Dostala jsem se do opravdu zvláštního rozpoložení. Takovou beznaděj jsem snad ještě nikdy nezažila.
Ležela jsem na postely a přemítala v hlavě všechno, co mi tam leží. Bude mi dvaadvacet, otcovi padesát. Prarodičům táhne na sedmdesát. Zajímalo by mě, co jim se honí hlavou. Za dalších deset let už tu nemusí být! To přeci musí vědět.
Má to nějaký smysl? Měli děti, pravnoučata a co? Pak odejdou a nechají je tady na pospas, ať se starají.
Nepřijde vám to absurdní? Asi nemám žádný zvláštní význam, jsem jen další v pořadí. Jsem dcera a vnučka. Další generace. Jako každý jiný. Ani já nejsem výjimkou.
Musím se smířit se všedním životem, protože to tak asi je správné. Kdyby to bylo něco hrozného, tak to nedělají všichni, ne?
Pustila jsem si televizi a všechno to, co jsem viděla a slyšela mi přišlo hrozně směšné (nejsem zase ten typ, který ze sebe dělá bohéma, když tvrdí, že by se nesnížil k něčemu tak komerčnímu jako je televize, jsem normální člověk, který si život s televizí dokáže docela dobře představit, jen tentokrát mi vadilo úplně všechno).
O co se ti lidé snaží? K čemu mi je vidět moderátory vyfintěné a elegantní, když neumí mluvit. Někdy mi připadá, že ani neví, co vlastně říkají. Nepřijde vám, že nejvíce mimiky a důrazu na slova vyčerpají na reportáži o zvířatech? Nezajímá mě, že se narodila nová koala, protože to pro mě není důležité. A ani pro ně ne. Jsou tak veselí jen z toho důvodu, že už mají vysílání téměř za sebou a jsou zase o něco bohatší. Mají povolání, které je baví a dostávají za to hromadu peněz, znamená to ale, že jsou o něco více lidé, než třeba já? Neřekla bych.
Pozoruji ty lidi kolem sebe a nemůžu to ani nijak pojmenovat. Hemžení? Snažení? Život?
Nesmysl!
Nechápu, co tady ještě dělám. Na co čekám? Kam myslím, že jdu? Mám chuť to zabalit. A to myslím to vážně. Smrtelně vážně.
Smrt není řešení, ale je to pomoc. A to zatraceně dobrá pomoc! Která navíc není daleko. Mnohdy na konci vlastní ruky.
Opila jsem se.
Nevím, co jsem dělala celé 4 hodiny, protože teď už jsou dvě hodiny ráno.
Své tělo jaksi neovládám, jen ho pozoruji. Vidím se, jak sedím na postely a do ruky si zařezávám žiletku. Ani to nebolí. Dívám se na to, jak na zjevení, jako na špatný film. Nemám pomyšlení na nic jiného, než si udělat pořádnou rýhu na ruce. Do žíly. Do masa. Na kost.
Krev teče, tak je to dobré. Ale co když to přežiju a budu mít do smrti pořezanou ruku?
To nechci!
Nechci se zhyzdit ještě víc, než to udělala příroda. Když za to nadávám jí, tak proč to ještě sama přiživovat? Pak, až mi to bude překážet, budu muset nadávat sama sobě. Budu mít jasného viníka. SEBE!
Žádné cizí moci. Žádná nepřízeň osudu. Nic nadpřirozeného. Jen já.
Radši toho nechám. Jenže, jak jsem odkládala žiletku na noční stolek, podjela mi ruka a já se přeci jen pořádně řízla. Přesto jsem nic necítila.
Snažila jsem se usnout a začala si uvědomovat, co mě ráno čeká. Zalepit ruku, schovat lahve, uklidit smetí, porozhlédnout se, jestli jsem něco nerozlila, dát si studenou sprchu a pořádný make-up. A pak také to nejhorší ze všeho. Jít do pracovníhoi kolektivu a tvářit se, jako ten nejšťastnější člověk na světě. Budu se na ně opět mračit a usmívat tak, jako každý den. Smát se proto, abych splňovala jejich teorii, že jsem praštěně veselá kopa a mračit proto, aby věděli, že se také umím přetvařovat do podoby nešťastného člověka, jako oni.
Nemluví se mnou. Mluví o mně.
Nesnáším je!
Jak dlouho je asi možné, takto vykyvovat. Kymácet se ze strany na stranu. Přes den se smát a v noci umírat.
Spousta věcí nejde změnit, kvůli různým vnějším okolnostem.
Musí skončit sami. A já si na to ještě pár let počkám...
Do té doby mě budou dostávat do beznadějně nesmyslného stavu i blbé televizní noviny.
|