https://www.youtube.com/watch?v=Lp7grJTnak0

Narození: 30. dubna 1933 (84 let), Plzeň

KARLA ERBOVÁ: „BÁSNÍK BUDE MÍT TVOJE OČI“

NAD LETNÍM KONCERTEM

azúr na azúru

A tolik cizích tváří v davu

že pomyslíš:

S tím vším mám tady žít?

Je to jen poušť ze samých úst a očí

Kdo by nám tady naslouchal?

Je pozdě na dialog

když každý jeden sám

a jen to holé: Žiju!

Co pro ně doslovnost?

Tou ať se brodí básník

ten co tu vždycky trochu za půl blázna

Směšný jak stále štěká na osud

a jak si vymýšlí i vlastní pošetilost

On – aby křičel – musí umýt ruce

v horoucím plameni

Že prý to pálí – no a co?

Je dítko ďáblovo a zpola dítko boží

Nechť je s ním nakládáno přesto

milosrdně:

Ne příliš hlasitě

Bez prolití krve

HRÁT O ČEST?

Co když dávno není?

A přece chtěl bys popostrčit zemi

aby sis mohl létat

Jako on – básník –

Nesl v sobě úzkost a něco

z chaosu

a ještě tíseň

že celý život tančil

na rytmus kulhající

Už málem nevěří v čas slunovratů

V útěšnou cizí řeč

V zapomenuté ráno

Co počít v hodině

Jež vypadá jak nůž

vbodnutý do obrazu Jana Kaplického a kapličky Lásky Mariánské Lázně pro procházky?

Zradit ji? Zapřít? Nebo podlehnout?

Kde bychom bez ní byli?

Zde! Přece zde a nabízeli k aukci

všelikou lačnost bytí –

Však kdo ji uchopí? Kdo tu hladoví?

Možná on – básník

bude mít tvoje oči.

KOLIK MÁ LIDSKÝ ŽIVOT

světových stran?

Snažím se pochopit

a stále mi to nejde

či spíše jde – tak –

od desíti k pěti

Jak se ty naše životy

znovu a znovu oddalují

abychom – cizí v další generaci –

už nechtěli nic slyšet!

Zvláště ne o předcích

Zvláště ne o potomcích

Chceme snad prázdno až na dno vychutnávat?

Bojíme se zdí? Sousedů? Schodišť?

Oken ba i psů?

Chceme jen prchnout?

Bojíme se

koho tam potkáme

Tam – kde to nemá jména

Dejte mi zítra na tu dlouhou cestu

do kapsy úsměv

Nad tím co mi zbylo

VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER, 21.1.1969

HUDEBNÍ PILOT ÆROSALJUT I SALUT…

Dan Bauer vstoupil do širšího povědomí ve chvíli, kdy se jeho jméno objevilo v titulcích movie Miloše Formana (v neděli měl zdatných nefilmovaných 86 let své čiperné či perné pozemské zábavy) GOYOVY PŘÍZRAKY. Složil k němu hudbu, kterou nahrál s Londýnským symfonickým orchestrem v Abbey Road. Znamenalo to konec starého světa. Od té doby bylo konců a začátků několik.

Jak to bylo s tím Martinem Severou? Domluva nebyla jednoduchá, protože Varhan má kvůli, anebo spíš díky své práci převrácený režim. Chodí spát ráno v sedm a probouzí se kolem třetí. Nakonec se nám podařilo domluvit se na rozumné hodině a sešli jsme se u něj v soukromí a v pohodě. V malé místnosti o třech klávesových nástrojích a temného světla pracoval ještě Danův orchestrátor. O týden později jsme ještě natáčeli u varhan Varhana a jeho Fantazie v evangelickém chrámu u svatého Salvátora na Starém Městě pražském. A ještě jedna drobnost (zdobnost): mladě vyhlížející Varhan se nedávno stal ve svých čtyřiačtyřiceti letech dědou, pohádkovým dědulou. Někteří mí přátelé říkají – až se stanu dědkem, tak to bude pro mne konec světa…

TEN VÁŠ ODĚV MI EVOKUJE HNED PERSKÝ ÚBOR, NEINSPIROVALO VÁS TAKÉ PERSKÉ JMÉNO WAHRAM? TO BYL ALCHYMISTA NA DVOŘE CÍSAŘE RUDOLFA II. A VY JSTE PŘECE VYSTUDOVANÝ PAN CHEMIK.

Ano, je to perské jméno, ano. Já jsem skutečně vystudoval chemii, nakonec můj otec je chemik, takže ta souvislost je celkem hezká. Vlastně se celoživotně zabývám i takovou jakoby alchymií, což je práce na sobě sama, mám takový analyticko–syntetický přístup. Prostě něco zanalyzuju a pak zkouším udělat něco podobnýho. Ne že bych to doslovně zkopíroval, ale chci pochopit tu vnitřní stavbu. To se týká zejména hudby, ale obecně i vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i pochopit tu vnitřní stavbu, kompozici důležitých vrstev na sobě. To se týká zejména hudby, ale obecně i prospěšně u vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i pochopit znamení zvěrokruhu. Někteří lidí vehementně ubezpečují okolí, že to nemá vliv, ale podle mě má. Na to, jak se lidi chovaj nebo jaký mají mezi sebou vztahy. Krásně je to popsaný například ve starejch tarotovejch kartách, zejména v tý velký arkánii, která má dvaadvacet karet, který odpovídají dvaadvaceti hebrejskejm písmenům a ty hebrejský písmena jsou přesně na poloviční cestě mezi západní atomizací, což je rozdělení na jednotlivý písmena, a hieroglyfem, kde jeden obrázek znamená jeden pojem. To je asijský postup. Je to zároveň písmeno a zároveň obrázek, kterej vyjadřuje něco vyššího.

CO JE TEDY HUDBA? ALCHYMIE, CHEMIE NEBO MATEMATIKA? ALGORITMY PŘEVLEČENÉ ZA CHYTŘE CHYTLAVÉ RYTMY?

Já bych řek, že matematický modely se tam najít dají, pochopitelně, protože to vytváří člověk a protože v tom je určitá logika. Třeba Johann Sebastian Bach, když psal svoje fugy, který jsou velice striktní, tak mezi jednou a druhou částí hudby je takovej šev, na kterým se mohl rozhodnout, jestli tam dá durovou anebo mollovou tercii. Tím pádem je ten následující blok hudby buď tady, anebo tady. A tam je právě ten moment toho LIDSTVÍ, toho nematematickýho rozhodování, kterej tu matematickou popsatelnost dává jakoby na druhý místo. Ten duchovní přesah je tím pádem větší, přestože kontrapunkt je velice striktní věc. Tyhlety duchovní vlivy jsou opravdu strašně důležitý a jsou tomu nadřazený. To nejdůležitější, co za tou notou vězí, je pocit, emoce. Když píšu filmovou muziku, tak vždycky z nějakého pocitu vycházím. Z něčeho, co v tom filmu proudí zakódováno. Něco zesílím, nebo přihodím k dobru další nosnou myšlenku, která tam mrká třeba latentně, ale není až tak silně patrná. Snažím se ji zesílit nebo potlačit. Třeba když někdo pláče. Nebo když je bitva a najednou se to uprostřed ní zastaví, tak se pomocí hudby čas zrychlí nebo zpomalí. Prostě emoce jsou to hlavní. A potom – filmová hudba dělá ještě to, čemu já říkám svědomí filmového koláče pro chuť. Takový podvědomí. Já jedu s tím filmem jako celkem a nechám vystupovat témata a určitý motivy, který se nějakým způsobem během celého toho filmu vyvíjej. To je takový symfonický myšlení. A tam vznikají i různý kontrapozice a vztahy mezi tématy. Nejlépe mezi třemi, čtyřmi, který se různě variujou. Takže kdybych si vytrhl jakoukoli část hudby, tak vím, že do toho filmu patří. Že to má jednu ideu, což je hrozně důležitý proto, aby ten celej příběh držel pohromadě. V tom vidím odraz se symfonickou muzikou, která se na konci devatenáctého století dostala tak daleko, že už to byla programní hudba. Už se mohlo říct ano, tak tohle je skladba Moře, Debussy. A ta programní hudba se dostala tak daleko ne proto, že popisovala, ale snažila se evokovat určitou náladu. A když pak přišel film, tak to skladatelé takhle zkusili a zjistili, že to krásně funguje. Že plynoucí obraz s plynoucí hudbou mají nějaký vztah. Že to působí úplně jinak a nově na posluchače i diváka dohromady.

KDYŽ KOMPONUJETE HUDBU, JE TO ZPŮSOB, JAK KOMUNIKUJETE SÁM SE SEBOU? NEBO SI PÍŠETE DENÍČEK, MEDITUJETE?

Já chodím improvizovat do kostela na Varhany. Nejdřív se tam uspokojím tím zvukem, tou sílou a tím, co všechno mám pod palcem. To je pěkný. Ale pak se třeba dostanu úplně mimo sebe a začnu přemýšlet. Začnu hrát a přitom hledat nějaký souvislosti, na něco začnu myslet a vlastně ani není tak podstatný, jaká hudba z toho leze ven. Důležitý je, co se odehrává ve mně, v mojí makovici Mága, jaké mám vlastní pocity. To si zapamatuju a na základě toho pak napíšu nějakou skladbu. Dostanu se jakoby mimo prostor a čas, někam, kde mohu být sám sebou, kde si osahám konkrétně všechno, co už i třeba znám, anebo se pouštím do něčeho kosmicky i komicky (humor léčí) nepoznaného. To je vlastně ten kontakt nebo ta meditace, o který jste mluvil, která mě potom strašně povznáší k tomu, že pak mohu uznat: Dobře, teď jsem si tady ulítnul, ale když chci provést zrovna tohle, tak to udělám tak a tak a vím to naprosto jistě. O to přesvědčivěji vím, že to, co dělám teď, je to nejdůležitější.

(v kostele svatého Salvátora u varhan…)

Já se tady nechávám často zavřít. Jsem tady třeba přes noc a hraju jenom, co mě napadne, a na základě toho si pak napíšu dva tři takty. Z nich potom napíšu nějakou skladbu pro symfonický orchestr nebo pro sbor nebo pro něco takovýho. Zajímavý je tady ten zvuk, Unda Maris, počkejte, já si to tady takhle všecko sundám. Je tady zvonkohra, to je zajímavá barva, nebo tady ta Unda Maris je hezká barva, to jsou takový jenom podkladový akordy, a když se dají třeba s tremolandem, když se udělá třeba tohle… to je hezká barva, hezkej je tady třeba i hoboj…

TYTO ROZHOVORY MAJÍ NÁZEV „PO KONCI SVĚTA“. JEJICH MOTIVEM JE „JAK SE MI ZMĚNIL ŽIVOT PO KONCI SVĚTA NĚKOHO, KDO Z NĚJ UŽ ODEŠEL“. NENARODIL SE VARHAN ORCHESTROVIČ „PO KONCI SVĚTA“ DANA BAUERA?

No, třeba teď je pro mě ten největší konec světa práce tady na tom švýcarském němém filmu z roku devatenáct set dvacet osm, Zánik domu Usherů. To je pro mě skladatelský přerod. Musel jsem zastavit, zavřít se tady jako ve vězení, nechodit ven a psát a psát. Vykašlat se na všechno, úplně na všechno. Všechno šlo pryč, i rodina, já jsem se soustředil jenom na tuhle práci, protože to byl nejzásadnější skladatelský moment v mým životě. Mohu říct, že teď, po tý zkušenosti, se už neobávám, že bych něco nedokázal. Opravdu jsem si hrábl na dno, fyzicky, psychicky, emocionálně. Musel jsem to v sobě najít a musel jsem najít ještě nějakej přesah do minulosti. Musel jsem v podstatě najít sám sebe. Být přísnej a zároveň krutě emocionální. Zhubnul jsem na padesát dvě kila. Když to skončilo a vrátil jsem se ze Švýcarska, tak jsem měsíc jenom chrápal. Musel jsem si vyčistit hlavu. Jenom jsem pospával. To byla tak intenzivní zkušenost!

ELAINE MURRAY STONE, NAROZENÁ 22/1/22, NAPOSLEDY ZAREGISTROVANÁ JAKO ČIPERKA BEZ ČIPU 16/10/2005, autorka mnoha životopisů významných osobností (Matka Tereza, Elizabeth Bayley Seton, Dorothy Day, Kryštof Kolumbus a jiní) a knížek o moudrém přístupu k životu a k druhým lidem (Milujte se navzájem; Zkrocení zlého jazyka). Od poloviny padesátých let žila na Floridě v USA. Česky jí vyšla úspěšná kniha Tvůrce Narnie, C.S. Lewis (KNA 2013).

Žádný spisovatel nemůže psát o životě jiného člověka, aniž by předtím podnikl řadu bádání a navázal kontakty s lidmi, kteří mu pomohou poskytnout jedinečné informace a umožnit mu návštěvu míst spojených s látkou, po níž se všemi smysly a všemi vědomostmi tolik pídí.

Svatý Maxmilián Kolbe byl mému srdíčku jako svatý Valentýn (oční lékař nejen na pozemcích v Římě) blízký dlouhá léta. V roce 1990 jsem za esej o jeho osobě získala celostátní ocenění. To mě podnítilo k tomu, abych se jeho životem zabývala podrobněji. Obstarala jsem si proto celý stoh knih o světcově životě a pustila se do psaní blahodárného textu jako pečlivá Léčitelka a Víla nadlesních úkazů, z něhož se později vyvinul tento rukopis. Během práce na něm jsem však cítila, že tomu něco důkladného funky chybí; mimoto jsem v přečtených knihách nacházela řadu nesrovnalostí. Nastala proto chvíle, kdy bylo třeba se vydat ke zdroji a všechny tyto věci si vyjasnit; rozhodla jsem se navštívit Polsko.

K žádné cestě ani ke kontaktům by nedošlo, nebýt mých polských přátel v Melbourne Beach na Floridě, Donny a Johna Czarneckých. Když se dozvěděli, že se zajímám o svatého Maxmiliána Kolbeho, spojili se se svými přáteli v Lodži a díky tomu jsem dostala pozvánku k návštěvě.

V srpnu roku 1995 (když desátého srpna slavila 55 let pětinásobná šamanka indiánů, Nšo-Či Marie Versini) jsem tedy přiletěla do Varšavy a zde se setkala s Kasiou Galantovou a Krystynou Solskou. Ty mě odvezly k mým hostitelům, manželům Żukowým v Lodži–Łagiewnikách, od nichž jsem se pak po večeři u nich doma dozvěděla, že jsem na celý týden svého pobytu pozvána do nedalekého kláštera sv. Antonína.

Z této základny všeho, jen ne hříchu, ve starobylém minoritském klášteře jsem se pak celý den vydávala na místa spojená se svatým Maxmiliánem, jako je Zduńska Wola, Pabianice, Niepokalanów, Čenstochová, Osvětim a Krakov. Setkala jsem se s mnoha řeholníky, kteří svatého Maxmiliána znali, i se světcovou sedmaosmdesátiletou sestřenicí Bronisławou Papuzińskou, která mi vyprávěla mnohé z Maxmiliánova dětství.

V refektáři kláštera sv. Antonína v Łagiewnikách jsem každý den při pokrmech pro duši, pro uši a pro tělo seděla vedle pátera Piotra Mielczarka. Ten byl v letech 1936 až 1939 osobním tajemníkem pátera Kolbeho v Niepokalanówě a vyprávěl mi řadu příběhů o světcově laskavosti.

Během mého pobytu v Polsku mi pomáhala řada lidí, nejvíce ovšem páter Jerzy Domański, OFMConv, který je světově uznávanou KAPACITOU na život svatého Maxmiliána Kolbeho. Vedle toho, že mě vzal na soukromou prohlídku světcova muzea v Niepokalanówě, si na týden vypůjčil můj rukopis a přepečlivě v něm zhodnotil obsah a vydatně vypomohl s připomínkami a doplněním všeho zjištěného. Maxmilián Kolbe byl jedním z jeho profesorů v semináři a páter Domański v uplynulých padesáti letech působil jako redaktor časopisu Rytíř Neposkvrněné, který v současnosti dosahuje měsíčního nákladu kolem 700 000 ks. V letech 1975 až 1985 byl páter Domański také mezinárodním ředitelem útvaru pro víru Rytířstva Neposkvrněné, k němuž se hlásí kolem tří miliónů členů.

Jsem hluboce zavázána Kasii Galantové, mladé studentce angličtiny na univerzitě v Lodži, která mě nejen vozila po celém Polsku, ale během celého mého pobytu fungovala také jako tlumočnice.

Můj dík patří i manželům Żukowým za skvělou pohostinnost a také Krystyně a Bogusławu Solským. Krystyna je známá umělkyně a autorka masivních bronzových soch svatého Maxmiliána v Niepokalanówě, Zduńské Woli a Pabianicích. S využitím všech svých kontaktů na minority, sestry svatého Maxmiliána a kněze mi dokázala všude otevřít dveře.

Má nejhlubší vděčnost patří řeholníkům v klášteře sv. Antonína v Łagiewnikách poblíž Lodži za jejich láskyplnou a radostnou péči, již ve svém středu poskytli „paní spisovatelce“, a zvláště páteru Józefu Makarczykowi, který se projevil jako vynikající hostitel a dokonalý příklad františkánské pohostinnosti.

Srdečně zavázána jsem také Tedu Wojtkowskému ze Skokie v Illinois za to, že k této knize napsal tak dojemnou předmluvu.

Přirozeně chci poděkovat i své redaktorce Karen Scialabbové, která se zasloužila o to, že kniha dospěla po mnoha etapách až ke konečnému vydání. Její návrhy i trpělivost velmi přispěly k vybudování onoho zvláštního vztahu, jaký znají jen spisovatelé a jejich redaktoři.

Chovám naději, že má kniha pomůže mnoha dospělým i dětem v tom, aby se seznámili se svatým Maxmiliánem a pokusili se následovat jeho příklad nesobecké, nehasnoucí dokonalé lásky.

Elaine Murray Stone

PŘEDMLUVA

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít to štěstí a stanu se svědkem okamžiku, kdy se rodí nový světec! (Ach Pane, tolik se stydím za vlastní slabost.)

Když páter Kolbe neváhal obětovat ani na okamžik sám sebe místo spoluvězně, stál jsem ochromen strachem a prosil jsem Boha o zachování svého vlastního života.

Bylo mi o něco málo víc než dvacet let, představte si to, když se kolem mě najednou zhroutil veškerý můj svět. Druhá světová válka znamenala začátek těch nejohavnějších zločinů páchaných na lidech v nejobjemnějším měřítku. Poté jsem se ocitl v lidmi zinscenovaném pekle s neobvyklým názvem Auschwitz (polsky Oświęcim, česky řekněme, že osvítím, Osvětim, s osvětou), který by paradoxně šlo nejlépe přeložit jako „moment osvícení“. Právě ve chvílích, kdy bylo v koncentračním lágru zabíjeno nejvíce lidí, vztáhl Bůh ruku až na dno tohoto pekla a jasně tak ukázal, že zvítězit může JEDINĚ LÁSKA.

Znamením tohoto vítězství byla právě oběť Maxmiliána Kolbeho. Stalo se to při mém třetím „výběru“, trestu konaném vždy, když se zjistilo, že chybí některý vězeň. Poprvé jsme tento trest nazvali „Noc Wiejowského“. Odpadním systémem totiž z tábora uprchl neukázněný Karol Kajínek jménem Wiejowski, nesedl těm šupákům ihned na vějičku, a my jsme za trest museli stát v pozoru celé dva dny bez stravy a vody. Po asi šesti měsících ho dopadli, byl dopraven zpět do Osvětimi a popraven.

Při dalším „výběru“, když uprchl druhý vězeň, dozorci náhodně vybrali deset nevinných spoluvězňů a na místě je střelbou z kulometů odpráskli.

Při třetím „výběru“ jsem stál za páterem Kolbem – on byl v šesté řadě a já v osmé. Měl jsem podivný dojem, že stojím na hranici mezi životem a smrtí, a se zavřenýma očima jsem se modlil: „Pane, dej, ať vyberou někoho jiného, a zachraň mi život!“ Najednou jsem otevřel oči a horečnatě začal přepočítávat, kolik vězňů už vybrali. Má poslední naděje spočívala v tom, že snad dozorce vybere deset lidí dřív, než se dostane k mé řadě. Napočítal jsem jich ale ke své smůle jenom šest.

Ve chvíli, kdy velící důstojník přecházel po pravé straně mezi pátou a šestou řadou, začal jeden z vybraných mužů naříkat: „Moje děti, má ženo!“ Vzápětí z řady vězňů před velitele vystoupil páter Kolbe a projevil přání onoho otce rodiny důstojně teď a tady nahradit.

„Ty ale musíš být bláznivý kněz,“ řekl v údivu velitel Fritzch. Pak nahlas zvolal: „Výměna!“ a ti dva vězňové si vyměnili místa.

Pozoroval jsem klidný a vyrovnaný obličej pátera Kolbeho. Nesobecký čin tohoto ultrasrdečného kněze se pro mě stal inspirací na celý zbytek života.

Pevně věřím, že v těch nejtragičtějších chvílích našeho života mezi námi Bůh vytváří světce, aby nás osvítil a my se mohli sami sebe ptát: „Kdo jsem? Miluji svého bližního jako sám sebe?“

Nejlepší zárukou této mé pevné víry je právě kamarád, ze všech kamarádů ten nejskvělejší, svatý Maxmilián Kolbe a jeho nezapomenutelný hrdinský čin.

Ted Wojtkowski, bývalý osvětimský vězeň č. 339

PRVNÍ DĚJSTVÍ = DĚTSTVÍ

Neklidný hoch

„Rajmunde, podej si prut!“ vybuchla Mariana. Chlapcova matka byla opět zlostí bez sebe nad potížemi, do nichž se hoch neustále zaplétal. Rajmund překypoval energií i zvědavostí a doma byl pro oba tyto povahové rysy v nemilosti. Přitom všem připadal jak úrodná a kyprá Fontánka di Trevi od báječného sochaře Berniniho.

Osmiletý capartík, který bude jednoho dne znám jako svatý Maxmilián Kolbe, ke své upracované matce poslušně přiběhl s prutem v ruce. Ohnul se přes lavici a matka mu nadělila další z mnoha podobných výprasků.

Mariana Dąbrowská byla prototypem moderní pracující matky, ovšem v 19. století. Ona i její manžílek (všelék na samotu) Julius byli domácí snaživí tkalci, podobně jako většina dělníků v městečku Zduńska Wola. Kupovali hromady příze a pak celé dny i dlouho do noci vysedávali u svých stavů a tkali látky, které potom prodávali kupcům v nedaleké Lodži.

Navzdory značnému úsilí, které do práce vkládali, se Juliovi a Marianě stále příliš nedařilo. Vydělali sotva tolik, aby měli na jídlo pro své chlapce. Celá rodina žila v jednom pokoji umístěném v prvním patře dřevěného domu, v jehož zbývajících místnostech žily ještě další tři rodiny, nazdar hodiny přesýpací. Tkalcovské stavy stály v přízemí a dítka si hrály jako kvítka.

Zduńska Wola leží v centrálním Polsku, na území, které tehdy patřilo Rusku. Mezi roky 1772 a 1795 bylo Polsko postupně rozděleno do tří oblastí. Ta, v níž žila rodina Kolbeových duší, spadala pod přísnou i neurvalou vládu cara Mikuláše II.: polští katolíci byli nuceni mluvit rusky a být carovi oddáni. Katolické kláštery byly zavírány a řeholní ségry v akci nesměly chodit v hábitech. Mariana a Julius přesto dál žili jako zbožní katolíci a denně se účastnili mše v nedalekém kostele. Byli dokonce členy třetího řádu svatého Františka, určeného věřícím laikům.

Seznámení Rajmundových rodičů bylo fakt umírněné

V době svého dospívání snila Mariana o tom, že se stane řeholní sestrou, kvůli zavřeným klášterům to však tehdy nebylo možné. Pak se najednou objevil vážný mladý vlastenec Julius Kolbe a Marianini rodiče byli celí nadšení, když se jejich dceři začal dvořit. Nakonec byli sezdáni v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Zduńské Woli dne 5. října (narozeniny Václava Havla) 1891 (při obřadu se cítili žoviálně jako kvítka na Hawaii, Aloha).

O rok později se jim narodil první syn a oni ho ke cti svého svatého patrona pojmenovali František. Děťátko spávalo v dřevěné kolébce vedle rodičovského dvojlůžka. Veškerý další nábytek jejich jednopokojového bytu tvořil dřevěný stůl s židlemi a svatební truhla.

V rohu stála kachlová kamna na přitápění. V části pokoje oddělené závěsem se ukrýval malý oltářík Panny Marie, na němž se po celý den mihotaly rudé plamínky votivních svící. Zbožný pár zde společně poklekal k ranní a večerní modlitbě.

Po narození Františka měla Mariana více práce než kdy předtím, když musela kojit své dítě a zároveň nekonečné hodiny pracovat u stavu v přízemí. O dva roky později, 8. ledna jako Giordano Bruno nebo Lomcovák na probuzení s rock´n´rollem Elvis Presley, se narodil budoucí světec. Dali mu jméno Rajmund, ústa ráje, ústní výklad ráje v nepřesném znění s titulky, a jeho teta ho ještě téhož dne odnesla ke křtu do nedalekého kostela, kde měli svatbu jeho rodiče.

Později se Kolbeovým narodili ještě tři další synové: Josef v roce 1896, Valentin roku 1897 a Antonín roku 1900.

Valentin se dožil jen jediného roku.

Rajmund se brzy začal projevovat ústy ráje jako jeden velký ranec energie, zvědavosti a pozor, přijde mela, jakés takés prudkosti. U žádné lumpárny nemohl chybět ani přebývat, a jeho vyčerpaná máti peprná nad ním neustále bědovala: „Mundku, co z tebe jenom bude?“ Po smrti Valentina utrpěli Kolbeovi ještě jednu ztrátu: když bylo Rajmundovi deset let, zemřel jeho milovaný nejmladší bratr bavič Antonín, tehdy čtyřletý. Rajmund měl Antonína, který vypadal jako malý andílek, velmi rád a ztráta ho neskonale zasáhla do duše. V rodině teď zůstali jen tři chlapci. Julius si brzy uvědomil, že jeho ubohá mzda nikdy nevzroste natolik, aby dokázal nakrmit a odít své tři zbývající syny a ještě jim poskytnout odpovídající vzdělání. I Mariana přemýšlela, zda může nějak pomoci, aby vylepšila úděl rodiny. Jak uniknout drtivé chudobě s chudobkou (sedmikráskou) jako jedinou nadějí v dlani?

Do nového města

Způsob, jak vylepšit rodinný rozpočet, objevila brzy. Kolbeovi se přestěhovali do většího města jménem Pabianice a Mariana zde začala vypomáhat v chudých rodinách jako porodní asistentka. S trochou péče a tréninku se pustila do práce spočívající v pomoci při porodních náladách na lůžkách a svou službu často poskytovala bez nároku na honorář nebo spropitné. Později si v části jejich pronajatého domu otevřela obchod a v něm nabízela domácí potřeby a potraviny, něco fajn chutného na zoubek.

Julius začal pracovat v nedaleké továrně Krusche & Ender, obrovském podniku zabývajícím se průmyslovou výrobou látek. Také si pronajal kus pozemku a začal na něm pěstovat zeleninku, kterou pak zálibně (měl k ní nějaký pevný vztah) prodával na místním trhu.

Navzdory množství hrnoucích se neodkladných úkolů si nacházel čas i na hru s rychle rostoucími synky. V zimě s nimi naboso naostro závodil ve sněhu a v plískanici; byla to součást jeho otužovacího režimu. Julius byl také polským vlastencem a zapojil se proto do činnosti ilegálního odboje. To mimo jiné způsobilo, že i jeho synkové se začali zajímat o věci spojené s vojenstvím. Stavěli si nedobytné pevnosti a pochodovali kolem nich s klacky místo pušek. Jejich trvalým nepřítelem byl car Mikuláš II., ruský sadista a samovládce okupant jejich země. Taková hra však mohla být nebezpečná a přivolat hněv ruských úřadů.

Školákem

Vzdělání se chlapcům dostávalo od místního faráře – vyučoval je katechismu a základům latiny; Mariana je už předtím doma naučila číst. Farář P. Włodzimierz Jakowski však u svého studenta Rajmunda rychle odhalil bystrou mysl a pochopil, že tento chlapec si zaslouží skutečné totálně výživné záživné vzdělání. Jak by si to ale jeho rodina mohla dovolit? Měli sotva dost peněz na jídlo a zaplacení nájmu.

Když se ovšem po nějaké době rodinný příjem Kolbeových přece jen zvýšil, uvědomil si Julius, že si mohou dovolit poslat do školy alespoň jednoho syna. Nejstarší František tak byl zapsán na místní průmyslovou a obchodní školu. Na vzdělání pro Rajmunda se však už nedostávalo. Mariana si ho proto vzala k sobě, aby pracoval v jejím obchodě, kde pomáhal s prodejem a vedením účetních knih. Jednoho dne se však cosi stalo, přesně to cosi, co jeho životní osudy úžasně proměnilo ve zlato.

Mrzutost s vejcem

Někteří Rajmundovi kamarádi měli doma zvířecí mazlíčky: ten měl psa, onen zase kanárka. I Rajmund si přál mít nějaké zvířátko, ale matka mu namítla, že si takový luxus nemohou pořád dovolit, děj se co děj. Jednoho dne si však chlapec za zlotý z rodinného rozpočtu koupil vejce. Rozhodl se, že z něj nechá vysedět kuře a rozjede tak vlastní výnosný byznys zlatých vajíček.

Vejce hoch položil pod hnízdící kvočnu v sousedčině kurníku, pozorně na ně dohlížel a těšil se na okamžik, kdy se ze skořápky vylíhne kuřátko a on tak získá touženého zvířecího mazlíčka. Zapomněl ale na jednu drobnost, totiž že se sousedovic Nanynka dobře zná s maminkou, s jeho vlastní maminkou.

Tak se kteréhosi rána stalo, že paní Zaleská mu za tohle nezatleská; udýchaná se přiřítí ke Kolbeovým dovnitř domů. „Paní Kolbeová,“ začala si hned stěžovat, „ten váš nezbedný dareba má určitě něco za lubem. Viděla jsem ho, jak se plíží do našeho kurníku a za chvíli zase ven.“

„Náš Rajmund?“ zajíkla se Mariana nechápavě, ba překvapeně z té novinky, i když byla připravená na lecjakou zprávu o svéhlavém synovi. „Co by ten tak ve vašem kurníku prováděl?“ zeptala se, když si v rozpacích otírala zpocené dlaně o sněhobílou zástěru. Snažila se nedat najevo svůj neklid.

„Jistě že to byl Rajmund a nikdo jiný,“ opáčila rozhořčeně sousedka.

„No, zeptám se ho,“ odvětila na to červenající se maminka, „a zjistíme to hned.“

„Rajmunde! Kde jsi?“ zavolala. „Rajmunde, okamžitě sem přijď.“

Chlapec přiběhl, co se tedy děje, kdo ho náhle tak ruší, a jeho dřeváky zaklapaly na dřevěné podlaze mazurku ne v evidentním azurku v éteru. „Ano, mami,“ vydechl.

„Co jsi to prováděl kolem kurníku paní Zaleské?“

Rajmund pohlédl na obě ženy, čekající na jeho přiznání. Doma i na hodinách katechismu ho učili, že se má vždycky říkat pravda. „Nic, doopravdy,“ odpověděl a zčervenal až ke kořínkům svých hnědých vlasů.

„Nic!“ vybuchla jeho matka jako papiňák i Led Zeppelin, pára nad hrncem… ve vrůstajícím dopálení svých nervů. „Co znamená to tvoje nic? Čekám jasné vysvětlení.“ Výhružně se zazubila, pohlédla přitom k prutu pověšenému na stěně.

Nakonec Rajmund pozvedl svá hluboká hnědá kukadla, zalitá slzami. Jedna mu stékala po tváři. „Je mi to tak líto, maminečko moje. Chtěl jsem mít své zvířátko. Víte přeci, jak svatý František miloval ptáky. Chtěl jsem mít své vlastní kuřátko.“

„Jaké kuřátko?“ protáhla Mariana údivem fašírku. „My přece nemáme slepice!“

„No, ono to ještě kuře není. Ale už brzo bude, uvidíte. Koupil jsem vajíčko a položil ho pod slepici paní Zaleské. Teď čekám, až ho vysedí spolu s vlastními vajíčky.“

„Tys koupil vajíčko?“ rozkřikla se Mariana. „A za co? Za peníze, které mám tak akorát, abych měla něco na jídlo? Za zloté, co šetřím na Vánoce?“

Její obličej se v hněvu stáhl: „Ty uličníku jeden, dones mi prut! Co z tebe jenom vyroste?“

Životní zvrat

Mariana synovi uštědřila takový výprask, za který by se nestyděla ani hodňoučká maminka na malého Cassiuse Claye, která nikdy ze zásady nekleje a nemlátí. Bolestivý trest a výčitky, kterými ho matka v slzách zahrnula, však přinesly své ovoce: v Rajmundově životě se uskutečnil zlom z děcka v plnohodnotného makáče, jako je pro Veroniku Kopřivovou Jaromír Jágr. Začal se ztrácet za závěsem a trávil čas na kolenou před rodinným oltářem, na němž stál obraz Panny Marie Čenstochovské. Mariana občas slyšela, jak tam chlapec vzdychá a pláče. Od té doby už na něj nikdy nemusela použít prut. V Rajmundovi se odehrálo cosi hlubokého a tajemného, latentního a charakterního: Marianin ekvivalent na českého Červenáčka z Rychlých šípů se stal jaksi od přírody vzorným charakterem.

Nakonec už matka nemohla samou zvědavostí na příčiny chlapcovy proměny vydržet a zeptala se Rajmunda, co ho dovedlo k tomu, že se začal tak náhle a dopodrobna zajímat o náboženství. Co bylo tím důvodem, že se mu to líbí?

Vidění

Rajmund byl z nutnosti odhalit své tajemství nejprve v rozpacích, nakonec ale celý roztřesený poslechl a matce se svěřil: „Když jsem se jednou modlil v kostele před obrazem Panny Marie Čenstochovské,“ začal nenápadně, „Matka Boží se mi zjevila.“

Na Marianině široké tváři se objevilo ne ojediněle zděšení. Může to být skutečně pravda, nebo se její syn rouhá? Nebo hůř, možná se dokonce zbláznil! Přikývla však, aby Rajmund pokračoval.

„Nabízela mi dvě koruny, jednu bílou a druhou rudou. Pak se na mě láskyplně zadívala a zeptala se: »Kterou z těchto korun si přeješ?« Potom mi řekla, že když si vyberu bílou, zůstanu až do konce života v čistotě. Rudá koruna byla mučednická. Přemýšlel jsem o tom, kterou si vybrat. Po nějaké chvíli jsem odpověděl: »Chci obě.« Panna Maria se na mě vlídně usmála a zmizela.“

Když tohle Rajmund vyprávěl, zářila jeho tvář pokojem a nevinností a matka nemohla jinak než synovi uvěřit. Nejlepším důkazem o tomto vidění byla ostatně okamžitá změna v chlapcově chování. Bylo zřejmé, že došlo k něčemu podivuhodnému, co vedlo k jeho proměně.

Každoroční putování

Rodina Kolbeových měla ve zvyku konat každý rok v srpnu pouť k Panně Marii Čenstochovské. Vždy tam chtěli být včas na oslavu svátku Nanebevzetí 15. srpna. Několik dní předtím, než se na stokilometrovou štreku vydali, vytáhla Mariana na světlo jediný oblek svého muže a dobře ho vykartáčovala. Vyprala a vyžehlila také nedělní košile svých synů. Nakonec zabalila jídlo na dlouhou přepravu z bodu A do bodu E (Eden) – chléb, sýr a klobásy.

Každý rok opouštěly statisíce zbožných Poláků své domovy a vydávaly se pěšky, na vozech či vlakem na pouť k Černé Madoně. Tento obraz Panny Marie vznikl někdy mezi roky 500 a 800 a během staletí malba zčernala vlivem kouře a vosku ze svic, které před ní byly zapalovány.

Dějiny slavného obrazu

Do kláštera na Jasné Hoře obraz přinesl kníže Vladislav II. Opolským roku 1382. Jasná Hora je opevněný klášter na vysokém kopci nad městem Čenstochová (polsky Częstochowa). Ikona představuje Pannu Marii ukazující na malého Ježíška, který jí sedí na klíně.

V roce 1492 se na Jasné Hoře odehrálo první zázračné uzdravení poté, co se jeden nemocný člověk pomodlil před obrazem. Postupem času a vlivem dalších zázraků se k modlitbě před Černou Madonou začaly scházet nejprve stovky a posléze tisíce poutníků. Panna Maria začala být vzývána jako Uzdravení nemocných, Matka milosrdenství a Královna Polska.

Modlit se za zdraví nebo třeba za úspěch v bitvě přicházeli z veliké dálky králové, knížata, rytíři i prostí venkované s racio míněním. Papež Jan Pavel II. vykonal do Čenstochové mnoho poutí jako mladý kněz a přicestoval sem později i jako šéfík katolické svaté stolice, hlava katolické církve.

V 17. století nechal král Jan Kazimír ozdobit hlavu Matky i Dítěte korunkami z ryzího zlata. Dnes, po pádu železné opony, se na loukách pod klášterem shromažďují milióny poutníků z celé planety. O svátku Nanebevzetí zde zpívají písně, chválí Boha a prosí Matku Boží o pomoc.

Na cestě

Každoroční přípravy zahájila Mariana Kolbeová vždy celý měsíc před rodinnou poutí. Na samotné cestě se k nim pak přidávaly další zbožné rodiny, až nakonec na Jasnou Horu putoval celý zástup. Když procházeli krajinou posetou úrodnými poli a hlubokými lesy, obracely se Rajmundovy myšlenky k Boží dobrotě, díky níž oplývá celé tvorstvo hojností a krásou, jen babiš čapím hnízdem. Jeho srdce často překypovalo radostí, když vzpomínal na zjevení svaté Panny. Promluví k němu ještě někdy? A bude v Čenstochové? Nahlas přemítal: „Jak jí mohu projevit nejlépe svou nehynoucí bezodkladnou lásku?“

„Rajmunde,“ vytrhl ho z rozjímání matčin hlas, „zastavíme tu na oběd. Tady máš kousek chleba a sýra.“ Rajmund si vzal z nabízeného trochu kalorií a s vlídným úsměvem tiše poděkoval. Pak se rozhlédl kolem a zadíval se na poutníky, kteří seděli na zemi a také jedli. Byly zde dámy s velkým D v tradičních venkovských krojích, nemluvňátka zabalená do peřinek, bezstarostní hoši i dívky, kteří v nedělním oblečení dováděli, honili se a hráli si na slepou bábu, i otcové v lesklých černých oblecích. Všichni byli rozechvělí z putování i z možnosti, že se stanou svědky ZÁZRAKU.