EMIL
ZÁTOPEK
☼ 19.9.1922 KOPŘIVNICE ۞
22.11.2000 PRAHA VE VÝŠCE 1,82 METRŮ VELIKÁNA
Do maratónské brány pozoruhodným způsobem vběhl atlet a zaplněné hlediště
stadionu v Helsinkách na okamžik ztichlo. I když všichni z hlášení o
průběhu závodu věděli, že Zátopek získal v klasické olympijské disciplíně
– maratónu značný náskok a běží si tím pádem pro třetí zlatou medaili za fortel
a formu na vytrvaleckých vysilujících tratích, což se nikomu v historii
nepovedlo, potvrzení jeho triumfu diváky těžce jako událost ohromilo. Potom ho
provázely na posledních metrech bouřlivé a nepolevující ovace. A tu se stalo
něco nečekaného – na Zátopkově tváři, v závěru závodu zpravidla
vypovídající o nesmírném úsilí se snad poprvé v tak velkém závodě objevil
úsměv. Vědomí, že dokázal ve svém vůbec prvním maratónu v životě porazit
známé specialisty na tuto trať Argentince Cabreru a Corna, Finy Karvonena a
Nitanena, mohutně povzbuzované nekonečnými špalíry diváků, Švéda Jansona,
Angličana Peterse, držitele nejlepšího času na tuto trať, přehlušilo jakkoli
trpnou únavu. Celý sportovní svět aplaudoval jednomu skromnému, odvážnému rodákovi
z Kopřivnice, vytrvalci hájícímu ve světě barvy Čech, Slovenska a
Moravy. A přece mnoho nechybělo, aby pro dnes už zcela nepochopitelný postoj
některých zaostalých rádoby-důležitých jedinců tajemníků, kteří si Zátopkovy čestné
a zásadové postoje vykládali všelijak vulgárně, jenom ne regulérně
charakterově, do Helsinek nejel. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď
vychutnejme ony pro nás povznášející, fascinující chvíle XV. olympijských her
v roce 1952. Jsou události, které v běhu života a přívalu nových
zážitků ztratí svůj glanc, chytnou leda rez, kontury jsou dávnou minulostí,
zešednou a téměř zapadnou. Ale pro pamětníky jsou zážitky z velkého týdne
naší atletiky stále živé, jasné a mnohým starý film zachycující osamělou postavičku
v kotli stadiónu, mířící suverénně pro třetí vítězství a překonávající
všechno, co kdy běžec na dlouhých tratích dosáhl, stále vhání slzy do očí. Slzy
pohnutí, obdivu, hrdosti. Tak velké pocity tehdy prožívali příznivci atletiky i
lidé, kterým dosud sportovní klání příliš neříkalo.
„Emilku, doběhni mi ke kupci pro svačinu,“ řekl o přestávce vyučující
v Kopřivnici malému Zátopkovi, nejrychlejšímu klukovi z celé třídy, a
ten upaloval přes město, co mu síly stačily. A večer zase žalovala sestra, že
Emil běžel ulicemi celý rudý, uřícený. Ale otec, truhlář v kopřivnické
Tatře, ani maminka, s hlavou plnou starostí, aby zabezpečili svých sedm
dětí (v západních Čechách v 21. století, na toto číslo stačila Simonetta Šmídová, viz její báječně lidskou a přírodní galerii
na fortelném webu www.Simonetta.cz), si takových drobností
všedního dne mnoho nevšímali. Po rodičích nemohl Emil získat nějaký výjimečný
talent, ale zdědil chuť, doslova chtivost po pohybu, nezbytnou chrlící vitalitu
duše vystřelit po trati jako měl pistolník Jœ Bazooka pro výstřelky, schopnost
překonávat překážky a obtíže jako samozřejmou součást života, o níž se příliš
hluboko neuvažuje. Emil svou rychlost a vytrvalost uplatňoval
především při kopané. „Byl jsem vždycky všude, kde byl míč, ale málokdy jsem si
kloudně kopnul,“ vzpomínal v minulém století na tvrdá, ale krásná
klukovská léta. Protože se jeho životní chuť nevybíjela jen ve hrách, ale
dokázal se postavit i k učení, dostal se do Zlína na chemickou
průmyslovku. Práce ve fabrice a studium mu zabíraly téměř všechen volný čas, na
nějaké koketování se sportem bohužel nemohlo být ani pomyšlení. Navíc ho obor
obohacoval a bavilo ho, že mohl své teoretické znalosti, například o viskózovém
hedvábí a bakelitu, uplatnit hned v praxi. Zní to neuvěřitelně, ale do
svých devatenácti let neběžel žádný závod a vlastně ani běh netrénoval. O jeho
pozdější tak slavné sportovní kariéře rozhodla vlastně náhoda.
V posledním roce studia se jeho třída dostala k tělocvikáři,
který bral své poslání šíleně vážně a jeho prvním počinem bylo, že nařídil, aby
se všichni zúčastnili nedělního běhu skrz naskrz Zlínem. Zátopkovi se vůbec
nechtělo, remcal, že má akutní bolesti v kolenou, ale tělocvikář se nedal
oblafnout. Zašel s Emilem k doktorovi, a ten konstatoval, že žádnou
známku bolesti neeviduje u tohoto příchozího. A přišla bouřka, kantor hřímal
jako u zkoušek dospělosti o simulantech a havajských pohodářských podivínech.
Emil se ještě více zarputil. Vídával atlety běhat po lesních stezkách i městem
a připadalo mu, že jsou to jen pozéři, kteří se chlubí tepláky s továrním
symbolem. Naštěstí se jeho zarputilost posunula tím správným směrem vpřed (jako
Rychlé Šípy na komiksových stranách) – rozhodl se, že to tělocvikáři a vůbec
všem nandá, že budou čubrnět, jak on dokáže s tempíčkem vynikat. Hned po
startu vyrazil z početného chumlu běžců a uháněl ze všech sil, až se za
ním prášilo, jakoby byl cíl za nejbližší křižovatkou. Podél trati bylo narváno,
samý povzbuzující divák, to se Emilovi docela hodilo do jeho záměru. Držel se
ho jen kamarád Honza Krupička, který nakonec využil své zkušenosti a ve finiši
Emila ořezal. Ale chycen drápkem, uvízl ptáček známá firma z Kopřivnice,
celý.
Po závodě zastavil Emila náš někdejší běžecký rekordman Tomáš Šalé, který
při podobných závodech lovil nadějná želízka v ohni, pro zkoušky ohněm a
srdcem, a zeptal se ještě udýchaného běžce, zda by to nechtěl zkusit opakovat
na stadiónu, že vyfasuje tepláky, tenisky a získá mnohé další úlevy, výhody pro
každodenní zlínské snažení. Tak tohle Emila, jak už víme, zajímalo co nejméně,
ale pocit, že ho nabádá ke sportu takto slavný Moravan atlet, rozhodl. První
tréninky byly pro eléva běhu zajímavé. Seznámil se blíže s rozcvičkou a
pochopil její důležitou roli, s vytrvalostní přípravou, ale brzy mu náplň
tréninků přestala vyhovovat. Byl už takový vynalézavý a inovativní, že když měl
něco dělat, hleděl, jak by si to usnadnil, vylepšil, pozměnil k užitku
svému. Běžci dlouhých tratí byli tehdy vedeni především k vytrvalosti,
k rovnoměrně naskládanému tempu. Ale monotónní kroužení po dráze Emila
neuspokojovalo, byl stále více přesvědčen, že k vytrvalosti se musí dostat
přes rychlost. K nevoli trenérů začal běhat rychlé, stále delší úseky,
které prokládal pomalejším vyklusáním. Zpravidla běhal rychle rovinky a
v zatáčkách odpočíval. Později rychlé úseky prodlužoval až na 400 metrů.
Desetkrát, dvacetkrát za sebou. Trenéři nad ním mávli rukou a ostatní atleti si
za jeho zády významně ťukali na lebeční schránku bez fantazie. Takto vyjádřený
názor provokoval a ještě víc podporoval Zátopkův styl běhu. Zatímco všichni
kladli důraz na estetický výraz, držení těla, elastický krok, Emil jakoby se
rval o každý metr se silnou vahou protivětru, hlavu nakloněnou k jedné a
hned zase k druhé straně, s grimasou, na níž, jak staří trenéři
říkali, je obtížné se koukat střízlivě. Ale Zátopek na takové kecy vůbec nedal
a vždy jen podotkl – tož počkejte za rok. A skutečně, brzy neměl soupeře nejen
ve Zlíně, ale ani ve zbytku republiky, sahající od Aše až po Užhorod. Potom se
osmnáct let stavěl na nejrůznější startovní čáry a jen minimum soupeřů se mohlo
pochlubit tím, že jim Zátopek musel hledět v cíli na záda, že ho ořezali.
Ani v době největší slávy neslevoval nic ze svého nesmírně houževnatého a
pracného tréninku, jaký mohl ustát jen plnokrevný superman, výjimečný,
mimořádně odolný organismus komiksového hrdiny. Například v roce 1954, kdy
byl držitelem všech světových rekordů na tratích od 5 do 30 kilometrů a
v hodinovce, kdy mu patřil nejlepší olympijský čas v maratónu a měl
jistě právo, aby si na nějaký čas oddychl, nešidil svoji denní dávku programu a
za měsíc naběhal, především v ostrých dvou a čtyřsetmetrových úsecích téměř
tisíc kilometrů. Mnozí odborníci doma i ve světě jeho způsob tréninku odmítali,
ale ukázalo se, že v tehdejší době, která teprve čekala na nové objevy
v přípravě vytrvalců, jiný lepší způsob k dosažení světového
prvenství ani prostě neexistoval. Bilance oněch osmnácti let Zátopkovy závodní
činnosti je skutečně ohromující. Na třech OH vybojoval čtyři zlaté medaile,
další zlato přivezl z mistrovství Evropy, patnáctkrát byl mistrem
Československa, překonal 18 světových rekordů a 61x československé rekordy.
Vraťme se však ke konci druhé světové války, kdy se v osvobozené
Evropě znovu otevřely brány stadiónů k mezinárodnímu zápolení. Zátopek už
byl připraven vstoupit důstojně na tuto scénu. Ale své první seznámení
s evropskou atletikou na jejím mistrovství v roce 1946 v Oslo
charakterizoval takto: „Jen jsem kulil oči, jak se to ve světě opravdu běhá.“
Bez nejmenších zkušeností z velkých závodů, na nichž se sejdou vyrovnaní
nebo lepší závodníci, se v závodě na 500 metrů rozhodl, že předběhne
jednoho soupeře po druhém. Dlouho se mu nedařilo, ale nakonec, jak říkají
atleti, „ztvrdl“ a čtyři běžci ho předběhli. Páté místo před Reiffem a
Pujazzonem bylo vynikající, ale Zátopka to příliš nenadchlo. Nakonec ani zázemí
v naší výpravě nevytvářelo optimální podmínky pro lepší výkon. K tomu
úryvek z deníku Práce: „Účastníky naší výpravy cizinec nepoznal. Každý měl
jiné tepláky. Nedá se mluvit o tom, že by to byla národní delegace. Klubové
rozmíšky neutichly ani zde. V domě československé výpravy bydlelo mnoho
nejrůznějších známých i neznámých civilistů, kteří zanášeli mezi sportovce jen
nesoulad a mrzutost. O jednotném vedení se nedá mluvit, chyběla potřebná
autorita. Naše výprava se nikdy nedovedla sejít, aby vytvořila celek.
Odstrašující příklad. Jestliže přesto podle výkonů a umístění je možno nazvat
mistrovství pro nás zdařilé, nemá na tom zásluhu nikdo jiný, než jednotliví
borci a zejména nezávislý Zátopek a inteligentní Čevona.“
Do značné míry to charakterizuje celé období, v němž se Zátopek
připravoval k vrcholným výkonům a leccos se nezměnilo ani později, i když
šlo o zcela jiné problémy. O tom, co máme na mysli, svědčí situace
v pozdějším armádním kolektivu, kdy směl nadporučík Zátopek trénovat leda
až po zaměstnání. Jednou se stalo, že na Strahov přišla jakási prověrková komise,
Zátopek trénoval dopoledne a byla velká bouřka, že není v kanceláři. To už
byl olympijským vítězem. A tak, když přišel pokyn k tomu, aby se připravil
k překonání světového rekordu na 10 000 metrů, musel se náčelník
vydat na štáb a žádat pro Zátopka úlevu. Bylo mu vyhověno a večer, tři týdny
před pokusem, slyšela nastoupená rota tento rozkaz: „Nadporučík Emil Zátopek,
tréninkové volno udělení. Za účelem přípravy k překonání světového rekordu
se jmenovanému povoluje, aby byl tři hodiny denně uvolněn ze zaměstnání.
V této době se věnuje tréninku. Pokus se uskuteční za tři týdny.“
To jsme však trochu předběhli události, směřující ke hrám XIV. olympiády
v Londýně. 30. červenec 1948 je pro naši atletiku zvlášť památný den. Zásluhou
Zátopka získala svoji první zlatou medaili na OH. V běhu na 10 000
metrů se tehdy sešla vynikající konkurence s vysoce favorizovaným Finem
Heinem, Švédem Albertssonem, Francouzem Mimounem, dalšími Finy Heinströmem a
Könönem a dalšími borci. Vyjádřeno v sázkovém kursu, byly Zátopkovi přisuzovány
naděje na vítězství asi v poměru 1:10. V horkém odpoledni se pak na
škvárové dráze stadiónu ve Wembley odehrálo do sedmého kilometru velké
sportovní drama. V sedmém kole měl Heino na Zátopka a další běžce už
náskok 80 metrů a nikdo v hledišti nepochyboval o tom, že zopakuje své
předchozí rekordní výkony a s převahou zvítězí. Zátopek se však tentokrát
už nedal unést bojem k nepředloženým činům. S profesorem Kněnickým
měl domluven spolehlivý signalizační fígl. Spočítal si, že když poběží kolo
průměrně 71 sekund a vyšetří síly na dlouhý závěrečný finiš, může prohrát jen
při výjimečném výkonu některého ze soupeřů. Bílé trenýrky v rukou
Kněnického v ochozech znamenaly čas rychlejší než stanovený, červené, že
Emil běží uvolněněji, pomaleji jako bota k Buty melodii. Až do poloviny
čtvrtého kilometru stále visela „bílá vlaječka“, potom se objevila červená a
Zátopek vystřelil lépe než Bazooka Jœ bez mrknutí oka. Předběhl všechny soupeře
včetně Heina, který jediný s ním držel krok. Zátopek neustále obměňoval tempo,
využíval své natrénované (až nadrcené) čtyřstovky a dvoustovky k neustálým
trhákům, které nakonec rozhodly, kdo je král utkání. Fyzicky i psychicky
udolaný Heino vzdal jako pes, kterého natolik uřítil Zátopek, že si jako neohrožovaný
vítěz, který bere vše, běžel pro první zlatou medaili.
Zátopek nedokázal v té době ještě taktizovat. Každý význačný závod
bral nesmírně vážně a mezi ty důležité považoval i kvalifikační běh na
5 000 metrů. Pro něho to byl olympijský závod a tudíž povinnost snažit se
uspět až na špici. Zbytečně tak vyplýtval fond sil v zápolení se Švédem
Ahldénem, když oběma prakticky o nic nešlo a postup měl zajištěný. Za dva dny
nastoupili vytrvalci za hustého deště k finále. Až do třetího kilometru
udával Zátopek úžasné tempo, ale největší soupeři Reiff a Slijkhuis s ním
udrželi kontakt a v závěru šli do čela závodu. Zdálo se, že na Zátopka
zbude „jen“ bronzová medaile, ale na poslední dvoustovce ještě zmobilizoval
poslední síly, předstihl vyčerpaného Holanďana a rychle se blížil k Reiffovi,
který už žádný útok nečekal. Nebýt toho, že diváci začali mohutně skandovat a
Reiff pochopil, co se děje a rázně přidal, kdoví, jak dobře by mohl pro Zátopka
závod dopadnout.
V roce 1950 se atleti Evropy připravovali na své další mistrovství.
Zátopek už tři roky překonával rekordy v běhu na 10 000 metrů. Svou
nadvládu nad dříve suverénními seveřany na této trati potvrdil i na slavné
dráze ve finském Turku, kde vytvořil krátce před ME v Bruselu na tehdejší
dobu úžasný čas 29:02,6 min, a tím vzal už předem všem soupeřům vítr
z plachet. Proto se Zátopek v přípravě více soustředil na 5 000
metrů, kde měl mnohé nevyřízené účty. Celá propagační kampaň pořadatelů i
evropského tisku se soustřeďovala na boj belgického přeborníka Reiffa a Zátopka
na této trati. Všeobecně se soudilo, že Reiff, podporován šedesáti tisíci hrdel
(stadión byl v den tohoto běhu už dlouho předtím vyprodán do posledního
místečka i pro sebehubenější existenci s dobrým hlasovým arzenálem)
uplatní svou rychlost a natře to našemu rodákovi z Kopřivnice. Zátopek na
tento závod zvláště rád vzpomíná: „Začali jsme v neobyčejně rychlém tempu.
Trvalo mi více než dvě kola, než jsem se dostal do vedení. V Londýně
vyrazil Reiff kilometr a půl před cílem, tady ještě dříve. Chtěl rozhodnout
vysokým tempem už před finišem. Běžel opravdu velice rychle a činilo mi značné
obtíže, aby se vzdálenost mezi námi nezvětšila na více než dvacet metrů. A
potom jsem začal jeho náskok postupně snižovat. Sedm set metrů před cílem jsem
ho dostihl. Z jeho kratičkého pohledu se dalo vyčíst téměř zděšení,
nepochybně byl přesvědčen, že v takovém tempu musel všechny soupeře už
dávno setřást. Po gongu oznamujícím poslední kolo jsem vyrazil. Na stadiónu se
rozhostilo ticho. Diváci pochopili, že jejich miláček, ztrácející metr za metrem,
tento velký závod nevyhraje. Ve chvíli, kdy jsem proběhl cílem, se ozval
zdvořilý potlesk. A Reiffovi chybělo k pásce ještě 120 metrů. Nakonec ho
předběhl i Mimoun, můj věčný stín.“
Není snad příznivce sportu, který by do značných podrobností neznal pro
nás slavné události XV. olympijských her roku 1952 v Helsinkách. Méně se
však už ví, že naše výprava odcestovala bez Zátopka a chybělo skutečně málo,
aby nestartoval. V ATK se tehdy svědomitě připravoval na olympiádu i vojín
Stanislav Jungwirth. Zátopek v něm správně viděl budoucího skvělého běžce
a stal se tak trochu jeho patronem. Svými výkony si Standa nominaci jasně
vybojoval, ale ve hře byla i nechutná skutečnost, že jeho otec byl trnem
v oku některým trapným politickým funkcionářům, takže Standa měl samé
patálie s překážkami na trati kvůli komunistickým agitkám. Proto si
Zátopek při nominaci výslovně vymínil, že v Helsinkách musí startovat i
Jungwirth, když razil tehdy odvážnou myšlenku, že synové nemohou odpovídat za jméno
svých otců. Dostal příslib, že Jungwirth bude nominován, ale nakonec se tak
nestalo. Zátopek natruc odmítl do Finska odcestovat a vzkázal potrhlým
činitelům (provokující démoni roku 1952), že kdyby si to třeba ještě chtěli
rozmyslet, najdou je oba při plném tréninku na Strahově. Nastal nebývale velký
poprask. Teprve po třech dnech dostali oba hrdinové příkaz, aby si vyzvedli
cestovní doklady a odjeli za výpravou. Mezitím bylo rozhodnuto, že Zátopek bude
za svůj čin příkladně vytrestán. Po návratu výpravy putoval spis o trestu
několikrát jako horká brambora mezi vojenskými orgány s obvyklou douškou,
že trest je stále směšně málo přísný. Nakonec se dostal na stůl generála
Kratochvíla, který se pro jistotu zeptal, zda mají v armádě dva Zátopky.
Jednoho, který má být potrestán a druhého, trojnásobného olympijského vítěze.
Posléze návrh roztrhal a zahodil jako nehodící pitomost.
Při OH v Helsinkách se manželům Zátopkovým, Daně a Emilovi, podařilo
během dvaceti minut získat dvě vítězství. Opět není bez zajímavosti, že oba dva
jsou narozeni ve stejný den a ve stejný rok a jen asi 20 minut jinak… ne-li jen
na pět minut jinak. Přibližme si ještě jednou vítězné chvíle pro favority naší
výpravy. Finálový závod na 5 000 metrů. Na startu všichni tehdejší přední
vytrvalci. Hned po výstřelu vyrazil Němec Schade, jako když ho do zimy na mráz
ostentativně pohodí jako vypelichaného medvídka Pú. Špatně snášel, když musel
někomu hledět na záda, a proto „odtáhl“ většinu tehdejších závodů. Nasadil
velmi ostré tempo. Za ním se v klubku hnalo všech dalších čtrnáct běžců.
Po druhém kilometru šel do čela Zátopek, po kilometru ho vystřídal Chataway a
před něho se dostali i Reiff, Mimoun, Schade a v závěsu běžel Pirie.
Situace se neustále měnila, každý z těchto šesti běžců se snažil něco na
druhé vymyslet, něčím je překvapit. Nakonec se tempař Schade, který se nemohl
příliš spoléhat na finiš, odhodlal k jediné možné variantě – pokusil se o
trhák, ale proti soupeřům neměl tentokrát šanci. Půldruhého kilometru před
cílem zopakoval svůj taktický manévr z Londýna Reiff, jenže žádný výrazný
náskok nezískal. Více psychicky než fyzicky tento fakt neunesl a vzdal to.
Zbylo jich jen pět. Bylo jasné, že mezi nimi se rozhodne o vítězi jednoho
z nejdramatičtějších závodů na pět kilometrů v historii atletiky.
Neustále se střídali ve vedení. Zazněl zvonec do posledního kola. Zátopek
okamžitě zrychlil, předběhl soupeře, ale vzápětí se Schade, Chataway a Mimoun
dostali před něho a získali až šestimetrový náskok. Zbývalo dvě stě metrů do
cíle. Kolikrát tuhle vzdálenost v tréninku sprintoval jako panter. Dokáže
to i ve chvíli, kdy má v nohou závod na 10 000 metrů, rozběh na
poloviční trať a nesmírně obtížný průběh tohoto finále? Na začátku poslední dvoustovky
už soupeře postupně předhonil. Chataway, zřejmě už poněkud dezorientovaný
únavou, šlápl na obrubník a upadl, Schade se zcela vyčerpal a jedině Mimoun se
udržel a získal stříbro. V těchto nesmírně vzrušujících chvílích seděla
Dana Zátopková v šatně a s hlavou pod dekou čelila zvukům, které do
šatny pronikaly a soustřeďovala se na vlastní závod. Když se dostala na plochu,
prostoupilo ji vzrušené ovzduší po závodě a Emilovo vítězství. Potom se vydala
do oštěpařského sektoru. V řadě připravených oštěpů si příliš nevybírala.
Sáhla po prvním na kraji a rozběhla se. Dala do hodu všechnu sílu, euforii,
mládí vpřed. Oštěp se zabodl 50 metrů 57 centimetrů od čáry hodu. Tento výkon
už žádná ze soupeřek nepřekonala…
Když odlétal Zátopek do Helsinek, dostal úkol zvítězit ve dvou
disciplínách. Aby se trochu pojistil, vymínil si, že bude startovat i
v maratónu, to pro případ, že by na některé vytrvalecké trati neuspěl.
Tehdy takové závazky nebyly nic mimořádného, mimořádné však bylo to, že Zátopek
je většinou splnil. Poprvé v životě byl postaven před nelehký úkol, který
spočíval v nasazení daleko pomalejšího tempa, než na jaké byl léta zvyklý.
Prostě učil se tři dny pomaloučku běhat. Pomáhal mu v tom náš maratónec
Jaroslav Šourek. Po každém kole kroutil hlavou a volal: „Pořád je to moc rychle
a ty nohy nezvedej, neodrážej se tak silně, drž se více země!“
Pomalý běh prostě dělal Zátopkovi problémy. Pokud byl z něčeho při
jeho maratónu strach, tak z toho, že prvních dvacet kilometrů „přepálí“ a
nevydrží se silami. Ale Zátopek už měl mnohem více zkušeností než třeba při OH
v Londýně, dokázal si skvěle rozvrhnout síly, předbíhal jednoho soupeře za
druhým a nakonec s velkým náskokem zvítězil. O kvalitě závodu svědčí
skutečnost, že sedm běžců překonalo nejlepší olympijský čas.
Zátopek zvítězil na ME v Bernu v běhu na 10 000 metrů a
zúčastnil se olympijského maratónu 1956 v Melbourne, kde skončil pátý.
Někomu to může po tolika skvělých úspěších připadat jako neúspěch, ale právě
okolnosti před startem v Melbourne svědčí o nesmírné lásce Emila Zátopka
ke sportu, o tom, jak dokázal překonávat i ty nejsvízelnější překážky, aby se
mohl olympijských her zúčastnit. V září 1956, necelé tři měsíce před
zahájením OH musel naklusat na operaci s kýlou. Pak mu lékaři nařídili, že
nesmí dva měsíce běhat a po deseti dnech ho pustili do domácí péče. Ale tam
Zátopek hned nedorazil. Stavěl se cestou na stadiónu Tankisty na Strahově a
zkusil se proběhnout. Rána pálila jako ďas s provokací zas, ale Zátopek
věděl, že to přece jen půjde. Za měsíc už trénoval. Úžasná a nepřenosná
sveřepost. Nicméně v australském horku se tréninkový výpadek i ztráta sil
musely projevit.
S atletickou dráhou a terénem, kde rád běhával krosy, se Zátopek
rozloučil téměř v 37 letech. Naše sportovní historie nemá větší příklad
pohádky mládí: oddanosti, vytrvalosti, disciplíny a korunované lásky, nemá
lepší důkaz, že dlouhá systematická dřina snad i hory přenáší. Zátopek při běhu
často trpěl jako zvíře. Ale tyhle pocity daleko přehlušovala bujarost
z vítězství, z překonání vytčené mety. Pan Zátopek byl pohřben teprve
až 24. června 2001 ve Valašském muzeu v přírodě, hledejte tudíž Rožnov pod
Radhoštěm jako místo jeho posledního i úlevného ODPOČINKU.
|