Král umírá
"Je-li třeba malé oběti, vysuš a zabij celý svět. Ať všichni zemřou, abych já mohl žít věčně. Je přeci lepší oplakávat druhé, než být sám oplakáván."
Nejmenší divadlo v Praze, Řeznická, uvádí od poloviny prosince minulého roku slavnou hru klasika absurdního dramatu Eugéna Ionesca Král umírá v režii Viktora Polesného. Drama o boji umírajícího krále Berengera I. se smrtí, s bolestným prázdnem, které má kolem sebe. Poslední minuty sají minulost a chtění, které se nestihne, milostný trojúhelník se stává přímkou a vladař se loučí s atributy svého života. Celé jeho království je pod mořem, nejsou poddaní, nejsou potomci. Vše tak těžce prosté, a jednoduché režijní zpracování hry. Viktor Polesný se straní důraznosti Ionescových myšlenek, filozofie zde ztrácí své postavení, a dává tak přednost odlehčenému zesměšnění celé hry.
V roli krále se představil Jiří Bartoška, jeho první manželku, sexuální symbol celé hry, ztvárnila Vilma Cibulková, dosavadní královnu Linda Rybová, v roli doktora a kata se představil Jan Vlasák a jako služebná Jitka Ježková. Zcela zbytečnou roli, stráž, opakující pro pobavení, to, co již bylo řečeno, zde ztvárnil Zdeněk Dušek. Hra místy připomíná nováckou show. Bartoška pod tíhou stáří padá devětkrát za sebou k zemi na stejném místě. Cibulková se stále dívá na své digitální hodinky, kolik zbývá ještě králi času. A do toho všeho Dušek sem tam křikne nějaký ten vulgarismus, abychom se "ještě více zasmáli". Někdy se sice dala omylem spatřit pravá tvář onoho dramatu, kdy král osvícen bodovým světlem přemýšlí nad otázkami vlastní existence, či zajímavé nápady, jenž však zůstaly jen u vět a slov. Například, kdy Dušek vypráví lichotky o svém králi, jak vymyslel dynamo, vrtulník, přičemž všichni ostatní herci opouštějí své role a poslouchají. Nezávazně na ničem a na nikom. Avšak pro mou zlost si dokonce i zapalují cigaretu. Bartoška už to nevydržel, a Cibulková si musela dáti práska...
Samozřejmě ve světlých chvilkách se dala zpozorovat ta herecká přirozenost pana Bartošky a jakási zajímavost hraní Lindy Rybové, ale to je dosti málo, abych hru považoval za dobrou. Já, ale každý je jiný.
Židle
"A nešel by ten dnešní večer odvolat? Zavřeme dveře a budeme sami."
"Ne, už to nelze. Rozeslali jsme všem pozvánky. A je tak málo času. Tak málo."
Druhé Ionescovo drama, které Divadlo v Řeznické uvádí jsou Židle. Hra o osamělém starším páru manželů, který ve věži na opuštěném ostrově čeká na večer, na dlouho očekávané množství hostů. Po vzpomínkách na mládí, na Paříž, na jejich sny a touhy, hosti večer opravdu přicházejí, avšak nejsou ani vidět ani slyšet, ale přesto oba manželé opilý stářím organizují kam si kdo má sednout či se s dalšími vítají a s dalšími diskutují, s dalšími se milují, s dalšími se řeší, a dalším a dalším přinášejí židle. Jen aby stařec pronesl všem své poselství, a mohl přijít řečník... A to vše je podmalováno živou hudbou, klavírem a přes syntezátor prohnanou kytarou, která jen umocňuje divadelní zápas.
Drama je hrou především díky vynikajícímu výkonu Saši Rašilova a Vandy Hybnerové, kteří mají všechny zásluhy na režii, scéně a kostýmech. Každý z těchto bodu je vyhnán do zasloužilých potlesků. Scéna, tedy ona jediná místnost, je perspektivně zúžena, vytváří se tak pocit prostoru, především v zaplněné místnosti židlemi. Je zde využito mnoho zajímavých způsobů vyjádření dané chvíle, které však vůbec nezamlžují Ionescovy myšlenky, naopak je zcela oživují. Herci již nemohouc se zcela lehce pohybovat a mluvit v zamyšlení na rannou minulost ožívají do zralých pohybů a ztrácejí, tak ony okovy čekání a stáří. Celou dobu se díváte na jeviště skrze průsvitnou záclonu, ať tedy žijí zdi mezi herci, které padají.
Podle mne je to jedno z nejlepších zpracování jedné z mnoha Ionescových her, jenž jsou uváděny na pražských divadelních prknech. Atmosféra celé hry je nepopsatelná. Tma střídá světlo, stáří mládí, bolest naději. Ticho se prolíná s hudbou, slova s písněmi a v prázdnu místnosti začíná padat déšť.