Tato povídka je fiktivní. Osoby a
události v ní jsou smyšlené.
-------------------------------------------------------------------------
Automat
„Je to tady taková
čekárna na výpověď,“ řekl grafik. „Ono záleží, jestli je poslední týden měsíce,
nebo ne. Představte si, že včera šel koordinátor si koupit bagetu do automatu a
vypadla mu výpověď.“
„Jako místo bagety
výpověď? To si děláš prdel, ne,“ dokreslil situaci hovorovou řečnickou otázkou
skladník Antonín.
„Jo, už to tak vypadá,
máme tu výpověďový automat, záleží ale na jakém je algoritmu.“
„Myslíš, že to má nějakou
logiku, kdo dostane výpověď?“
„Nevím, možná jde o
nějaký typ meta-logického modelování. Ono o tomhle moc lidí neví, ale automat
jede už půl roku. Pár lidí je radši o hladu a k automatu nechodí.“
„Můžou si vzít jídlo z domova,
ne?“
„Problém je u těch, kteří
mají 24hodinovou pracovní dobu. Ti domů nechodí.“
„A kdo všechno dostal
výpověď, kolik to bylo lidí?“
„Asi půlka ze všech
oddělení kromě grafiky, na grafiku se čeká. Jednou tu dostaneme výpověď všichni.
Je to vlastně taková existenciální paralela. Nebo vesmír funguje jinak? Není
vše jen čekání na výpověď?“
„Oni mají nějaký seznam?“
„Hele, nevím...“
„Oni maj úplně hokej v
tom, jak se co jmenuje. Plakát je pro ně leták, jmenovka je pro ně vizitka,
psal to pan inženýr,“ zamyslel se grafik.
„No, chápu no,“ odpověděl
jsem neutrálně a dělám si svoje. A dodávám: „V práci je lepší bejt malá šarže a
čičmunda, když se znenadání rozdávají výpovědi jak nahoře, tak dole (ve skladu
i v kancelářích), člověka se to prostě nedotkne.
„Máš pravdu, výpovědi z automatu
padaj jen manažerům a skladníkům.“
„Něco na tom algoritmu
bude. Hele, napadlo mě, jaktože je ve výpovědi z automatu vždycky vyplněný
jméno. Asi je to tím, že jak máme ty slevové čipy. Asi je v tom identifikace
pracovníka, víš co, jak jsme je dostávali, když jsme nastupovali.“
„No to teda čip už
používat nebudu!“ řekl grafik.
(O den později:)
„To nám nemůžou dát výpověď
osobně?!“ rozčiluje se grafik.
„Počkej, sundám si bundu,
udělám si zelený čaj a povíš mi to,“ odpovídám klidně jako každé ráno.
„Jak jako že se nic
neděje?! Dostal jsem výpověď!“ soptí grafik.
„Oni sem za tebou jako
přišli? No to jsi důležitá osoba,“ zamyslel jsem se bez ironie.“
„Ne, vypadla mi z automatu.
I když důležitá osoba samozřejmě jsem, to se nevylučuje.“
„Z automatu? Vždyť jsme
si včera říkali, že nepoužívat čip a je to vyřešený – a nemůžeš dostat výpověď.
Musíš to dát uložit do souboru a pak to zjistíš. Ona nevnímá. Zobrazit a pak
uložit do souboru, počkej ono to zase nejde, takovou tu šipku v tom čtverečku.“
„Co to zase meleš?“
„Nic, jen jsem se
zamyslel.“
„He?“
„A co jako s tou výpovědí?
Tys tam dal čip, co; já ti to říkal.“
„Nedal!!! Je to výpověď
random, je u toho ex libris, že si do toho mám dopsat jméno!“
„Hm. Tak to je blbý. Asi,
že jsi k automatu nedal čip. Někdo to má dobrý, ty maj čipy zapuštěný v ruce
a stát se jim to nemůže.“
„No, nepovedlo se.“
„Je škoda, že jdeš pryč,
ale to je život,“ snažil jsem se grafika povzbudit.
Všichni tam jednou
musíme. Na pracák, na sociálku, do squatu.
Grafik si udělal poslední
kafe a jeho kroky pomalu odeznívaly po ztemnělé chodbě tiskárny.
Lidé sice uvažují
rozumně, ale mají tendence chovat se jako blázni. Druhý den jsem šel do
automatu. Čip jsem nepřiložil. Nevím, vypadla jen bageta. Tak třeba příště.
www.aaen.sweb.cz
|