Květen, 2002  

            Stoupal do kopce dlážděnými uličkami Bamberku a nemohl se dočkat, až spatří zdejší monumentální katedrálu. Těšil se na dnešní výlet již několik týdnů a nyní si jej užíval, jak se patří. Cestou ke katedrále procházel okolo malých obchůdků se starožitnostmi a najednou jeho pohled upoutala výloha, ve které kdosi vystavil malý, zaprášený domeček, ve kterém panáček s panenkou předpovídají počasí. Okolí domečku doplňovala nezbytná kýčovitá zahrádka s ještě kýčovitějšími kvítky a malinkatými ptáčátky.

            Vstoupil tedy do obchodu a rozhlížel se. Jeho oči se pásly na kýčovitých domečcích a on věděl, že právě přišel na to, co mu chybí na chalupě, bez čeho to tam nebude mít nikdy to pravé kouzlo. Hloupůstka, ale je to přesně ta třešnička na dortu, kterou stále nenacházel. A teď ji objevil.

"Kolik stojí tenhle domeček, prosím?" Otázal se prodavače s pohledem na exemplář, který jej zaujal.

"Krásná věcička, to jen tak někde neseženete. Máme výhradního dodavatele, každý kousek je originál," zdůrazňoval prodavač a oddaloval odpověď. Nakonec úlisně, se spikleneckým pohledem dodal: "Že jste to vy, nechám vám jej za 110 euro, cena jen pro vás."

            Zalapal po dechu a pomyslel na své hubené kapesné v odřené peněžence. Ještě jen tak chvíli postával, nostalgickým pohledem hladil sladké panenky i panáčky v barevných domečcích se sloupečkem teploměru mezi portály, ve kterých postávaly vyřezávané postavičky a po chvíli raději vycouval z obchůdku. Přeci jen spěchá do té katedrály, nač si kazit den. Ta věcička za to nestojí. A jeho mysl se zaplnila představou velkolepých varhan, které si v katedrále  již za pár okamžiků bude prohlížet.

Listopad, 2002

"Ano, broučku, budu na tebe čekat přesně ve tři hodiny před Kotvou. Jistě, přijdu včas, jako bys mě neznala."

Zavěsil telefonní sluchátko a zhluboka se nadechl. Nesnášel rodinné nákupy a tlačenice v anonymních davech obchodů. Nesnášel ty upocené lidi a jejich tupé pohledy, nesnášel hlučící dav a v přeplněných prostorách jej jímala hrůza. Jenže jeho žena právě tato lidská rejdiště milovala. Co mu zbývalo, povzdechl si, vzal do ruky svou starou aktovku a pomalým krokem opouštěl kancelář. Zamkl. Zámek hlasitě zapadl a on schoval klíče do kapsy.

            Nejprve se svezl kousek tramvají, pak vystoupil a pokračoval pěšky přes Příkopy ke Kotvě. Najednou si všiml narychlo zbudovaného stánku s potrhanou plachtou, na které se krčily domečky. Překrásné kýčovité domečky, ve kterých panenka s panáčkem předpovídají počasí. Zastavil se u prodavače.

"Co za to chcete?" Zeptal se.

"Ten větší 200 a ten menší 150 korun.." Bez vytáček odpověděl prodavač a dotýkal se stříšek domečků, na kterých seděli malinkatí i větší ptáčci, vyvedení v naturalisticky sytých barvách.

Okolo domečků byly přezdobené zahrádky s mušličkami přilepenými kanagomem pro vylepšení dojmu, on stál přimrazeně u stánku a oči mu svítily žádostí.

"Vezmu si tenhle," ukázal bez váhání na ten největší a nejnevkusnější domeček. Prodavač mu jej ochotně zabalil do hedvábného papíru, který používali v blízkém květinářství na přebal květin, aby venku nenamrzala kvítka.

            Držel v náručí svůj poklad, blažený pohled v jeho očích vypovídal o duševním rozpoložení člověka, kterému se splnil dávný dětský sen a on rozvážným krokem pokračoval ke Kotvě. Již z dálky rozpoznal svou netrpělivě přešlapující manželku.

"Říkals, že tu budeš včas. Stačilo říct, mohli jsme se tu sejít o půl hodiny později a já tu nemusela jen tak postávat, mrznout a snášet tu trapnost pohledů tady těch lidí," udělala rozmáchlé gesto, on však nehnul brvou a bez jakékoliv reakce se zařadil po její bok a společně  v manželské souhře bez dalších svárů vykročili ke vchodu do obchodního centra.

"Co to neseš, koupils zákusky?" Zajímala se.

"Představ si, Danuš, já sehnal ten domeček, o kterém jsem ti tuhle vyprávěl!" A s nadšením malého kluka se dal do rozbalování šustivého papíru. Na chvíli se zastavila a s nevěřícným pohledem zírala do načatého balíčku.

"Skutečně myslíš, že bylo vhodné koupit takovouto "věc" před pátečním nákupem? Mohli jsme to koupit přece až cestou domů.." Zakroutila nesouhlasně hlavou a pokračovala směrem do obchodu.

            Splynuli s proudem, dav je unášel útrobami obchodního domu a ona si ani nevšimla, že se jí manžel poněkud vzdálil stranou. Jak by také ne, ochraňoval svůj poklad v hedvábném papíře a jaksi manželka v tuto chvíli nebyla až tak důležitá.

            Jenže ona byla vzorná manželka, která má vždy na paměti zájmy svého muže. Najednou se v osvícení mysli otočila směrem, kde tušila svého zákonného manžela a se slovy: "Vojtine,  dávej si pozor na ptáka, ať ti ho tu nezloměj..." pohlédla do očí naprosto cizímu mužskýmu, který k ní obrátil své nechápající modré oči... V tu chvíli zrudla až po kořínky vlasů a slova jí zamrzla na rtech. Nebyla schopna ze sebe dostat ani to fádní: "Promiňte.."