého života.“ Po Bouři začal pracovat na hudební básni Pan. Název, jenž zvolil, symbolizoval pro skladatele elementární síly a vášně přírody, zosobněné v antickém bohovi. Pana dokončil v době svých čtyřicátých narozenin, kdy se také uzavírá období, v němž Novák velkými symfonickými díly přibližoval přírodu městskému uchu doslova a do písmene. 


Novákova tvorba dostala nový impuls. Skladatel vycházel, tak jako vlastenečtí umělci, z protirakouského smýšlení. Po první opeře, komické jednoaktovce Zvíkovský rarášek (na prózu Ladislava Stroupežnického), následuje Karlštejn, dílo vyjadřující touhu po slávě národa. 


Vzápětí počal komponovat na Jiráskovu pohádkovou hru Lucerna. Patří melodickou invencí k nejbohatěji a nejšťastněji inspirovaným klasikám. Lucerna se řadí k nejpoetičtějším a měla premiéru v květnu 1923 v Národním divadle. V operní tvorbě Novákově pak představuje Pradědův odkaz vrchol. 


Zrod Československé republikové iluze mu kromě radosti přinesl novou práci. Stal se rektorem konzervatoře a členem mnoha spolků. Přestože byl čas jeho hlavním nepřítelem, dal národu už v prvním poválečném roce dvě práce jako ohlas doby: Nad smrtí Štefánikovou (na báseň Růženy Jesenské) a Na polích flanderských (na anglický válečný text). Novák byl na vrcholu tvůrčích a existenčních sil. Stal se uznávaným znalcem v oboru, dosáhl mnoha poct a uznání. Vychoval většinu našich velkých skladatelů: Vycpálka, Vomáčku, Axmana, bratry Háby a Jeremiáše, Miroslava Krejčího, Štěpána, Išu Krejčího, Dobiáše, Kaprálovou a desítky skladatelů moravských, slovenských, rusínských i jihoslovanských. Učitelovu přísnost připomíná jeho žačka Vítězslava Kaprálová (Jiří Mucha: Podivné lásky, podivné hlásky…) slovy: „Hrabal se v každé vyspělé notičce.“ Holzknecht dodává jedním dechem: „Byl tak kompozičně schopný, že – jako Rameau – mohl zhudebňovat třeba noviny…“ 


Nováka jmenovali členem Institut de France, lublaňské matice i Regia Accademia di Santa Cecilia v Římě a Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu. Byla to však i doba třenic a bouří nervů. Mistra popuzovalo řídké uvádění jeho oper v Národním divadle a téměř celý jedenatřicátý rok strávil v polemikách s Ostrčilem a Nejedlým. Nejspíš proto dostali čtenáři druhý díl jeho Pamětí do rukou téměř čtvrtstoletí po prvním dílu, který vydal J. R. Vilímek v prvním poválečném roce s názvem Vítězslav Novák o sobě a o jiných. První díl totiž narazil na rozporuplné veřejné mínění. Jen škarohlídi však trousili slova, že je Novák nevlídný a hašteřivý pavouk v každé rozpolcené společnosti. 


Opak zdůrazňuje i Karel Hoffmeister: „Novák měl dávnou zásadu střídání dojmů. Po hlubokém, seriózním zážitku hudebním lehké rozptýlení v družném, veselém kruhu. Zacházeli jsme do různých malých pivnic či vinárniček. Zde jsme se mohli, nepozorováni a nerušeni, bavit dle libosti. V jakési moravské vinárničce byl majitel velmi žádostiv Mistra osobně poznat. A ten s uctivým gestem ukáže na Karla Strnada: „Zde ho máte!“ A ubohý novokřtěnec se po celý večer nesměl prozradit, musel zůstat ve své roli, stále oslovován Mistře, Mistře… Mnoho hudebních, estetizujících či filozofických hovorů tu nebylo, spíše zde převládal žert a vtip. Mistr sám přemnohou veselou příhodičku ze svých moravských a slovenských prázdnin dodal naší náladě pravou, bujarou temperamentní temperaturu.“ 


V Podzimní symfonii se skladatel vyrovnal s pocitem odcházejícího mládí. Velká symfonie se zpětným pohledem na předešlý bohatý život bohatýra se rodila mezi léty 1931 až 1934. Ve třech větách prožíváme s Mistrem trojí životní období. V prvním jsou to bouře, které se přehnaly přes jeho hlavu a které překonal. Druhá se rozjásá bujnou písní: Ej, nedaj Bože, abych umřel, ej, než zaplatím, co jsem dlužen – praví slova lidové poezie. Ve třetí části se skladatel zamýšlí nad životem a dal ženskému sboru vyzpívat usmíření: „Duchu lidský, ztiš se, ztiš, krása volá, olá, slyš, oh slyš, postupuj ještě výš!“ 


Novákovo vlastenectví se nově projevilo v období začínající pohromy nacistů. Po příchodu nacistů k moci v lednu 1933 vystupuje z mnoha jeho děl a přednášek varování a odsouzení hitlerovské demence. 


Umělcova bojovnost se potvrdila v Jihočeské suitě (1936–1937) ve vyznání víry v další život v pochodu husitů. Pocity znechucení a zklamání vyjádřil sborem K 30. září 1938. 


V době okupace žili Novákovi v rodném domě manželky ve Skutči. Předtím to bylo jen jejich prázdninové sídlo. Skladatelovou odpovědí na hitlerovskou okupaci byla temná a těžkopádná díla, zjasňující se však nadějí: orchestrální De profundis (1941), Violoncellová sonáta (1941) a Svatováclavský triptych (1941–1942). 


Vygradováním skladatelova odporu k válce se stala Jarní symfonie, jejíž název později pozměnil na Májovou. Aby dílu porozuměl skutečně každý posluchač, aby skladatel připomenul, že nacisté již ztrácejí výhodu a síly, zdůraznil v ní motiv Beethovenovy Osudové symfonie a příchod tolik očekávaných osvoboditelů nápěvem burlacké písně Ej uchněm. 


Po válce se Novák zabýval písňovým cyklem Jihočeské motivy. Naposledy tak zhudebnil tématiku milovaného kraje a básně své ženy. 


Do posledních dní se účastnil uměleckého a společenského života. Pracoval na Pamětech, vracel se k oslavě husitských pokrokových tradic ve scénické hudbě k Rachlíkově dramatu Jan Žižka. Narýsoval i velkolepý plán několikadílné kantáty o historickém zápasu českého a slovenského lidu za svobodu. 


Smrt uzavřela v parném červenci 1949 cyklus velkých uměleckých činů skladatele, oceněných tím, že československá vláda „…jako projev uznání celoživotní práce na poli hudebním, která nabyla všenárodního významu, prohlásila Vítězslava Nováka 23. listopadu 1945 národním umělcem.“ 


Popel jedné z nejvýraznějších osob české moderní hudby posmetanovské uložili v tichosti pod jeho pomník v Praze na Petříně v roce 1951.




Poznámky k tomuto příspěvku
Li-po (Občasný) - 21.12.2016 > Úžasné věci, úžasně psané,- co k tomu říct,-
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter