ve váze na stole mám větvičku zlatého deště
přírodě ukradl jsem kousek její jarní krásy,
květy už povadly,
daly svou sílu zeleným lístkům,
mladí jsou vždy tak úžasně odlišní
nepochopení, bezohlední, jiní
vždyť dostali vše, co mohli dostat
jak stejně odlišně to pokaždé dopadne
ze žluté zelená
vrátit se zpátky chtějí, ale je pozdě
už lze se jenom ohlédnout,
proč vlastně,
uschlá větvička mizí v ohni
chyby jsme dělali my, ale i oni
žlutí, červení, modří či zelení
nepochopení, na pohled bezohlední, jiní
věční bratři a sestry barev duhy
|