Každé město, čtvrť a někdy i ulice má svoji svéráznou osobičku. U nás v Holešovicích je to jedna důchodkyně, která vypadá jako sestra Belzebuba. Ostré větry, které vanou od nedaleké Vltavy, v její tváři vykreslily hluboké brázdy, avšak vousů ji nezbavily. Rozčepýřené šedivé vlasy nosí sepnuté do culíku, jenž je pevně svázán černou tkaničkou na boty a na špičce nosu se jí pohupují obroučky nízké cenové skupiny. Kdysi možná obdivované poprsí se jí dneska smutně opírá o vystouplé břicho a kozí nožky většinou zakrývají kalhoty neurčité barvy i střihu. K jejímu imagi patří neodmyslitelná cigareta a pes. Všichni tři šíleně smrdí. Blíže jsem se s ní seznámila před několika lety, kdy jsem se s Káťou, které tehdy byly dva roky, vracela z procházky. Tlačila jsem golfáče, na nichž seděl nákup, a tak Kačabka využila volnosti a ťapala dva metry přede mnou. Najednou se zezadu přiřítil opelichaný vlčák, mohutným skokem přišpendlil Káťu na chodník a začal ji tahat za kšandu od kalhot. Během vteřiny jsem odstrčila golfáče, načutla psa a plačící Kačku uschovala v náručí. Za mnou se ozval skřehotavý hlas podobný vyčvachtanému kolovrátku: "Pani, co to děláte!?! Ten pes si hraje a vy ho za to tak hnusně nakopnete!" Otočila jsem se. Zamračená Belzebubka, se startkou v bezzubých ústech, stála na kraji chodníku, ruce výhružně opřené v bok. Po menší výměně názorů, kdy se mi snažila nakukat, že její fena odřela Kátě obličej, jelikož hrozně miluje děti, jsem jí řekla, ať si svého podvraťáka uváže na vodítko, sic ho příště zabiju. Dotčeně si mumlala, že za fenu dala v útulku stopadesát korun a že to je náhodou čistokrevná rasa. Od té doby si myslí, že jsme kamarádky. Bohužel. Čas od času se na mne slovně vrhá s nadějí, že si budeme povídat. Naneštěstí mi byla v mládí vštěpena hluboká úcta ke stáří, a tak nemám to srdce ji ignorovat a vždy s ní zapředu alespoň minutovou konverzaci. Dnes mne oslovila před papírnictvím. "Konečně je pěkný počasí, co pani," pravila a vypustila oblak dýmu rovnou do mého obličeje. Ač jsem kuřák, rozkašlala jsem se. "Ani bych neřekla, ostatně vždyť vy máte na sobě zimní kabát," povídám. "Ten jenom větrám, aby nebyl v prosinci cejtit plísní," odvětila a znovu mne zahalila cigaretovou mlhou. Když jsem zavětřila, bylo mi jasné, že poslední letošní měsíc je příliš blízko na to, aby kabát chytil jiné aroma. Navíc si na několika místech udělali moli v látce dálnici. Můj pátravý pohled jí neušel. "Je pěknej, že jo," řekla šťastně. "Pani, to je předválečná kvalita! Už ho mám víc než čtyřicet let a furt je jak novej," dodala pyšně. "To teda máte kliku, mně vydrží kabát sotva dvacet let," prohodila jsem. Spokojeně pokývala hlavou, zašlápla nedopalek, zavolala psa a zmizela za rohem.