JAROSLAV JEŽEK ☼ 25.9.1906 Praha ۞ 1.1.1942 zrovna po Silvestru zavřel svá očka na jazzovou ježžkovo voči jezzovou Věčnost Brahms
prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená
nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí
velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné
doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen
v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež
další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící
tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu. A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka. Ačkoli
už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy na první nedožité narozeniny
Karla Čapka, zahynul už 25.12.1938 a narozen byl 9. ledna 1890, odlétal
s Werichem
z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme
s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem
trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších
ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i
do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech
okolností klid, rozvahu i glanc. K tomu
je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada
okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet
na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by
si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2018 (= Venuše je v Marsu,
čili lidé se budou navracet k dávné pravdě důvěryhodnosti sebe
samých na Zeměkouli) nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli
potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět
naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného
lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a
přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a
technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala
přemrštěný útlum a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami
společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a
podezřele cizí. Projít tímto kata klysmatem a obstát v něm na jedna a po
něm bez úhony, by byl skoro zázrak. Uvažme
ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl
sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na
obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato
experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle
mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými
názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl
v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající
skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo
v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a
snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno jedním uchem sem a
druhým uchem ven nekriticky. Ježek
nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte,
že géniové odedávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho
fakt valně nevelebily. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do
své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským
vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé
KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září
1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého
života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do
slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá
základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil.
Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával,
vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil
zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou
rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a
upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie,
která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka
fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i
později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se
jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez
průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo
špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité
míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se
v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl
dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky
matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy
pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce
se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými
kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho
vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění. Obdivoval
jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme
spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně
čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u
papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení.
Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a
nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit
krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného
divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na
Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této
barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír,
modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl,
pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs
cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz
navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou
nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho
za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné
dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi
intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a
zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i
počtem skladeb. Hudba
z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B.
Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani
vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat
studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale
profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu,
neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně
zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem
skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův
Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly
tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky
kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na
kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím
období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně
krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných
okolností. Ke
skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i
své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální
tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal
jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a
označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu
uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr.
Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také
rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu
domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu –
snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě
víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku. V tu
dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve
vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale
jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra
Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila
avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo
zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho
podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali
do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu
vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem
Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února
1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost
náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se
nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil
Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při
jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk,
který ho už víceméně s divadlem propojil. Ani
Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě
dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda
s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů –
zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo
k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých
žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní
představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů,
písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo
více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod
hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky
setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické
divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči,
tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní
skupiny a chápal její přínos světu. Klapka,
kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního
spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně vypůjčené a
nepůvodní melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který
v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž
smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou.
Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr
(divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal
se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato
přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově
ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let.
Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého
nasazení. Byl
to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy
černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby.
Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla
nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do
náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil –
epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel,
ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali
věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou
výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a
nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil
v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu
podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i
tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen
jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal
z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale
dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale
které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo
předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád
Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba
20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o
bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou
fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí,
třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ
ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných
civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco
zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato
skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno.
Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí
mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny
Goodmana v Americe až o mnoho času později). Jaroslav
Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným
citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě
poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom
je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel
respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít
přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie,
byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité
polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá,
invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval,
poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil
optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku
působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha
jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách. Splnil
v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit
znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré
klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce
vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek
splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině
neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost
jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do
nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná
nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se
sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem
v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by se tam ještě tak
rozšoupli. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi
do Prahy a že za něj utratí přebytečných 50 rublů. Takže telegrafní
dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a
nic takového nečekajícího s jejich freestylem:
„U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!???????????!!!????“
V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou
byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době
našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena
jen na malém prostoru koncertní haly. Avšak
ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu
vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší
prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a
sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl,
co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho
nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké
překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci
úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře
disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou –
nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická,
třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen
v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a
nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění.
Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával
se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho
prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila
psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř
celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem
třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického
charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve
konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi
dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě
vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové
sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské
válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické
napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer
okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941)
se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní
tvorby. Rozdvojenost
Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která
– po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a
zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj.
Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal
také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho
slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým
záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale
i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal
znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve
své kategorii, žádný prostoduchý bambula. Nakonec
několik nutných smutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové
Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek
se svými kámoši putoval kvaltem do emigrace. Žil v New Yorku a protože
podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat
své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého
sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho
nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl
permanentním steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1.
ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal
anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku.
Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně
z festivalu vyloučen, vyšachován. Nepřipomíná Vám to třeba pohnutý závěr
Chobotnice knihovny, masterpiece od kapacity, stavebního mága Jana
Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození
nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a
přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho
návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.
MILENA PÍSAČKOVÁ,
dneska SOJKOVÁ
http://mpx.fotostranky.net/
JEDEN
VÍKEND
V ŘÍŠI
ČISTÉHO SNU
a
ZÁKUSKY aneb Poezie k sežrání
b
MANTINELY aneb Tady a teď
už
17.12.2008 NA NAROZENINY JOSEFA LADY:
NEKLIDNOST
RUMBA KOULE
Jako
by odrážel se nohou ode dna
a
přitom topí se jak vosa ve sklenici coly
trápí
se člověk, přespříliš ho bolí
že
ta sklenice je téměř bezedná
V zimě
i v létě stejná barva tmy
rozlévá
se nám v noci pod okny
jen
když je srdce neklidné jak moře bezedné
tak
se tam tatáž tma rozlévá i ve dne
OŘECHY
Úroda
bez našeho přičinění
padá
nám k nohám, i když nemusí
více
než příroda jsou lidé unavení
spát
zimním spánkem přeju si
Odejít
po kolenou někam do tmy
a
nezavírat dveře za sebou
a
do rukávů schovat ostré lokty
ve
spánku větvemi se nechat obejmout
BÁSEŇ O
CEDRU (DÁSEŇ DÁŠENKY O CEDRATINĚ)
Strome,
Ty z cedrového dřeva
copak
to lze, když už jsi pevně zakořenil ve mně?
Ty
napřed nenápadná sazeničko
pak
svaly větví, kolmo rostlý kmen
cedrové
jehličí nad očima
vítr
v koruně
Oceňuju
tu moudrost v Tobě
VOLBA
Přemýšlej,
nežli kousneš do jablka
nejen,
zda stojí za to ochutnat
ale
zda též stojí za to sníst
A
jestli dojdeš k odpovědi kladné
nešetři
vášní
jako
vydání zvláštní
(hlad
ne)
PŘEMĚNA
Čajová
růže se světlem změní na požár
tos
jistě nečekal
a
až u tebe pomine úžas a překvapení
připrav
si rýč a přesaď ji
na
svou zahrádku
pod
své okno
CESTA
ODNĚKUD
Cedule
Konec obce
značí
začátek konce
Tolik
soli, že by to zabilo
i
plejtváka obrovského
Naštěstí
čerstvé myšlenky
jak
vyorané z polí
Dálniční
most spojuje
skutečnost
a sny
Pak
už jen značka Práce na silnici
budujou
se tu smírčí kříže
MÁLO
SLADKÉ
Vzlétl
jsi do mraků
protože
pod tebou je to málo sladké
a
taky nechceš namáhat své nohy vratké
Tak
radši plachtíš mezi mraky
na
kusu pruhované látky
protože
dole pod tebou je to málo sladké
Málo
sladké
málo
sladké
protože
dole pod tebou je to málo sladké
PES
Jsi
pokousán
jsi
nějak ublížen
To
pes Život z řetězu se utrh
a
srdce tvoje poplašeně
sebou
mlátí v těle
Evakuuješ
se do bezpečí
teplého
svetru
Ale
ta pravá neúprosná zima
proudí
zevnitř
MYSLI
SI, CO CHCEŠ
Zamilovávám
se do úsměvů, ne do lidí
šťavnatá
tráva říká: dělej si, co chceš
stejně
tu jednou nebudeš
a
sejdeš z mysli, mysli si, co chceš
Zamilovávám
se do kopců a do krajin
kde
vlaštovky věští déšť
jen
tam je hlava čistá, bez pláče
vstupuju
do příběhů, ne do dějin
UHASÍNÁNÍ
Přisypal
jsi písku do ohně
vášeň
slábne, žár se zvolna vytrácí
rybník
opouštějí plameňáci
plameny
ztrácejí se v tmě
Žárlím
na světlo, že mi tě krade
žárlím
na tmu, co teď chodí po zahradě
obléká
černý plášť ovocným stromům
a
černou svatozáří maskuje tmu
STŘECHY
Trpět
jak střechy starých stájí
rezavé
plechy odmítají
za
sucho odpovědnost nést
A
na jaře, když sněhy tají
uprostřed
noci spatří hříbě
děravou
střechou světlo hvězd
DEFINICE
ZDAŘILÉHO DÍLA?
Nemusím
přemýšlet, zda líbí se či ne
Prostě
se líbí
A
žádný vlažný potlesk
Naopak
– vášnivější rytmus v dlaních spočine
O NĚCO
VÍC VODY
V Marseille
stavěli patrové garáže
monstrózní
projekt, prestižní událost
jeřáby
vyšší než rostliny agáve
na
nedalekém svahu
tuny
betonu metry bednění
pruty
oceli rychlé tempo
desítky
bílých helem stavěly ubytovnu pro tisíce aut
Aut
je víc než mořskejch racků
proto
potřebujou SPZetky
ptáci
nemaj SPZetky
poznaj
se i bez nich
Englishman
říkal, že hladina moře
stoupá
úměrně s rostoucí zabetonovanou a
zaasfaltovanou
plochou
ostatně
to je logické
Lodě
se toho dne v Marseille plavily o metr výš
Slezla
jsem po svahu dolů k pobřeží, ukazuju prstem
přes
moře na Tunisko
říkám,
ahoj Ivo, stojíš na pláži v Nabeulu?
Vidíš,
jak lodě dnes plujou o metr výš a racci a
kormoráni
mají pod sebou
o
něco víc vody?
DŮLEŽITOST
VOLBY
V celém
vagónu nebylo ani jedno kupé zcela volné
Je
důležité rozmyslet si
ke
komu si přisednout
neb
následujících devadesát minut
by
mohlo být vším, od frustrace až po inspiraci
Naštěstí
mám právo volby
Mezi
zamračenou důchodkyni
s plátěnými
taškami
partou
puberťáků se snowboardy
a
chlapíkem s rozečtenou knížkou
volím
přisednutí k posledně jmenovanému
Protože
důchodkyni mrzí
že
nestihne telenovelu
snowboarďáci
si myslí
že
všechnu moudrost světa
najdou
na červené sjezdovce
ale
chlap s knížkou
o
mně ani neví
a
zdá se mu, že
v hotelové
restauraci k němu přišla servírka
s otázkou
„Chutnalo vám?“
či
v jihoafrické buši nebezpečná lvice
anebo
nad vánočním stolem
poklonil
se anděl
a
popřál štědrou nadílku
a
pozor na kosti
ORIGINÁL
Jdu
čerstvým podvečerním sněhem
Tady
jsem právě rozmetala nohou
jeden
podařený otisk
tlapky
jezevčíka
Taková
destrukce!
Taková
škoda!
V matném
osvětlení pouličních lamp
tak
nevýslovný originál!
Ať
koukám, jak koukám
žádnou
tak výjimečně zdařilou psí stopu
už
nevidím a nedokážu nalézt
Všechny
rozdupaly lidské podrážky
anebo
rozjezdila auta
Dolehl
na mě pocit ztráty
vzácného
uměleckého díla
Ale
je už pozdě
Originál
je jen jeden
NA
SRAZU TŘÍDY PO TŘICETI LETECH
Však
už jsme dávno zapomněli
na
strach, s nímž jsme doma oznamovali
pětku
z matematiky
Strach
okopávaný čtyřikrát denně
vždy,
když si člověk znovu vzpomenul
Strach
zalévaný potom potem
když
tatínek chtěl odepínat pásek
Pravil
náměstek ministra kultury
svým
bývalým spolužákům
na
srazu třídy po třiceti letech
a
jeho kolega softwarový analytik se pousmál:
No,
to my dyž sme chytli kuli z diktátu
nebo
z takovýho toho „co tím básník chtěl kmitnout, špitnout, nakrknout, a nebo
říct“
–
to sem nikdy nepobral já, ani Pepa Kosík –
tak
sme se z toho neposrali a šli sme na pivo
KONTRAST
V galeriích
do návštěvních knih
vždycky
hrozně škrábu
Možná
tím intuitivně vyjadřuji
kontrast
nad zdařilostí autorova díla
a
ubohosti mého komentáře k němu…
IRSKÁ
EXPEDICE NA K2
Párky
jsou největší zlo
ale
nejrychlejší teplé jídlo
A
tak je ohřívali v základním táboře
když
už je nebavilo přežvykovat müsli
Pak
na ně s láskou vzpomínali
když
usínali na visutých lehátkách
ve
výšce pětadvaceti lanových délek
na
skalní římse nad kolmou stěnou
pod
sebou nedozírnou hloubku
Jako
reportérku National Geographic
napadlo
by mě se zeptat:
–
Co je vůbec slyšet v takové výšce?
–
Chrápání Sira O´Connoryho
kvílení
větru na sněhových pláních
a
různá nesmrtelná slova Sira McGalwaye
–
Přece jenom je tu nádherně
pousmál
se McGalway
aby
nemusel říct na rovinu
fuck,
jak já se dneska bojím… –
PŘÍJEMNÁ
POVINNOST
Ovanula
mě příjemná povinnost
vylézt
ze svého úkrytu
když
sálem zavlála ta skvělá hudba
a
zněla jako tmavomodrý samet
A
ty jsi ten klavír objímal rukama
ležel
jsi na klávesách celým tělem
plameny
svíček začaly se klanět
a
za oknem tě sledovaly špičatý oči ze všech planet
A
tak ti za odměnu nakreslím
úzkou
ovci /
anebo
radši dvě /
kdyby
se jedna zaběhla
protože
do bedýnky
Je
teda zavírat nebudu!
KDYSI
NA PRAXI
Já
přece nemám mentalitu učitelky
Žaneta:
Ty a učit? To by to dopadlo!
A
paní učitelko
usmějte
se na mě, ať vidim, jestli kouříte
Vytvořte
větu se slovesem „obíhat“
Splašené
babičky obíhaly kolem kašny
A
paní učitelko
jaký
máte číslo na mobil?
A
jak se vyslovuje to slovíčko „naturally“?
Načůrali?
A
paní učitelko
vy
ste byla v Americe?
Né?
Tak jaktože máte tak dobrou výslovnost?
A
co je to to „listen“?
HELP!
The
bell´s ringing…
THE
MESSAGE „HAPPY NEW YEAR“ 2018 (GHOSTFACE KILLAH & TAJ FUN, SRANDIČKU
TAJ, ROZTAJ, JIRKA)
Jednička jako
iron maiden nemůže být heavy heaven mánička neboť
obláček heavy metal mráček bez sluníčka v Edenu mlátička zpozorní
jak písnička o divoké rostlině ve spolehlivém květinářství
do
dlaní Milady Horákové velmi prozíravé sejde se semen jako plástů pro včelařství
trojka
a rychlejší blade runner nemá rybářův škuner do funky vln Zátopčin
my se
decentně jako beraní rohy vlohy pro Bohy usmíváme k ústům zátočin
čtvero
přísah mých jako smích: Leonardo Vilík di Kaplion o
260° salva Salvadora
Dalí,
pohnutá i ohnutá, klenutá i Klenová, výřečná, stínová i zenová pro Apoštola
špás
vždy snadno neporaní nás, neporazí nás jako Švejkův den bejkův
za
první světové války granátové jablko v den jatek a osiřelých matek sotva
swing Sfingův, ne synův
šestka
jedovaté pižmo jako deset kuřáků na dítě radí Tě zimomřivé pyžamo jít vyprat
box
v dlani hladí moje nejjemnější úmysly s ekvádorskou fialkou Vám Sisi
vybrat
fialková
rybka, macek jako Karel Fiala, velryba jako velmistrův úlovek Fialová Květa
country
na čundry camay kam až Alžběta dokonale funky dostihne atleta
jedenáctka
Klapzubů daytona 500 nevypotřebuje obsah litru válce na recepci
dejme
šanci 2018 třeba matce, šroubku, hladce pekařce a dítěti ne k adopci
černý
korzár Ježíš jako medvěd panda v rezervaci s černou Biblí v bílé
ZOO
prý po
okouřené symfonii začne víc mlhy proudit do hlubin študákova jazyku Yazoo
do
hlubin študákovy situace se vloudil můj brainstorming, vše, co mám, jste Vy,
funky Arabela
ten, co
vystihuje duši jako sluha pro tětivu a kuši, duše Venuše střílí jablka jak
granáty do Vilíka Tella
marvel
pro hračičku, iron maiden asi pro hubičku, recept na žampión i šampón pro
hruštičku
ale než
šmak, co tak spíš na omak šoumenku v rozletu neomezit jako Havel
cvrnkající kuličku?
Popelku
při pondělku nebaví prohledávat kabelku, jestli Eden na Nový rok na leden
připomíná frajerku
ale Alžbětina
studentská pečeť bude vždy klečet jako Eiffelova věž u
Chaplina Achtung Baby vyřeš aktérku vysvleč aprílovou aférku
mám ji
rád jako nejněžnější plamenku, rostlinu s pokoušením
vložit vůni do spánku a barevnost do altánku
mám ji
v Hej rup, Pudr a benzín, Peníze nebo Život zakázanou, ale ve „Svět patří
nám“ odvázanou
nikdo mi
neuvěří, co moje kvádro střeží jako dar z Vesmíru siločar od sedmnáctého
listopadu pod jádrem neodcizenou
ten, co
se narodil 500 let před 1989: Antonio Allegri da Correggio dovedl dopřát „Ecce
Homo“ myslitelnou svobodu
a Socha
Svobody v New Yorku na 93 metrů zvěstovala 17.6.1885 humor Voskovce na
Broadwayi: vizi po celém obvodu
v roce
1984 byla zapsána do seznamu UNESCO, Vy Alžbětko už šestiletá dámička jste
fotila báji chic koumesko, víc komtesko
jste pro
mne jen sen, který je ráj, a ráj, který je božské zpestření v mém
starobyle tricoloro čekání pro Vás, Lásko
z těch
rýmů nešedivíte, naopak chyťte míry na mír smíření sblížení ekologický fejeton
s Greenpeace & DJ Yodou
já
nedokáži jak jezero Loch Ness být upoután pouze vodou, jako kapitalistické
metropole nesmí pohrdat přírodou
Lady
Dianu by nezajímal Indiana Jones, deštný prales by se měl zas rozrůstat v
oblibě jak Jules Verne, Japonec
by rozuměl
svitku o pokladech životního spektra, s Hieronymem Boschem na zahradě potěšení
utkvěla radost nakonec
země
vycházejícího slunce nemůže odmítat slunečnice do polních osad jako rošťák a
pošťák hieroglyf pro foťák
tak jsem
jen sci–fi hieroglyf a patron jako byl svatý Hubert pro pubertu ozdobnou jak
Eddie Parma stereo synťák
Vy jste
popukání jarní; já jsem střelmistr jako Vilík střílík na terčík: jablko bez
sváru, jablko v župánku bez obalu
na
fujaru se přidá dech po jaru, na tam–tam se přidá dlaň do rytmu, ne jako Buty
„Ppoommalluu“ zdvojeně, na bálu
její
historie připomíná Svatou Anežku Českou: její matka je furt
sladká, její tatík je furt mladík, zapřisáhlý pověsti Jungr
Mylady
pokladnice vědy je neodolatelná a přitom nedobytná jako sestra v džungli,
maskovaný zaláskovaný bunkr
nepřipomínejte
mi Miss World Kuchařovou, já beztak nepřipomínám Brzobohatého Gregora
ale
Alžbětka je speciální volba do speciální kuchyně s recepty jako Beruška,
Ferda já, autor jako Ondřej Sekora
její
víno je mladší a sladší, moje víno je v sudech sudší, tak pro její mladší
variantu nejsem o moc starší pergola
avšak
její talent je tvrdší než uměl George Smith Patton, prostě se nenamáhá, nahání
mi husinu jak VŘSR Aurora
chcete
jako já zase skákat přes kaluže? Chcete se vysmívat jak Mike
Oldfield v Tubular Bells II. trubicovou zvonkohrou?
tak se
zkuste jako De La Soul Ring Ring Ring v černobílém videu
neostýchat před dentistkou s tak nedětinskou oblohou
asi jí
zašlu „Glimity Glamity“ šlágr proti pochybování, aby leden s výhybkami na
trati nemohl být na pohyb příčinou kalamity
asi jí budu milovat jak Kocour Mikeš
krajáč smetany, diplomaticky lidsky nápoj mládí vyřeš, já pracoval u tetrapacku: skrz naskrz
mléčná bakterie kvality co být spolu
na Severním pólu jako Bodyguard a Whitney Houston nahoru a dolů, režisér by se
jmenoval Horký
cestovatel na
všech pláních, Vy byste se vezla na saních se psím spřežením, zuby nevycením, jen signály Viktorky sloužit vyšší
myšlence a pointy sloučit, kód dýmek kroužit i kouřit, toužit a použít, vlohy
poučit a touhy nerozloučit srdce jako les
color barvy colores Dolores irského barometru na mládí alfa a technicolor
nakonec, oka nezamhouřit Vy parádnice
Betty Boop si navlékejte na jaro legíny, máte sošné tempo, ekvipáž, vizáž,
jakou sochal by rád Bernini jestli Vás
také rozněžní v lize vodních tůní lekníny, pak v Tichém oceánu i při
pobřeží Lefkády oslavujte delfíny jak básnířka
Sapfó, když Ψάπφω gala stárla, hupsla z Mysu Doucato Miss Σαπφώ do vln a zřítila se jako sutiny
ve zkratu
nervu, ve zvratu erbu, ve vášni dokončí střelbu, je vydání zvláštní a magičnost
Keltů na trůny já snad kopnu
penaltu do Vašeho území houslista, ženista pro
ženy i lepší sprinter než winter Klaus a klus tenista
jsem kavalír
s kávou, navíc ne Lenny Kravitz přemítajíc nad dravou krávou, nejsem
vygumovaná pleš jak faleš, kterou chceš bez Krista jsem náboj
ženství i náboženství, pomalá i prudká láhev elixíru na panenství, rezervace na
tajemství Jamajka
s Bobem Marleyem, Marley Marl s Biz Markie i
s torpédem, MC Lyte s Cappuccino bez šílenství poněvadž je
svá, je i jako „Megablast“ Bomb The Bass rozkošně rodinně svádivá i pro Neapol
nebude nikdy jenom napůl slušivá, její hladina „potere alla parola“ hladivá není hladová,
je Ladová z Hrusic, je Salome, která svědčí i
předčí hitparádu Shalom, nevlídný Fantome je čidlo
nezničidlo, postrach pro tvaroh mátoh, apel všech nozder, pouzder na brýle i na
chvíle lakomé
|