Parvenu skládá křídla 14:00h /
Cheb, CZ 25.10.1634 A.D.
Míšeňské bylo silné a uspalo mě na více než dvě hodiny. Cítím se mnohem lépe a
něco bych pojedl.
„Ricciardo. Přines mi vývar a kousek kuřete s
bramborem.“
„Ano, milosti. Už běžím do kuchyně.“
„A pošli mi sem seňoretu Estelu.“
„Ano, vaše milosti.“
Naplnil jsem sice už pět křížků, ale ženy se mi nepřestaly líbit. A tahle
kastilská kráska mě omlazuje. Snad mě má i trochu ráda.
Doufám, že Baševi nelení a činí se v mincovně.
Potřebuji spoustu peněz a zlata na přestavbu a posílení vojska. Být připraven,
toť vše! Být přichystán na císařské vrtochy, toť záchrana života.
Estela. Je dnes opravdu krásná a žádoucí.
„Můj pane, přišla jsem na váš rozkaz.“
„Jste půvabná Stelinko. Pojďte ke mně.“
Přitiskl jsem ji k sobě a líbal na červené rety. Cítil jsem její škádlivá ňadra
za košilí. Uhlově černé vlasy jí voněly levandulí. Oči jako trnky měla smyslně
přivřené. Poslední dva tři měsíce jsem se ani nepokoušel o nalehnutí na
souložnici. Od pasu dolů už jen vyměšuji moč a stolici.
Občas mi dráždí ušní boltce nebo jemně okusuje krk.
„Osvěžovatelko mých chatrných dní, rád bych vám
věnoval nějaký dárek. Máte nějaké nesplněné přání?“
„Můj nejdražší pane, čtete mi myšlenky. Jak ráda bych se vrátila s vaší Milostí
do Jičína.“
„Obávám se, že to nyní nebude možné. Mé vojsko je na strategickém místě a musím
se rozhodnout jestli vyrazíme do Bavorska nebo přijdou příznivější zprávy o
ujednání příměří s našimi nepřáteli.“
Ale nečekám na zprávy od Ferdinanda, Kinský je můj rádce v umění diplomacie. Švédové
i Francouzi přes zimu vystydli. Jakoby zapomněli na sliby o koruně.
„A za císařem do Vídně? Uměl by jistě ocenit věrné služby vaší Milosti.“
„Ten? Nikdy. Cítím, že u dvora nejsem vítán. Mohl bych se mezi tu chásku
nevděčníků vrátit jedině silou v čele svých vojsk.“
„Prokážete mi tedy laskavost a propustíte mne na pár dní, abych navštívila v
Hofburgu svou příbuznou Angeliku Koloničovou?“
„A kdo mi bude zpestřovat pobyt zde v Chebu? Mám snad vyhledat služeb místní
špinavé drejzny nebo mi doporučíte nějakou svoji
přítelkyni?“
Trochu jsem zažertoval. Neměl jsem na obcování, natož s úplně cizí povětrnicí,
valného pomyšlení. Jen jsem Stelu trápil. Vzrušuje mě, jak se naoko čílí ta
generálská holka.
„Milosti, požadujete od své milující konkubíny, náhradou pouliční poběhlici - v
době její krátké nepřítomnosti? Tak hluboko jsem klesla ve vašich očích? Nic mi
neleží na srdci více, než vaše spokojenost a radost.“
„Tak dosti už. Zítra můžete odejet. Dám vám na cestu dva muže a něco peněz.“
„Milostiplný pane, skláním se před vaší dobrotou. Vyřídím pozdravy ve Vídni.“
„Není třeba a už jděte. Ať mi šenk donese bílé víno.
Krev budu pít až k večeři.“
Bolesti mne na čas opustily a již podruhé dnes špásuji. Proč sebou trhla po mé
poslední větě?
Přehlédl jsem nějaké náznaky? Keplerův horoskop se naplňuje pomalu, ale jistě.
Nikoli dnes, ovšem jednou se to stane. Dnes jsem mezi svými. Mezi „svými“.
Ťuk, ťuk.
Sluha.
„Vstup hbitě.“
„Prosím váš oběd, Milosti.“
„Doufám, že si zas nespálím hubu, ty vrtáku. Jsi pěkný filuta a taškář. Doneslo
se mi k uchu, že jsi vyprávěl k večeru děvečkám, kterak se povaluju celý den na
kavalci a že má chlouba, jíž jsem obšťastnil tolik krásných žen a dívek leží
poslední týdny jako chcíplej pes na mým stehně.“
„Milosti, nedovolil bych si ...“
„Ale dovolil. Máš štěstí, že jsi u mě již drahně let a nevěřím nikomu nově
příchozímu. Obzvláště v těchto neradostných časech, plných zrady a
pokrytectví.“
„Lituji svého přečinu a prosím o slitování vaši Milost.“
„Ne ty, smrt se nyní kaje. Běž a žij.“
V noci jsem měl šílený sen. Trápí mě jeho pravděpodobné poselství. Nemám zde
ani jednoho schopného astrologa, aby mi
vyložil znamení. Ale byl tak živý, že se pokouším v něm číst i já sám.
Viděl jsem velký amfiteátr, stovky lidí přihlížely jakési podívané. Uprostřed
jeviště nebo arény stála skoro pět metrů vysoká zlatá socha vznešené ženy na
podstavci. Tu - z ničeho nic – ožila, seskočila s podstavce a s mečem v ruce se
vrhla mezi diváky. Mrtvých přibývalo a rudá krev se valila potokem. Obživlá
socha si nabrala drahocenné tekutiny do kádinky a vypila ji. Rozhlédla se a
blížila se ke mně s odhodláním zabít. Já ztratil kord a nevěda co činiti,
pobíhal jsem jako zběsilý v ochozech,
než jsem zakopl o zabitého šlechtice. Zbraň mu byla již k nepotřebě. Právě
včas. Vzduchem zasvištěly kordy a já zakusil šerm jedné z nejlepších škol,
patrně italské. Obrana a výpad. Zasáhl jsem střed hrudníku a čepel projela
zlatým tělem jako máslem.
Socha se proměnila v těžce raněnou lidskou bytost. Velmi krásná ušlechtilá tvář
mne prosila o odpuštění. Mne, který ji zranil. Nebylo v mých silách odtrhnout
od nádherné valkýry oči. Natož jí jakkoli pomoci.
Opakovala svou prosbu a už už jsem chtěl vykřiknout :
„Ano, odpouštím ti, bojovnice.“ Otevřel jsem ústa a vypadaly mi na zem všechny zuby
a já klapal naprázdno. S nesmírnou bolestí v očích ještě naposledy pohlédla na
bezzubého vraha, odvrátila tvář a přestala dýchat.
Cítím v nejasném obrazu nemoc, smrt, sobectví, úklady.
Výsledkem je jediné. Varování!
Nemoc mne již sužuje, takže nic nového pod Sluncem.
Závistí přetékají nejen moji protivníci.
A vražda nebo dokonce spiknutí? Nepřátelé nebo podplacení vojáci?
Cheb se má stát Valdštejnovou pastí? Snad i hrobkou?
Nemyslitelné. Nepředstavitelné.
Myslím každou chvíli na Noru.
Toužím jí ještě jednou políbit ručku.
Naposled.
Vzdělaná a okouzlující Nora.
Má tajná láska.
Desítky svedených žen bych okamžitě vyměnil za svou císařovnu.
A ona?
Obětovala by Habsburský majestát?
Nikdy.
Nebo přeci?
A Jičín?
Kde skončí moje rozkvétající říše?
Bohaté vévodství kultury, architektury a ducha.
Za Baševiho vyrobené zlato bych se dostal i k české
koruně.
To spojení židovské prohnanosti a kouzel s mojí cílevědomostí a rozhodností
bylo užitečné téměř 15 let.
Jacob získal s mojí a Lichtenštejnovou
pomocí dědičný šlechtický titul a velké možnosti uplatnění podnikatelského
ducha a já moc, bohatství, postavení a ještě větší moc. Skrze jeho lišáckou
mazanost jsem si mohl dovolit půjčovat císaři a stát se jeho věrným věřitelem.
S téměř neomezenou hotovostí jsem skupoval rychle laciné konfiskáty.
Statky a panství rozmnožující rodící se vévodskou říši jsem si ponechal a
solitérní majetky se ziskem prodal.
Vytvořil jsem žoldáckou císařskou armádu z vlastní zlaté kapsy, až mé bohatství
bilo do očí i urozené uši císařského dvora. Ale jak to všechno začalo? Šmiles mi vyprávěl,
poté co jsme ho vytáhli z louže dlouhé mince, neuvěřitelný životní
příběh svého předchůdce v čele pražské židovské obce - Mordechaje
Maisla. Zmínil se i o setkáních s moudrým rabbi Löwem.
Zlato se pěstuje v
lesních truhlách Židovské
ghetto Praha, CZ kolem r.1666 A.D.
Mordechajův
budoucí tchán, primas rabbi Jizchak,
se jednou cestou z návštěvy ztratil i s kočím v křivoklátských lesích. Zahlédl
světlo a vydal se doptat na směr.
Na mýtině zářila hromada zlata a stříbra, kolem běhali dva skřítci a nosili
plné měšce do houští.
Primase žírně zajímal majitel pokladu, načež skřítek odsekl :
„Tobě nepatří! Ačkoli jinému člověku z Židovského města ano.“
„A kdy peníze dostane?“
„Až se tvá dcera vdá.“
„Mohu si vzít jen pár zlaťáků?“žadonil.
„Nemůžeš, chyběly by!“
A jak se skřítek otočil, šup a tři penízky strčil do rukávce.
Kočár k ránu dokodrcal na pravý vltavský břeh a Jizchak
ještě snil o lesním pokladu.
Na koho ukáže štěstěna a stane se patrně největším pražským boháčem?
Komu nesmí chybět ani zlaťák ze zářící hromady?
A jak ho poznat?
Dumal a činil.
Zabalil zlaťák do hadříku a vyhodil na ulici.
Pozoroval, nikdo si kousku špinavé látky nevšinl.
Až k večeru přiběhl kluk, popadl zabalenou minci a zmizel v uličkách Starého
města.
Situace se opakovala ještě po dva dny.
Primas tedy nechal rozhlásit, že ztratil tři zlaťáky a zanedlouho se jinoch
objevil.
Vyprávěl Jizchakovi své sny o nalezení zlatých mincí
v hadříku před primasovým domem. Ten, vida poctivého chudého prodavače z krámku
v ghettu – budoucího majitele pokladu – Mordechaje Maisela, penízky mu ponechal.
A v dalších letech
dbal o jeho vzdělání a mladý muž vyrůstal v rabbiho
rodině. Sblížil se s jeho milou dcerou a svatbě nestálo nic v cestě. Jizchak trpělivě čekal na zjevení pokladu, ale stále nic.
Po čase se zeťem navštívil i tajemnou mýtinu v
křivoklátských lesích, ale po skřítcích a zlatě ani památky.
Primas na zetě zanevřel a mladí se odstěhovali.
Žili spokojeně, až jednoho dne před žněmi přišel do krámku venkovan a že
potřebuje nakoupit kosy a srpy. Ovšem přiznal, že nemá peněz a může dát
protihodnotou starou zrezivělou truhlu, která se nedá otevřít. Mordechaj vydal zboží a druhý den zastavil u jeho domu vůz
a venkovan s kočím vyložili těžkou truhlu se vzácným kováním.
Mordechaj osaměl, zamyšlen sáhl na zámek a ten se
okamžitě otevřel.
Byla to pokladnice plná zlatých a stříbrných peněz a pár tretek se zavřenou
krabičkou.
Ale nezpychl.
Nechal vystavět nové synagogy – Maiselovu a Klausovu. Dále sirotčinec, lázně
pro ženy, chudobinec, špitál a podporoval věnem chudé nevěsty. I tak stále
bohatnul a půjčoval velké množství peněz vysokým pánům i císaři Rudolfu II.
Tušil, že po smrti vysoce urození páni vyplení jeho bohatý dům a pozůstalým zbudou v rukou jen skutky Mordechajovi.
Umluvil tedy s moudrým rabbi Löwem,
kterak alespoň část majetku zachránit.
Na smrtelném loži ženě nakázal, nechť vydá rabbimu
peníze na chudé.
Ta odmítla a zakrátko přišla o všechno. Rabbi Löw obdržel jen starou truhlu, ve které se krčilo pár
zašlých svitků, zavřená krabička velikosti pracího mýdla a nějaké alchymické harampádí.
A odtud se dostal drahocenný poklad skřítků z křivoklátských lesů přes
venkovana, Mordechaje Maisela
a rabbiho Löwa až k novému
primasovi pražské židovské obce a pozdějšímu vlastníku čtvrtiny jičínského
náměstí Jacobu Bassevimu,
původem z Verony. Neuvěřitelně rychle opět nabyl rozsahu bohatství Maiselovu a
ve stejnojmenné ulici se usídlil v několika domech.
V čp.73 domě Konopovských - měl mincovnu, kde vznikl náš monopol na
ražení mincí a nákup stříbra v Čechách i zahraničí. Spotřeba stříbra pro Baševiho výrobu budoucnosti (latina) byla ukrutná a
následně ho chybělo až devět desetin v císařských mincích. Riskantní podnik,
který se ovšem vyplatil. V monopolu Jacob sice bez
přestání mlel o šmelcování stříbra, ale přesvědčujte vojáka. Nakonec se o
základní rysy přeměny kovů podělil se svým ochráncem nejvěrnějším.
V čp. 74 na rohu – v přízemí prostorné pokoje s gotickou klenbou, v patře velmi
nízké místnosti pro muže na kolenou a vzadu zcela temná alchymistická dílna s
tajnou chodbou.
Zde mě zasvětil jako jediného (správce království kníže Karel I. z Lichtenštejna zemřel příliš brzy)
do přísně tajného díla výroby zlata s pomocí stříbra a zvláštního červeného
těžkého prášku.
Lapis philosophorum – Kámen
mudrců.
Výrobní postupy znal jen Šmiles.
Ten ale tvrdil, že část drahocenné látky pochází ještě z majetku domu Mordechaje Maisela.
Kde truhla nakonec skončí? Vydá svědectví?
Nesmí.
Půjdou po Jacobovi a nepřežije mě ani o rok.
Je chytrý a mazaný, dá si skládanku dohromady a tajemství uchová. Jinak jsme
břídilové a Ferdinand pukne zlatou slastí. I když, ví Bůh, že bych mu podobný
los přál.
Hlava mi zas začíná třeštit.
Musím si na chvilku lehnout a usnout.
Cítím, že dnes bude ještě dlouhý a náročný den.
„Víno!“
Ještě hlt vína než si ustelu na márách.
Dva, možná korbel.
Bečku vína … dokud dýchám svůj sen.
Bečku vína proti světu.
Závistivcům navzdory.
Políbit smrt.
Polibek smrti.
Ten sen … proklát smrt … probodnout sebe.
Mors ultima linea rerum.
Socha a já.
Kajícník nad vlastním hrobem …
Už zase trojčím.
„Ricciardo, lenochu. Budižkničemu! Ať jsi zde s
vínem.“
„Už, už běžím. Nechtěl jsem rušit Vaši Milost v rozjímání.“
„O čem to mluvíš, všetečný jazyku?“
„Vaše Milost vykřikovala o políbení smrti a kajícníkovi a ...“
„Stačí. Je užitečné se kát. Dobře si to pamatuj.“