|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
|
Narozeninová písnička
Do školy jsem začal chodit v pěti.
Dost! Zadržte ten obdiv. Zní to sice hezky, ale genialitu to neznačí. Prostě jsem měl narozeniny, až týden po nástupu do školy, devátého září.
Byl to velký milník v mém životě – šest let. Celých 2191 dní na tomhle světě, během nichž jsem prošel od novorozence až po předškoláka. A teď se to najednou zlomilo. Šest let, škola volá. Neskutečné!
První den si pamatuju, jako by to bylo včera. S kamarádem ze školky Adamem – a zároveň synem tátova kolegy – jsme postávali před školou se svými pyšnými otci, kteří vedli svoje syny doprovodit na jejich cestu životem.
S Adamem jsme vedli hluboké debaty o legu a dědově žigulíku, taky trochu o tom, jak zase uděláme závody angličáků, až budeme spát u nás, a na závěr mě poučil, že fabie stojící po mojí pravici je prý nějaký kombík. Naši tátové mezi tím probrali, že „pičo, ty vole, ten Topolánek je hroznej kokot a celá tahle země jde do prdele, je rozkradená…“ A tak dál a tak podobně.
A pak to přišlo. Učitelka se postavila před dveře a podle abecedy k sobě vyvolávala čerstvé prvňáčky.
Každý dostal hrstku bonbónů a pár pastelek, slzící rodiče při tom tleskali snad ještě víc než po vánoční besídce předškolní třídy „U čaroděje“ – nádhera!
Jenže idylický začátek se brzy zvrtnul.
První dny jsme se seznamovali s tím, co nás bude čekat, představovali jsme se formou her a naše třídní s námi kreslila obrázky, podle kterých si zapisovala, kdo je jak moc pozadu (tenkrát jsem kreslil excelentně, jenže bohužel se od té doby moje tvorba nikam neposunula, takže jakýkoli pokus o malbu stále vypadá jako od nadprůměrného prvňáka).
Ve vší té vřavě si proto nikdo mých narozenin ani nevšiml. To by samo o sobě nevadilo, jenže sled dalších událostí udělal v mojí hlavě z takové drobnosti nehoráznou křivdu.
Brzy jsme začali pilně studovat mateřský jazyk - konkrétně ovládat umění napsat písmenko A, chvíli na to dokonce základy matematiky, v jarmilkách na tělocvik jsme začínali sportovní kariéry a díky prvouce jsme se dozvěděli, jak se chovat ke spolužákům a komu oznamovat případné problémy. Jo a taky, že nula v čísle 150 je rybníček a osmička státních policajtů značí pouta…
Po několika týdnech intenzivního studia už si to všechno sedlo. Paní učitelka věděla, kdo je rošťák, kdo je šikovný, komu musí pomoct s tím a komu s tamtím…
Stala se z nás parta, jak má být. Parta, která už neteskní po hračkách ve školce, která nepláče, že jí chybí maminka, která se skutečně vydává na cestu životem. Ze všeho nejvíc se z nás ale stala parta, která se má mezi sebou ráda a podporuje se. Třeba o narozeniny…
Dvaadvacátého září 2008. Na programu pro ten den už bylo písmenko M. V notýsku jsem za tu dobu měl už dvě známky: jedničku a jedna mínus (ta jedna mínus byla proto, že jsem schválně psal písmeno J zrcadlově, abych nebyl stádní) a jeden škrtnutý obrázek (jistý druh poznámky) za přikurtování Danieliny panenky k lavici za pomocí řetězu a visacího zámku (naštěstí mi byl škrtnut obrázek muchomůrky, která je, jak víme, jedovatá, takže mi to nevadilo – ba naopak).
Učitelka ráno přišla do třídy. Všichni vstali (jen já na skvělém místě, v zákrytu, klečel na židli, protože, jak už padlo, jsem nechtěl jít s davem). Pozdravili jsme se: „Dobrý den, děti,“ – „Dobrý den, paní učitelko,“ a s úsměvem začínali náš den.
Jenže místo kýženého písmena M vytáhla učitelka na začátku zcela něco jiného.
„Milé děti, představte si, že pro jednoho z nás je dnešek moooooc výjimečným dnem!“ Celá třída zmlkla, Patrik zčervenal. „Dnes má totiž narozeniny… Hádejte kdo?“ usmívala se, zatímco drobný blonďáček pýchou div nepukl, „Patrik! Všechno nejlepší!“
„A zazpíváme mu písničku, ne? Znáte jí?“ začala. „Patrik má narozeninyyy, my máme přání jedinýýýý…“
Co to sakra bylo? naštvával jsem se. Co to, do prdele, mělo znamenat?! Takže na mě zapomenete a jemu tady gratulujete, až se z toho zpěvu otřásá barák?! Tak to ne! To teda ne!
A tím dnem jsem, doběla vytočený, začal s promyšlenou odvetou.
Hned o dva dny později se zpívalo Adámkovi, v říjnu Nikolce a Davídkovi, v listopadu Barušce a Pepíkovi, v prosinci Kačce, Benediktovi, druhému Adamovi, v lednu Evě…
Pokaždé hromadně znělo třídou „(jméno) má narozeninyyyyy.“ Pokaždé všichni pěli stejně zvesela jako poprvé. Tedy, všichni až na mě. Já na protest nezpíval nikdy. Z počátku jsem ze strachu alespoň na prázdno otevíral pusu, ale čím více spolužákům se zpívalo, tím více bobtnal můj hněv, takže po novém roce už jsem jen teatrálně držel zuby u sebe a seděl s rukama zkříženými
a nafouknutý, div jsem nepraskl.
Takhle to šlo až do dubna. To měla narozeniny Verunka, naše premiantka, a později moje platonická láska.
Stejně jako všichni (kromě mě) dostala dáreček, stejně jako všem (kromě mě) jsme ji měli zazpívat písničku.
„A raz a dva a… Verča má narozeninyyyyyy,“ začaly lavice nacpané rozkošnými milými mláďaty pět svojí kamarádce. Bolelo to. Jako vždy. Tak jsem sevřel rty, zkřížil ruce a celý rudý ji propichoval pohledem. Jako vždy.
Je až děsivé, že jak se znám, byl bych možná ukřivděný do teď, kdyby mě týden před jejími narozeninami učitelka nepřesadila, protože jsme se s Adamem pořád prali (sice z legrace, ale přesto se vyšší autorita rozhodla zakročit). Seděl jsem nově u Pepy ve druhé lavici u okna, a protože Anička přede mnou chyběla, měla na mě kantorka dokonalý výhled.
Přesto trvalo nějakou dobu, než si mě všimla.
Třída se právě vyžívala v pasáži „dooooobřeeeee jeeee, že jsi na světě,“ zatímco já zase jen mlčel a rudnul.
Až pak si mě všimla. Chvilku na mě upřeně hleděla. Navázali jsme oční kontakt. Nezačal jsem zpívat. Prostě ne. Nemohl jsem. Nešlo to! Přece nemůžu vesele broukat a dělat, jako by se nic nestalo, když jste mi tak ublížili! Mně, který je menší než vlastní aktovka!
Zanedlouho se naklonila přes katedru.
„Proč nezpíváš?“ zeptala se zaraženě.
Nic. Neodpovídal jsem a nafukoval se ještě víc.
„Lukáši?! Proč nezpíváš?“ zopakovala.
Ale já nic. Zarytě jsem mlčel. Uražený, naštvaný, vydeptaný – jako by celý svět stál v tu chvíli proti mně!
„Vy…“ polevil jsem, když se mi do uší zrovna dralo „štěstííí zráááví, štěstííí zdrááááví…“ a ucítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Vy… vy…“ Neudržel jsem to. Pláč. „Vy jste mi taky nezpívali,“ vykoktal jsem a rozbrečel se jako malá holka. Písnička pokračovala, skoro nikdo si nás nevšiml, a tak mi učitelka během posledních veršů dala lehce podrážděným tónem přednášku, že takhle se problémy neřeší, že přece nemůžu do smrti někomu křivdit a neříct důvod.
Pak ale pomalu přešla z naštvání na lítost. I zželelo se jí malého dítka.
Písnička skončila, aplaus, gratulace, pochvala…
Třídní si stoupla na stupínek. „Krásně jste to zazpívali,“ pronesla zvesela s upřímnou pýchou na svoje žáčky. „Ale máme tu ještě jednu věc, co musíme udělat…“ pokračovala.
„Lukáši, mohl bys sem jít?“ Ještě stále s pár slzičkami na tváři jsem vyrazil k ní. Na to vysvětlila dětem, co se v září stalo a poprosila třídu o nápravu. Pak si sedla ke mně na bobek a zeptala se, jestli vím, jakou drobnou změnu v textu písničky (jen a jen pro mě!) uděláme.
Utřel jsem si poslední potůček slané vody pod okem a pyšně odpověděl. „Místo má bude měl.“
„Správně!“ Pochválila mě paní Blanka Kotková a pohladila mě po vláskách. „A raz a dva a… Lukáš MĚL narozeninyyyyyyy.“
|
|
|