Až tam na konci cesty,
kam nechtělo se ti jít
a mně nechtělo se vůbec nic jiného,
trhala jsem ty nejhezčí,
do skleničky na stůl,
do čaje pro nás.
A ty ses díval,
vždyť víš kam.
Jakoby bylo něco víc.
Až tam na konci cesty,
zůstala jsem stát
a ty sis hrál ...
se slovy,
se sliby,
s námi.
Raději tam v travnatých lukách
kam nechtělo se ti jít,
v kleče
skloněna.
Čekala jsem,
i když pravda byla přivlastněna.
Věřila,
než volnost se stala lží
v poli mých naivních představ
a lež slibem
v království tvých krásných her.
Za plotem jiný světadíl
a vedle ve vsi jiný svět,
v němž jsem schopni podívat se sami do sebe.
Uzavřeni
v bílé hvězdokupě
malých radostí,
na naší cestě
každý jiným směrem.
Láska a lež
pomíchali se
někde pod Velkým vozem,
jako voda a olej,
ty a já.
Možná teď žijeme
stále vedle sebe,
odděleni,
tam ve vsi
za plotem.
V jednom odevzdaném
roztříštěném bytí
jiných rozhodnutí.
A třeba je už toto cesta ven...
Řebříček,
co léčí bolest,
žal
i všechny ztráty,
lehl si pod noci
všech mých tlačivých dnešků
a voní ..
Něžně bělounce,
lehce narůžověle,
dětskou naléhavostí
uzdravuje.
Jakoby stálo za to
přát si
a být,
smát se
a chtít,
doufat
a věřit.
Prošlapat pěšinu
až tam na konci cesty,
kam za nic na světě
nechtělo se ti
a jít.
