A jak ten hologram dokáží takto ozvučit a jak mohou předvídat mé reakce? Hlavou mi táhla spousta otázek a mezitím Jan opět pohnul poněkud promodralými rty. Teprve nyní jsem si uvědomoval nepřirozenost zbarvení jeho rtů, které se opět šeptem rozhovořily přítmím krčmy:
„Pane, nesnaž se mě dotýkati, rozptyluješ tak tok mé mysli, která se musí soustřediti na zhmotnění myšlenky mého těla a já nemohu pak pokračovati v rozprávění svém.“
Jan chvíli seděl jen tak proti mně u stolu a nebyl skutečně zřejmě schopen slova. Měl jsem pocit, že se jeho tělo rozvlnilo, po chvíli však vlnění ustalo a Jan pokračoval ve svém líčení událostí dávno minulých:
„Ráno jsem od děvčete převzal ošatku obtočenou houní se sladce spícím děckem, o poznání tepleji zavinutým. Černé vrkoče vlásků se ztrácely v bílém naškrobeném čepečku a dítě bylo ve své nevinnosti tak bezbranné. Hospodyně již raději nevyšla ze síně, co potřebovala, pověděla mi večer po setmění. Já pochopil její slova a odevzdaně přisedl na vůz k čeledínovi, odjíždějícímu právě do města.
Koník šel známou cestou mezi poli, slunce nabíralo na síle a dítě klidně spalo ve své košatině, kterou jsem uložil vedle sebe na vůz naložený tovarem, přichystaným k prodeji na jarmarku. Každý týden takto navykle putoval čeledín, aby směnil ve městě na rynku přebytky statku za věci potřebné, jichž statek nemohl sám poskytnouti a přesto jich k životu třeba bylo.
Před poledním jsme přibyli do města a já rozloučiv se s přátelským čeledínem, postával jsem na rynku a rozmýšlel, jak dále. Pohled můj upoutala právě tato Herešova krčma. Pospíšil jsem tedy a vstoupil dovnitř. Nemělť jsem sice grošů, ale za potřebnou výpomoc se občasně dalo nasytiti zbytky z kuchyně. A zdejší hospodský, Hereš, byl znám jako bodrý člověk.
Avšak jaké bylo mé překvapení, když jsem vstoupil do krčmy, kde jindy plápolal v krbu oheň, u stolců vždy posedávalo mnoho měšťanů i projíždějivších kupců, nejednou i vojáky a rytíře jsem zde zastihl, avšak toho dne tam bylo pusto, tma, chlad a nezvyklý klid. Znejistěl jsem a rozhlížel jsem se, co že se zde děje. Prošel jsem síní až dozadu ke kuchyni a zabouchal na dveře. Kuchtík po drahné chvíli pootevřel závoru a kývl na mě ustrašeně hlavou, ať jdu dál.
Vstoupil jsem tedy, usedl k doutnajícímu ohništi a k nohám složil svůj zabalený náklad.
„Pozdrav Bůh, copak se přihodilo zde, v Herešově krčmě? Je tu jako by mor a cholera prošly tímto domem, jindy tak pohostinným?“
„Jene, i ty buď pozdraven. Již dlouho jsi zde však nebýval. Nevíš, jaké neštěstí postihlo náš dům. Paní porodila před několika málo týdny syna a po slehnutí svém ji zachvátila v brzku horkost omladnic. Nikdo již nedoufal, že se k životu paní ta dobrá naše opět navrátí.
A Hereš, pro kterého byla vším, se z neštěstí toho pomátl. V nejhorší chvíli vzal novorozeně a zamkl se s ním ve své síni, my mu tam jen ke dveřím vždy přistavíme nějakou krmi a mléko pro dítě, avšak on již kolik dní nevychází. Paní naše se však jakoby zázrakem, v kterýž nikdo nedoufal, vyzdravěla a nyní se zdá již býti mimo nebezpečí. Stále se ptá po svém dítěti, chce synka svého přivinouti, ale Hereš ani na bouchání a úpěnlivé prosby neodpovídá. Nevíme si rady, Jene, ty Hereše znáš od dětství, zkus s ním promluviti, třeba na tebe dá..“
Obrátil jsem do sebe žejdlík piva na posilněnou a zakousl k němu poctivý krajíc chleba, které mi u svého vypravování bodrý kuchtík zakrojil. Nyní jsem povstal, shýbl se pro ošatku a vykročil naznačeným směrem.
Zalomcoval jsem hrubými dveřmi do Herešovy komnaty, avšak držely pevně.
„Hereši, otevř, to jsem já, Jan.. Je třeba již vyjíti mezi lid, nemůžeš se stále ukrývati ve svém osamění. A děcko tvé potřebuje matku svou, která se po něm neustále ptá..“
Hereš se však neozýval, slyšel jsem jen, jak těžce přechází uvnitř, občas zavrzalo staré prkno v dubové podlaze, ale dveře se neotvíraly.
„Hereši, otevř..“ Lomcoval jsem již zběsile dveřmi a bušil do nich. Počala mě jímati zlá předtucha. Mé nitro opanovala neznámá úzkost. V tom se rozplakalo dítě v košatině u mých nohou. Jeho pláč sílil a stával se nesnesitelným.
Uvnitř uzavřené síně utichly krůčeje a v okamžiku se prudce pootevřely dveře. Za nimi stál Hereš, jak jsem jej nikdy předtím ani potom neuzřel. Jeho pohled byl divoký a pln přetrpěného utrpení. Jeho tvář byla zarostena černým strništěm vousů na jindy hladce vyholené usměvavé tváři. Pohlédl nechápavě na mě, pak se rozhlédl kolem a jeho oči spočinuly na uzlíčku u mých nohou, ze kterého vycházel dětský pláč. Jako dravec se vrhl k děcku a přivinul jej k sobě i s košatinkou. Já se bleskurychle protáhl za ním do jeho síně a v tom za námi znovu zapadla těžká závora a uzamkla nás před ostatními.
Hereš si mě nevšímal a věnoval se jen dítěti ve svém náručí, smál se na ně, choval je a jeho oči se počaly poznenáhlu rozjasňovat. Já prošel síní až k rozházené posteli a uzřel cosi hrozivého. V peřinách tam leželo pečlivě ovinuté dítě bez známek života. Rázem jsem pochopil Henešovu tragédii v celém rozsahu. Zatímco byl šílený z očekávané smrti milované ženy, uchýlil se ten dobrý člověk s jediným, co mu zbylo, do ústraní a zde, udolán únavou, zalehl ve spánku svého jediného novorozeného syna a zešílel z krutých ran, jež mu nachystal Osud.
Hlavou mi bleskl šílený nápad. Pomalu jsem Henešovi sebral z klína prázdnou košatinku, urovnal do ní již dávno vychladlé tělíčko druhého chlapce a opět košatinku ovinul houní. Chvíli jsem pak počkal, až se hostinský nabaží křičícího nemluvněte a poté jsem opět k němu přistoupil, maje pod paží svou proutěnou ošatku ovinutou nezbytnou houní:
„Hereši, to jsem já, tvůj dávný přítel Jan. Jdu po čase opět krajem a tak jsem zašel z dávné známosti na hlt piva. Tvá čeleď mě poznala a k tobě dovedla. Ještě nevíš, ale tvá mladá žena vyzdravěla a ptá se po tobě i synovi vašem, kterého v náručí právě chováš. Pojď, půjdeme spolu za ní, nemůžeš ty zde o samotě zůstávat.“
Muž s dítětem v náručí nepromluvil, ale jeho pohled již nebyl tak divoký, pomalu nabýval krotkého výrazu a když jsem jej vzal za ramena, nevzpouzel se a pomalým krokem se mnou opustil své dobrovolné vězení. Došli jsme do ložnice paní domu a Hereš jí pomalu předal do náruče děcko. Její pohled se rozjasnil a já si ulehčeně vydechl.
Hereš se pomalu zklidňoval a sotva jej uviděla jeho chasa, dala se čile do díla a po chvíli již opět hořel v krbu oheň, na něm se točilo sele napíchnuté na rožeň. Ke stolcům usedali opět známí kunčofti a před mým odchodem již zase krčma připomínala to, na co jsem býval navyklý. K večeru jsem Hereše opouštěl, neboť mě trápil můj náklad v košatince. Ale nemohl jsem zůstati, nebezpečí, že všetečnost lidská odhalí mé tajemství, byla přílišná. Přespal jsem tedy ve stohu ječné slámy za městskými hradbami a ráno se vydal vandrem na cestu.
Šel jsem, kam mě nohy nesly a po poledni jsem dorazil opět ke kapli na Bukovině. Procházel jsem kolem kaple, tkerá byla vlevo kousek od cesty pod mohutnou lípou, jejíž lístky se v počínajícím jaru teprve klubaly na svět. Pohlédl jsem jen směrem k oltáři a pomyslel si: Prozřetelnost Páně je nekonečná.. Kroky mé mě vedly do lesa, kaple zůstala v dáli za mnou a já se ztrácel v hloubi lesa. Došel jsem ke krmelci, který zde odjakživa stával a zde jsem uhnul z přímé cesty. Dal jsem se lesem dolů směrem ke Kateřině. Ušel jsem drahný kus, než jsem zastavil, vyhloubil na paloučku mezi smrčky hluboký hrob, uložil do něj košatinku ovinutou houní a zahrnul své i Henešovo svědomí sypkou lesní hlínou. Navrch jsem navršil mohylu z velkých kamenů prostoupených slídou. Slunce, pronikne-li lesní zápojem zelených větví, rozsvítí zde dítěti nebohému záblesky ohníčků v nesčetných zrcátkách lesku, pomyslil jsem si, chvíli postál a pak se pomalu vzdálil.
Každý rok zjara jsem se vracíval na toto místo, přinášel nové a nové kameny na mohylu dítěte nebohého Hereše, jednou jsem do přineseného kamene i neuměle vytesal kříž..“
Dávno jsem dopil i druhý vinný střik a ztichle poslouchal neuvěřitelný příběh mého neuvěřitelného spolustolovníka. Nyní se však muž odmlčel a já luskl na obsluhu.
„Doneste mi steak s americkýma bramborama a velkýho panáka ferneta.. Teda, ty panáky vemte rovnou dva..“
Hoch v nabírané lněné košili se jen uklonil, vzal se stolu prázdnou sklenici a talíř od topinek a odcházel vyplnit mé přání.
„Proč mi to vše dnes, o Velkém Pátku vyprávíte, Jene? Jestli vám tak tedy smím říkat.“ Pohlédl jsem letmo přes desku stolu směrem k vypravěči. Barva jeho obličeje se mi zdála stále víc nezdravá, pokožka jako by téměř průsvitněla.
(pokračování)
|